Featured

First blog post

This is the post excerpt.

Advertisements

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.

post

Edith Pargeter (Ellis Peters)

Edith Pargeter (Ellis Peters)

Případy bratra Cadfaela 15. Zpověď bratra Haluina

[I]

Zima toho roku 1142 začala špatně. Po dlouhém podzimu, plném vlídných, vlhkých, elegických dnů, přišel prosinec s těžkou oblohou a temnými, krátkými dny, které sedaly na hřebeny střech a ležely na srdci jako tíživé ruce. Ve skriptoriu bylo i v poledne sotva vidět na psaní a barvy se vůbec nedaly s jistotou používat, protože neúprosné a nevčasné šero je okrádalo o všechen jas.

Lidé znalí rozmarů počasí předpovídali silné sněžení a to také v polovině měsíce přišlo, ne s vichřicí, ale oslepující, tiché a nepřetržité. Sníh padal několik dní a nocí, zahladil všechny nerovnosti, vymazal ze světa všechny barvy, pohřbíval ovce na kopcích a chatrče v údolích, dusil všechny zvuky, šplhal po zdech, měnil střechy v bílá neprostupná pohoří a samotný vzduch mezi nebem a zemí v neprůzračný povívající vír vloček, velkých jako lilie. Když konečně přestal padat a těžké duchny mraků se zvedly, bylo Předklášteří napůl zasypáno, tak zarovnáno do jedné bílé hladiny, že téměř vymizely stíny, tam, kde z čiré bledosti čněly vysoké budovy opatství, a přízračné, zrcadlené světlo měnilo noc v den, kde ještě před týdnem zlověstné přítmí měnilo den v noc.

Tento prosincový sníh, který zahalil velkou část západu, narušil život venkovanů, odsoudil některé zapadlé vísky k hladovění, pohřbil pár horských pastevců i s jejich stády a zmrazil veškeré cestování v nucený klid; ale navíc zvrátil i válečné štěstí, zamíchal záměry knížat a poslal dějiny do nového roku 1143 po jiné dráze.

Během pěti let, co spolu o anglický trůn válčili král Štěpán a jeho sestřenka, císařovna Matylda, Štěstěna se mezi nimi mnohokrát zhoupla jako kyvadlo, nastavovala pohár vítězství nevypočitatelně jednou tomu, jednou onomu, jen aby jim jej opět odtrhla od rtů dřív, než ochutnali, a pro změnu dělala laskominy druhému soupeři. Nyní v bílém rouše zimy se opět rozhodla obrátit pravděpodobnost vzhůru nohama a jako zázrakem vysvobodit císařovnu z králových železných rukavic, právě když se zdálo, že ji má bezpečně v hrsti a válčení skončí jeho vítězstvím. Po pěti letech zápolení se vše vrátilo zpátky na začátek a mohli začít znovu. To se ale odehrávalo v Oxfordu, daleko za neprostupnými závějemi, a chvíli potrvá, než novina dojde až do Shrewsbury.

To, co se právě dělo v opatství svatého Petra a Pavla, byla v porovnání s tím jen drobná mrzutost, nebo to tak aspoň zpočátku vypadalo. Vyslanec biskupa, ubytovaný v horním poschodí domu pro hosty, už tak podrážděný a rozmrzelý, že tu musí chtě nechtě čekat, dokud nebudou silnice opět průjezdné, se v noci probudil s nepříjemným zjištěním, že mu na hlavu dopadla sprcha ledové vody, a postaral se, aby se o tom dověděl každý v doslechu jeho mohutného hlasu. Bratr Denis, špitálník, přispěchal, aby ho uklidnil a přestěhoval jinam, do suché postele. Za hodinu však bylo jasné, že první příval sice rychle opadl, ale ze stropu vytrvale kapalo dál a přibyly další čůrky v kruhu širokém několik metrů. Tíha sněhu na jižní střeše domu pro hosty si někde našla cestu mezi olovem a prosákla mezi břidlicovými taškami, možná i některé zbortila. Kapsy navátého sněhu pocítily relativní teplo zevnitř a s němou zlomysl
ností neživých věcí se rozhodly pokřtít biskupova posla. A průsak se stále zvětšoval.

Ráno se v kapitule naléhavě hovořilo o tom, co by se mělo a dalo dělat. V takovém počasí by bylo záhodno se, pokud možno, vyhnout nebezpečné a nepříjemné práci na střeše, ale na druhé straně, kdyby se s opravami čekalo na oblevu, nastala by potopa a zatím omezené škody by mohly být citelně horší.

Několik bratrů už pracovalo na přístavbách k enklávě, na stodolách, stájích a skladištích. Bratr Conradin, kterému bylo kolem padesáti a měl sílu jako býk, byl jedním z prvních dětí věnovaných Bohu a už jako chlapec pracoval pod vedením mnichů ze Seezu, které hrabě zakladatel pozval, aby dohlíželi na stavbu opatství. Tam, kde šlo o stavebnictví, měly rady bratra Conradina největší váhu, a když obhlédl rozsah průsaku v domě pro hosty, prohlásil rozhodně, že si nemohou dovolit čekat, jinak by možná museli vyměnit polovinu jižní střechy. Měli dříví, břidlici i olovo. Jižní strana střechy sice čněla nad odvodňovacím kanálem, vedeným od mlýnského náhonu, v současnosti zcela zamrzlým, ale postavit lešení nebude příliš obtížné. Nahoře bude, pravda, na práci krutá zima, bude se muset nejdřív odstranit hora sněhu, aby se střeše ulevilo od deformující zátěže, a pak vyměnit polámané nebo spadlé taš
ky a opravit olověné spárování. Budou-li však pracovat v krátkých směnách a budou-li smět v ohřívárně po celou dobu prací udržovat stálý oheň, podaří se to.

Opat Radulfus vše vyslechl, jako vždy vše rychle pochopil, přikývl a s rozhodností sobě vlastní prohlásil: „Dobrá, tak se do toho dejte!“

Jakmile přestalo sněžit a mraky se zvedly, otužilí obyvatelé Předklášteří se vyhrnuli z domů řádně navlečení a vyzbrojeni lopatami, košťaty i hráběmi s dlouhou násadou a začali si prohrabávat cestu k silnici a společně prokopávat průchod k mostu a do města, kde statní měšťané bezpochyby zápolili s týmž bílým nepřítelem. Stále byl mráz, den ze dne tajuplně uhlodával okraje závějí a neskonale pomalu, po troškách, snižoval svou zátěž. Ve chvíli, kdy bylo několik silnic zase průjezdných a hrstka cestujících, ztřeštěných odvážlivců nebo těch, kdo neměli na vybranou, se po nich pracně probíjela, měl bratr Conradin lešení postavené, žebříky bezpečně upevněné na šikmé střeše a všichni pracovníci se střídali nahoře v palčivém mraze a opatrně přesouvali velkou tíhu sněhu, aby se dostali k popraskanému olovu a břidlici. Podél zamrzlého odvodňovacího kanálu se vršily hrbaté, neúhledné paho
rky sněhu a jeden neopatrný bratr, který buď přeslechl, nebo nevzal na vědomí varovný výkřik shora, byl na chvíli pohřben menší lavinou, takže musel být chvatně vyhrabán a odeslán do ohřívárny, aby roztál.

To již byla zprůchodněna cesta mezi městem a Předklášteřím a noviny sice s překážkami a pomalu, ale přece došly z Winchesteru až do Shrewsbury natolik včas, aby zastihly hradní posádku a šerifa hrabství několik dní před Vánocemi.

Hugh Beringar upaloval z města za opatem Radulfem, aby se o ně podělil. V zemi ochromené pěti lety neurovnané občanské války bylo dobré, když stát a církev úzce spolupracovaly, a tam, kde byli šerif a opat jedné mysli, mohli pro svůj lid zajistit vcelku klidný a spořádaný život a odvrátit nejhorší výstřelky té doby. Hugh byl přívržencem krále Štěpána a celkem loajálně pro něho chránil hrabství, ale ještě ochotněji je chránil pro lidi, kteří tam žili. Uvítal by královo konečné vítězství a na podzim a v zimě toho roku je rozhodně očekával, ale především mu šlo o to, aby svému pánu po skončení bojů předal poměrně prosperující hrabství, spokojené a nedotčené.

Jakmile se rozloučil s opatem, vydal se hledat bratra Cadfaela a našel přítele, jak pilně míchá bublající hrnec na ohřívadle ve své dílně v bylinkové zahradě. Nevyhnutelný zimní kašel a rýma, omrzlé ruce a paty nutily bylinkáře neustále doplňovat skříň s léky v nemocnici a díky nezbytnému ohřívadlu bylo v jeho dřevěné dílně při práci trochu tepleji než ve výklencích skriptoria.

Hugh k němu vpadl se závanem studeného vzduchu a přílivem postřehnutelného vzrušení, přestože jeho vnější známky by nevypozoroval nikdo, kdo ho znal méně dobře než Cadfael. Jen ostrá popudlivost pohybů a prudkost pozdravu způsobily, že Cadfael přestal míchat a pozorně upřel zrak na tvář mladého šerifa, na jeho bystré, zářivě černé oči a na pulz drobně tepající ve tváři.

„Všechno je vzhůru nohama!“ vyhrkl Hugh. „Zase se bude začínat od začátku!“ Ať to znamenalo cokoli, a Cadfael se nenamáhal s vyptáváním, protože se to určitě dozví, nedalo se poznat, zda v Hughově hlase a tváři převažuje podráždění a zklamání, nebo spíš pobavená úleva. Vrhl se na lavici u dřevěné stěny a svěsil ruce mezi kolena gestem bezmocné rezignace.

„Ráno přijel z jihu kurýr,“ zvedl oči k přítelově vnímavé tváři. „Utekla! Vyvázla z pasti a prchla k bratrovi do Wallingfordu. Král přišel o kořist. Už ji měl v rukou, a nechal si ji proklouznout mezi prsty. Moc rád bych věděl,“ otevřel Hugh oči nad novým nápadem, jestli se náhodou schválně nedíval jinam a nenechal ji jít, když došlo na věc! Byl by to celý on. Bůh ví, že po ní hodně toužil, ale třeba dostal strach, když pomyslel na to, co si s ní počne, až ji zajme. Moc rád bych se ho na to zeptal — ale nezeptám!“ ušklíbl se.

„Chcete mi tvrdit,“ zeptal se Cadfael opatrně za ohřívadlem, „že císařovna přece jen uprchla z Oxfordu? Z obklíčení královou armádou, z vyhladovělého hradu, jak jsme naposled slyšeli? Jak to, propána, dokázala? Ještě mi řekněte, že jí narostla křídla a přeletěla přes královy linie do Wallingfordu! Přece nemohla projít obklíčením pěšky, i kdyby se nepozorovaně dostala z hradu.“

„Ale prošla, Cadfaele, prošla! Dostala se z hradu nepozorovaně a prošla nějakou částí Štěpánových linií. Dohadují se, že ji se dvěma nebo třemi muži zezadu z věže spustili po laně k řece. Víc jich být nemohlo. Celí se zakutali do bílého, aby je proti sněhu nebylo vidět. A podle všeho právě sněžilo, takže se schovali ještě snáz. Přešli řeku po ledě a pěšky šli šest mil do Abingdonu, protože tam dostali koně na cestu do Wallingfordu. Musíte uznat, Cadfaele, že je to vzácná žena. Když je na koni, podle všeho s ní není k vydržení, ale přisámbůh chápu, že za ní muži dovedou jít, když je dole.“

„Takže je nakonec zase u FitzCounta,“ vydechl udivený Cadfael. Ani ne před měsícem se zdálo, že císařovna a její nejvěrnější a nejoddanější spojenci jsou od sebe nenávratně odříznuti a možná se víckrát na tomto světě nesejdou.

Už od září byla Matylda pevně obklíčena na oxfordském hradě, sevřena kolem dokola královými vojsky. Štěpán měl město v rukou, spokojeně si odpočíval a čekal, až pošramocená posádka hradu vyhladoví. A stačil jeden troufalý pokus, jedna noc sněžení, a císařovna je venku z pout, svobodně může znovu svolat svá vojska a obnovit boj za rovných podmínek. Určitě nikdy nebyl jiný král, který by uměl tak skvěle vyčarovat porážku z vítězství jako Štěpán. Byla to však vlastnost, kterou měli oba společnou. Snad to měli v krvi. Vždyť i císařovna, když byla slavnostně dosazena ve Westminsteru a do korunovace scházelo několik dní, zacházela s paličatými měšťany z hlavního města tak arogantně a tvrdě, že se rozlítili a nakonec ji vyhnali. Zdálo se, že pokaždé, když jeden z nich už už sahá po koruně, Štěstěna se lekne, aby se nestala jeho služkou, a honem vytouženou kořist uchvátí.

„Tak se nakonec Štěpán zbavil své starosti,“ pokračoval Cadfael klidněji, zvedl bublající hrnec a postavil jej na mřížku po straně ohřívadla, aby jen mírně vřel. „Už si nemusí lámat hlavu, co si s ní počne.“

„Pravda,“ souhlasil úsečně Hugh. „Nikdy by neměl dost tvrdosti, aby ji vsadil do želez jako ona jeho po Lincolnu, a teď dokázala, že samy o sobě ji kamenné zdi neudrží. Řekl bych, že před tou otázkou celé ty měsíce zavíral oči a nehleděl dál než k okamžiku, kdy ji přinutí se vzdát. Zbavil se problémů, které by teprve začaly, v den, kdy by se stala jeho zajatkyní. Snad by bylo lepší, kdyby dokázal zbořit všechny její naděje a donutit ji, aby se vrátila do Normandie. Jenže dnes už ji známe líp,“ přiznal se steskem. „Ta se nikdy nevzdává.“

„A jak Štěpán svou ztrátu spolkl?“ zvědavě se na něj podíval Cadfael.

„Tak, jak jsem si už zvykl od něho očekávat,“ opáčil s rezignovanou náklonností Hugh. „Jen co byla císařovna pryč, oxfordský hrad se mu vzdal. Bez ní ho tamní vyhladovělé krysy už nezajímaly. Většina mužů by si na posádce vylila zlost. Jednou, a vy si to dobře pamatujete, se také dal přemluvit k takové pomstě, tady ve Shrewsbury. Ví Bůh, že proti vlastní přirozenosti. Víckrát to neudělá! Dost možná, že právě vzpomínka na Shrewsbury zachránila Oxford. Nechal je odkráčet nedotčené, pod podmínkou, že se rozejdou do svých domovů. Usadil na hradě slušnou posádku, poskytl jí dostatek zásob a odjel do Winchesteru za bratrem biskupem oslavit Vánoce. A vzkázal všem svým šerifům ze středoanglických hrabství, aby je tam oslavili s ním. Už dlouho v těchhle končinách nebyl, tak je na nás určitě zvědavý, chce si nás znovu prohlédnout a ubezpečit se, že jeho obránci jsou pevní.“

„Ted?“ podivil se Cadfael. „Do Winchesteru? To nemůžete stihnout.“

„Ale ano. Máme na to čtyři dny a podle kurýra dál na jihu postupuje obleva a silnice jsou sjízdné. Zítra odjíždím.“

„A necháte Aline a synka slavit Vánoce samotné! A zrovna o Gilesových třetích narozeninách!“ Hughův syn byl vánoční dítě a vstoupil do světa v nejstrašnější zimě, kdy udeřil silný mráz, padal sníh a bouřil vichr. Cadfael byl jeho kmotrem a oddaným ctitelem.

„Ach, Štěpán nás dlouho nezdrží,“ ujistil ho důvěrně Hugh. „Potřebuje nás tam, kam nás dosadil, abychom mu dohlíželi na důchody z hrabství. Jestli všechno půjde dobře, jsem do Nového roku doma. Aline bude ovšem ráda, když za ní mezitím párkrát zajdete na návštěvu. Otec opat vám jistě tu a tam neodepře svolení a ten váš dlouhán — Winfrid se jmenuje, že? — už to s mastičkami a lektvary umí natolik dobře, abyste ho mohl nechat pár hodin samotného.“

„Moc rád vám dohlédnu na vaše domácí stádečko,“ zaradoval se Cadfael, „zatímco se budete naparovat u dvora. Ale stejně jim budete scházet. To je ale zvrat! Pět let to trvá, a jeden ani druhý nic nezískal. A s novým rokem to určitě všechno začne znovu. Tolik námahy a škod, a nic se nezměnilo.“

„Ale ano, něco se změnilo!“ zasmál se Hugh. „Na scéně je další uchazeč, Cadfaele. Geoffrey nedokázal poslat manželce na pomoc víc než hrstku rytířů, ale poslal jí něco, s čím se zřejmě loučil snáz. Buď tak, nebo — a to je docela dobře možné — už Štěpána prokoukl a nemá žádné pochybnosti, že si to může klidně troufnout. Poslal sem jejich syna v péči strýčka Roberta. Zkouší, jestli se Angličané nepostaví spíš na jeho než na matčinu stranu. Jindřich Plantagenet, stár devět let — nebo říkali deset? Víc ne! Robert jí ho přivezl do Wallingfordu. Hádám, že touhle dobou chlapce odvezli do Bristolu nebo do Gloucesteru, do bezpečí. Ale i kdyby se ho Štěpán zmocnil, co by si s ním počal? Nejspíš by ho na vlastní náklady posadil na loď a s dobrou stráží ho poslal zpátky do Francie.“

„Nepovídejte!“ vykulil Cadfael oči úžasem a zvědavostí.

„Takže na obzoru vychází nová hvězda! A začíná brzo! Vypadá to, že aspoň jedna duše má zajištěny požehnané Vánoce — zpátky na svobodě a se synem v náručí. Jeho příchod jí dodá odvahy, o tom není sporu. Pochybuji však, že pro její věc udělá o mnoho víc.“

„Zatím!“ řekl Hugh prorocky. „Počkáme a uvidíme, co v něm je. Jestli má výdrž po mámě a důvtip po otci, za pár let s ním může mít král pěkné starosti. Raději využijme čas, který máme, a postarejme se, aby se chlapec vrátil do Anjou a zůstal tam. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby tam s sebou vzal i matku. Kdyby jen byl Štěpánův vlastní syn trochu slibnější,“ horoucně zatoužil Hugh a s povzdechem vstal, „nemuseli bychom se bát císařovniny ratolesti.“ Netrpělivě pokrčil hubenými rameny a pustil současné pochybnosti z hlavy. „No, půjdu a budu se chystat na cestu. Odjedeme, jen se rozední.“

Cadfael sundal chladnoucí hrnec na hliněnou podlahu a vyšel s přítelem do ohrazeného poklidu bylinkové zahrady, kde úhledné záhonky v teple pod sněhem přespávaly mráz. Jakmile vyšli vrátky na pěšinu kolem zamrzlých rybníků, za skleněnou hladinou a rozlehlými zahradami na severní straně zřetelně viděli svažitou střechu domu pro hosty nad odvodňovacím kanálem, tmavou dřevěnou klec lešení a žebříků a dvě navlečené postavičky pracující na obnažených břidlicových taškách. „Jak vidím, také máte starosti,“ prohodil Hugh. „Kdo se jim teď v zimě vyhne? Ten těžký sníh posunul tašky, nějaké polámal a „našel si cestu dovnitř, takže dal biskupovu kaplanovi v posteli sprchu. Kdybychom čekali na oblevu, měli bychom potopu a na krku mnohem horší škody.“

„A váš stavitel myslí, že to dokáže spravit bez ohledu na mráz.“ Hugh poznal svalnatou postavu lezoucí po žebříku s korýtkem plným tašek, jaké by unesl málokdo z jeho mladších dělníků. „Krutá práce tam nahoře,“ poznamenal s okem upřeným na nejvyšší plošinu lešení, kde se tyčila hromada břidlice, a na dvě postavičky, jež se s bolestnou opatrností pohybovaly po větrné střeše, „Střídáme se v krátkých směnách, a když slezeme, v ohřívárně se topí. My starší jsme omluveni, ale většina z nás přesto pracuje, kromě nemocných a vetchých. Je to tak spravedlivé, ale pochybuji, že z toho má Conradin radost. Zlobí ho, když má nahoře ztřeštěné kluky, a raději by pracoval s těmi, na které je spoleh, přestože na ně určitě bedlivě dohlíží. Jakmile vidí, že někdo z té výšky bledne, rychle ho zažene dolů na pevnou zem. Každý na to přece nemá hlavu.“

„Vy jste tam nahoře byl?“ zajímal se Hugh.

„Včera jsem si odbyl svou směnu, než se setmělo. Ty krátké dny nám nijak neprospívají, ale asi za týden bychom to měli mít hotové.“

Hugh přivřel oči před náhlým bodavým slunečním paprskem, který se oslnivě odrazil od křišťálové bělosti. „Kdo jsou ti dva tam nahoře? Ten tmavovlasý je bratr Urien, ne? A kdo je ten druhý?“

„Bratr Haluin.“ Hubenou, pohyblivou postavu téměř zakrýval výběžek lešení, ale Cadfael viděl dvojici ani ne před hodinou lézt nahoru.

„Cože? Anselmův nejlepší iluminátor? Jak můžete připustit takové zneužívání umělce? Zničí si v tom mrazu ruce. Po tom zápasu s taškami nebude nejmíň týden, ne-li dva schopen udržet v ruce štětec.“

„Anselm ho chtěl omluvit,“ přiznal Cadfael, „ale Haluin to nepřipustil. Nikdo by mu tu úlevu nezazlíval, víme, jak cenná je jeho práce, ale pokud se někde ukáže nějaká žíněná košile, Haluin se na ni hned vrhne a obleče si ji. Je to takový celoživotní kajícník, Bůh ví, za jaké domnělé hříchy, protože od té doby, co nastoupil jako novic, jsem nezažil, že by porušil jediné pravidlo, a protože mu při prvním slibu bylo sotva osmnáct, pochybuji, že do té doby stačil ve světě napáchat velké škody. Ale někteří jsou prostě od přírody narozeni pro pokání. Třeba nesou náklad za některé z nás, kterým docela vyhovuje, že jsme lidé a ne andělé. Pokud přebytek Haluinova pokání a zbožnosti spláchne pár mých nedostatků, kéž je mu to připočteno k dobru při posledním soudu. A já si stěžovat nebudu.“

Byla příliš velká zima na to, aby v hlubokém sněhu postávali dlouho a pozorovali opatrnou činnost na střeše domu pro hosty. Pokračovali v cestě zahradami, obešli zamrzlé rybníky, kde bratr Simeon prosekal zubaté díry, aby ryby měly dost vzduchu, a přešli mlýnský náhon, který rybníky plnil vodou, po úzkém prkenném můstku potaženém tenkým, zrádným ledem. Sloupy lešení, vybíhající od jižní zdi domu pro hosty nad odvodňovací kanál, byly teď blíž a dělníky na střeše nebylo vidět.

„Před léty jsem ho měl jako novice v bylinkové zahradě,“ vzpomněl si Cadfael, když se propletli mezi zasněženými záhony horní zahrady a vyšli na velké nádvoří. „Myslím Haluina. Nedlouho předtím skončil noviciát mně. Já přišel po čtyřicítce, on v osmnácti. Poslali ho ke mně, protože uměl číst a psát a latinu měl v malíčku, a já se po třech nebo čtyřech letech teprve učil. Pochází ze zemanské rodiny, a kdyby si nezvolil klášter, mohl zdědit pěkný statek. Teď ho má bratranec. Chlapce poslali do šlechtické domácnosti, jak je zvykem, byl písařem na statku svého pána, protože byl neobyčejně bystrý v učení i v počtech. Kolikrát jsem si lámal hlavu nad tím, proč změnil dráhu, ale tady každý ví, že božímu volání se nevzepřeš. Přijde, kdy chce, a odmítnout se nedá.“

„Bývalo by jednodušší chlapce poslat rovnou do skriptoria, když přišel s takovým vzděláním,“ namítl praktický Hugh. „Viděl jsem některé jeho práce. Na cokoli jiného je ho škoda.“

„Jenže svědomí ho nutilo, aby prošel všemi stadii běžného učednictví, než někde spočinul. Tři roky jsem ho měl mezi bylinami, potom ještě dva roky sloužil u Svatého Jiljí mezi nemocnými a mrzáky a další dva se dřel v zahradách na Gaye a pomáhal u ovcí v Rhydycroesau, než se usadil tam, kde, jak shledal, mu to šlo nejlíp. A jak jste viděl, ani teď nestrpí žádná privilegia proto, že má náhodou jemnou ruku na práci se štětci a perem. Když musejí jiní klouzat po zasněžené střeše, on taky. Je-li to jeho vada, pak za ni buďme vděčni,“ připomněl Cadfael, „ale dovádí to do extrémů, a řehole extrémy neschvaluje.“ Došli přes nádvoří k bráně, kde měl Hugh uvázaného koně, svého oblíbeného kostnatého šedáka, který by hravě unesl i trojnásobek lehké váhy svého pána.

„Dnes večer už sněžit nebude,“ pohlédl Cadfael na zataženou oblohu a nadechl se lehkého, mdlého větříku, „a myslím, že ani pár dalších dní. Ani velký mráz nepřijde. Už teď skoro nemrzne. Modlím se, aby se vám na jih cestovalo aspoň slušně.“

„Sotva se rozední, vyrazíme. A dá-li Bůh, no Nového roku budeme zpátky.“ Hugh uchopil uzdu a vyhoupl se do sedla. „Ať jen obleva počká, dokud nebudete mít střechu spravenou! A nezapomeňte, že vás Aline čeká.“

A už byl za branou, jen zvonění podkov znělo ozvěnou na dlažebních kostkách a jediná zářivá jiskřička odlétla a rozplynula se takřka dřív, než se podkova zvedla od zmrzlé země. Cadfael se otočil nazpátek ke dveřím nemocnice a šel zkontrolovat zásoby bratra Edmunda ve skříni na léky. Ještě hodinu, a světlo začne v těchto nejkratších dnech roku slábnout. Bratři Urien a Haluin budou pro tento den poslední dvojicí nahoře na střeše.

Nikdo nikdy přesně nezjistil, jak se to vlastně stalo. Bratr Urien, který uposlechl příkazu bratra Conradina, že mají slézt ze střechy, sestavil podle svého mínění nejpravděpodobnější vysvětlení, ale sám připouštěl, že jistotu nemá. Conradin byl zvyklý, že ho poslouchají, a rozumně soudil, že nikdo se zdravým rozumem nebude v té ledárně ani o minutu déle, než musí. Vykřikl prostě svůj příkaz, otočil se a začal slézajícím dělníkům uklízet z cesty poslední sházené tašky. Bratr Urien se vděčně spustil na prkna lešení a opatrně si hledal cestu po dlouhém žebříku na zem, šťastný, že mohl nechat práce. Byl silný a ochotný, neměl žádné zvláštní dovednosti, zato bohatství tvrdých životních zkušeností a to, co dělal, dělal dobře, ale neviděl důvod dělat víc, než od něj žádali. Poodstoupil o několik kroků, aby se podíval, co dokázali udělat, a spatřil, že bratr Haluin, místo aby sestoupil p
o krátkém žebříku, který stál vedle něho opřený na šikmé střeše, leze o několik příček výš a vyklání se na stranu, aby odhrábl ještě kus sněhu a rozšířil plochu odhalených tašek. Zřejmě měl důvod tušit, že se poškození na té straně táhne ještě dál, a chtěl sníh shodit, aby střechu zbavil jeho váhy a zabránil dalším škodám.

Zaoblený sněhový břeh se pohnul, shrnul se do velkých vrás a spadl, zčásti na okraj prken a čekající hromadu tašek, zčásti přes okraj rovnou dolů na zem. Takovou lavinu Haluin spustit nechtěl, ale umrzlá masa na strmých taškách povolila a sjela v celku, takže se rozprskla až při nárazu na lešení. Haluin se vyklonil příliš. Žebřík sklouzl zároveň se sněhem, který jej předtím udržoval na místě, a Haluin padal spíš před ním než s ním, v letu narazil na konec prken a bez hlesu se zřítil dolů na zamrzlý kanál. Žebřík a sníh dopadly na prkna a smetly za ním lijavec těžkých, ostrých kusů břidlice, jež se mu zasekaly do masa.

Bratr Conradin, pracující pod lešením, uskočil právě včas, zkropený a na okamžik napůl oslepený padajícím přívalem pichlavého sněhu. Bratr Urien, který stál kus stranou a právě se chystal na svého druha zavolat, ať už toho nechá, protože je příliš málo světla, místo toho vyrazil silný výstražný výkřik, ale pozdě, a vrhl se vpřed, takže ho okraj laviny napůl zasypal. Oba ze sebe setřásli sníh a dorazili k bratru Haluinovi zároveň.

Pro Cadfaela běžel bratr Urien, zatímco Conradin vyběhl druhou stranou na velké nádvoří a prvního bratra, kterého potkal, poslal pro bratra Edmunda, správce nemocnice. Cadfael právě v dílně přikrýval ohniště na noc, když do dveří vrazil zachmuřený tmavovlasý Urien, překypující zlou zprávou.

„Bratře, honem pojď! Bratr Haluin spadl ze střechy!“

Cadfael neplýtval slovy, připlácí poslední drn na oheň a sáhl po vlněné pokrývce na polici.

„Mrtvý?“ Musel spadnout z výšky nejméně čtyřiceti stop, po cestě dolů narážel na dřevo lešení a dole byl tvrdý led. Pokud však náhodou spadl do hlubokého sněhu, hlubšího o to, co sházeli ze střechy, mohl mít štěstí.

„Dýchá. Ale jak dlouho? Conradin utíkal pro další pomoc. Edmund už to teď jistě ví.“

„Pojď!“ Cadfael vyběhl ze dveří a hnal se k můstku přes náhon, pak si to ale rozmyslel, rozběhl se po úzkém náspu mezi rybníčky a přeskočil náhon na jeho konci, aby se k místu, kde ležel Haluin, dostal rychleji. Od velkého nádvoří se k nim blížila záře dvou pochodní, bratr Edmund s dvěma pomocníky a ručními nosítky šel v patách Conradinovi.

Bratr Haluin, po kolena zasypaný těžkými břidlicovými taškami, s kaluží krve na ledě pod hlavou, nehybně ležel uprostřed rozvratu, který způsobil.

[II]

Bylo nebezpečné s ním hýbat, ale nechat ho na místě jen o okamžik déle, než bylo nutné, by znamenalo přitakat a rovnou napomoci smrti, která už ho pevně držela v drápech. Mlčky a s cílevědomým spěchem odtahali popadaná prkna a rukama vyhrabali kusy břidlice ostré jako nůž, které mu rozdrtily a rozsekaly chodila a kotníky na změť krve a kostí. Byl kdesi daleko od nich a necítil nic z toho, co s ním dělali, když ho vyprošťovali z ledového lůžka na strouze a vyprostili ho natolik, aby pod něj dostali popruhy a mohli ho zvednout na nosítka. V truchlivém průvodu ho nesli setmělými zahradami do nemocnice, kde pro něj bratr Edmund připravil lůžko v malé cele stranou od starých a churavých, kteří tu trávili své poslední roky.

„To nemůže přežít,“ pravil Edmund při pohledu na vzdálenou šedobílou tvář.

Cadfael si to myslel také. Mysleli si to všichni. Přesto zatím dýchal, třebaže jeho dech byl chraptivý, sténající a svědčil o úrazu hlavy, který se možná nedá napravit; začali ho ošetřovat jako někoho, kdo může a musí žít, přestože si byli prakticky jisti, že to možné není. S nekonečnou, bázlivou pečlivostí z něho svlékli zledovatělý oděv a obložili ho pokrývkami, v nichž byly zabaleny nahřáté kameny, zatímco ho Cadfael jemně osahával, hledaje zlámané kosti, a napravoval a ovazoval levé předloktí, které mu v ruce zaskřípalo. Přesto se nehybná tvář ani nezachvěla. Opatrně ohledal Haluinovi hlavu, než očistil a ovázal krvácející ránu, ale nedokázal určit, zda je lebka proražená. Chroptivé dýchání nasvědčovalo tomu, že ano, ale jist si nebyl. Na zpřelámaných chodidlech a kotnících pracoval Cadfael ještě dlouho potom, co zbytek Haluinova těla přikryli teplými pokrývkami, aby nezemřel samotným
prochladnutím, srovnali ho a ze všech stran bezpečně zajistili, aby ho uchránili před šokem a bolestí z pohybu, kdyby náhodou přišel k vědomí, čemuž nikdo nevěřil, leda snad někde v hloubi, vskrytu, se zatvrzelostí, která je nutila namáhat se a živit i zhasínající jiskřičku.

„Ten už chodit nebude,“ prohodil bratr Edmund a zachvěl se při pohledu na rozbité nohy, které Cadfael namáhavě omýval.

„Bez pomoci ne,“ zasmušile přisvědčil Cadfael. „Na těchhle nohou ne.“ Přesto trpělivě skládal zmrzačené pozůstatky dohromady, jak nejlíp uměl.

Bratr Haluin měl dlouhá, elegantní chodidla, odpovídající jeho štíhlé postavě. Hluboké, surové sečné rány, způsobené břidlicí, místy pronikly ke kosti, místy ji rozštíply. Trvalo dlouho, než vytahal zkrvavené úlomky a obě chodidla alespoň svázal do lidské podoby a uložil je do narychlo zhotovené kolébky z plsti, uvnitř pěkně vystlané, aby se nemohly hnout a upravily se, pokud možno, do dřívější podoby. Pokud ovšem dojde k uzdravení.

Celý ten čas bratr Haluin ležel, bolestně chroptěl a nevěděl nic o tom, co se s ním dělo, zapadlý hluboko pod světla a stíny světa, až i jeho dýchání postupně zesláblo v pouhý mělký ševel, jako když se osamělý lístek chvěje v stěží postřehnutelném vánku, a oni myslili, že je konec. Lístek se však chvěl dál, třebaže slaboučce.

„Pokud se probere, třeba jen na okamžik, hned mě zavolejte,“ nařídil opat Radulfus a ponechal je jejich noční stráži.

Bratr Edmund si odešel trochu zdřímnout. Cadfael sdílel noční hlídku s bratrem Rhunem, nejnovějším a nejmladším z chórových mnichů. Každý z jedné strany lůžka vytrvale hleděli na nerušené spící tělo, pomazané, požehnané a připravené překročit hranici mezi spánkem a smrtí.

Bylo to už mnoho let, co Haluin odešel z Cadfaelovy péče k lopotě v zahradách na Gaye. Cadfael s upřenou pozorností teď znovu zkoumal rysy, jejichž mladistvé detaily již pozapomněl, a shledával je zároveň změněnými a bolestně povědomými. Bratr Haluin nebyl mohutný, ale výškou poněkud přesahoval průměr, měl dlouhé, jemné, úhledné kosti, na nichž bylo nyní víc šlach a méně masa, než když tenkrát přišel do kláštera jako ještě ne zcela dorostlý chlapec, právě se zpevňující v muže. Musí mu být tak pětatřicet nebo šestatřicet let. Tenkrát mu bylo sotva osmnáct a ještě měl na sobě pel mládí. Jeho obličej tvořil dlouhý ovál, lícní a čelistní kosti byly silné a čisté, tenké klenuté obočí skoro černé, o hodně tmavší než hříva kudrnatých hnědých vlasů, které obětoval tonzuře. Tvář, která nyní vzhlížela z polštáře, připomínala vybledlý jíl, propadlé líce a hluboké důlky zavřenýc
h očí byly modré jako stíny na sněhu a okolo stažených rtů se před jejich očima sbírala táž sinalá modř. Pozdě k ránu, kdy život visí na nejtenčím vlásku, buď skoná, nebo se vzchopí.

Na druhé straně lůžka klečel bratr Rhun, pozorný, nelekající se smrti druhého o nic víc, než se jednou bude lekat své vlastní. Rhunova zářivá světlost, tvář smetanová mládím, kruh plavých vlasů a akvamarínové oči i v příšeří této kamenné komůrky vyzařovaly mihotavý jas. Jen někdo s Rhunovou panickou jistotou dokázal pokojně sedět u smrtelného lože s takovou horoucí láskyplností a přitom nenakažen lítostí. Cadfael viděl už jiné mládence přicházet do kláštera s podobně okouzlenou vírou a pak ji viděl ohroženou, pohasínající a postupně rezivějící prostým břemenem lidství nahlodávaného léty. Tohle se Rhunovi nikdy nestane. Svatá Winifred, která ho obdařila tělesnou dokonalostí, jež mu předtím scházela, nepřipustí, aby byl dar zmařen jakýmkoli zmrzačením jeho ducha.

Noc uplývala pomalu a na neoblomné strnulosti bratra Haluina se nedala postřehnout žádná změna. Blížilo se svítání, když konečně Rhun zašeptal: „Podívej, pohnul se!“

Sinalou tváří přešlo nepatrné zachvění, tmavé obočí se stáhlo, oční víčka se napjala prvním vzdáleným vědomím bolesti, rty se roztáhly v grimase tísně a úleku. Čekali, zdálo se jim, že dlouho, a nemohli nic víc, než tu a tam mu otřít zvlhlé čelo a pramínek slin, který mu stékal z koutku stažených úst.

Před rozedněním v prvním slabém, od sněhu odraženém světle otevřel bratr Haluin oči černé jako onyx v modrých důlcích a pohnul rty a vydal zvuk tenounký jako vlas, takže Rhun musel naklonit své mladé, bystré ucho, aby jej zachytil a přeložil.

„Zpověď…,“ znělo zašeptání z prahu mezi životem a smrtí, a na dlouhý čas to bylo všechno.

„Běž pro otce opata,“ pokynul Cadfael.

Rhun se vzdálil tiše a rychle. Haluin ležel, sbíral smysly, a soudíc podle zostřujícího se pohledu očí, věděl, kde je a kdo vedle něho sedí, a shromažďoval vše, co mu zůstalo ze života a rozumu, za jediným záměrem. Cadfael z napjaté bělosti úst a čelisti vytušil procitající bolest a nalil pacientovi mezi rty trošičku makového odvaru, ale Haluin je pevně sevřel a odvrátil hlavu. Nechtěl nic, co by otupilo nebo obtěžkalo jeho smysly, aspoň ne zatím, než ze sebe vypraví to, co musí říci.

„Otec opat je na cestě,“ řekl Cadfael, nakloněn k polštáři. „Počkej a mluv jen jednou.“

V tu chvíli už byl opat Radulfus ve dveřích a shýbal se pod nízké nadpraží. Usedl na stoličku, uprázdněnou Rhunem, a sklonil se k raněnému. Rhun zůstal venku, připraven vyběhnout na pochůzku, bude-li třeba, a zavřel spojovací dveře. Cadfael vstal, aby se také vzdálil. Tu v Haluinových zapadlých očích zasvítily žluté jiskřičky úzkosti a tělem prošla krátká křeč, která si vynutila sten bolesti, jako by byl chtěl zvednout ruku a Cadfaela zastavit, ale nedokázal to. Opat se naklonil blíž, aby ho bylo nejen slyšet, ale i vidět.

„Jsem zde, můj synu. Naslouchám. Co tě trápí?“

Haluin se nadechl, aby měl zásobu dechu, až promluví. „Mám hříchy…,“ pronesl, „…nikdy nesdělené.“ Slova přicházela pomalu a s velkou námahou, ale byla zřetelná. „Jeden proti Cadfaelovi… Moc dávno… nikdy nevyznaný…“

Opat pohlédl přes lůžko na Cadfaela. „Zůstaň! Přeje si to.“ Pak oslovil Haluina a dotkl se bezvládné ruky, jež byla příliš slabá, aby se zvedla: „Mluv, jak můžeš, budeme naslouchat. Šetři slovy, my ti porozumíme.“

„Mé sliby,“ pronesl vzdálený hlas, tenký jako vlákno. „Nečisté… ne z oddanosti… Zoufalství!“

„Mnozí vstoupili z nesprávných důvodů,“ odvětil opat, „a zůstali ze správných. Za čtyři roky svého opatství jsem ve tvé věrné službě rozhodně nenalezl chybu. O to se neboj. Bůh tě možná přivedl do kláštera oklikou z vlastních dobrých důvodů.“

„Sloužil jsem de Clarymu v Halesu,“ pokračoval tenký hlas. „Přesněji, jeho paní — on sám byl tehdy ve Svaté zemi. Jeho dcera…“ Pak dlouhé ticho, zatímco úporně a trpělivě sbíral síly, aby vydržel pro další a horší sdělení. „Miloval jsem ji… a byl jsem milován. Ale matka… mé námluvy nebyly vítány. Vzali jsme si, co bylo zakázáno…“

Další a delší ticho. Přes planoucí oči se na okamžik sklopila modrá, zapadlá víčka. „Leželi jsme spolu,“ vyřkl jasně. „Ten hřích jsem vyznal, ale nikdy jsem neuvedl její jméno. Paní mě vyhnala. Ze zoufalství jsem přišel sem… abych alespoň nenapáchal další škody. Ale ta nejhorší měla teprve přijít.“

Opat pevně sevřel bezvládnou ruku po Haluinově boku, aby ho tím stiskem znehybnil, neboť tvář na polštáři se změnila v hliněnou masku a pohmožděným a zpřelámaným tělem projel třes a zanechal je napjaté a studené na omak.

„Odpočiň si!“ zamumlal Radulfus trpícímu zblízka do ucha. „Ulev si! Bůh slyší i to, co není vyřčeno.“

Přihlížejícímu Cadfaelovi se na okamžik zdálo, že Haluinova ruka, třebaže slaboučce zareagovala. Vzal nápoj připravený z vína a bylinek, jímž pacientovi zvlhčoval rty, dokud byl v bezvědomí, a kápl mu několik krůpějí mezi pootevřené rty. Poprvé bylo nabízené přijato a Haluin se pokusil polknout. Jeho chvíle však ještě nepřišla. Ještě nedokázal svalit ze srdce všechno, co ho tíží. Podávali mu víno, doušek po doušku, a sledovali, jak se hliněná tvář mění opět v lidské maso, třebaže ještě bledé a mdlé. Tentokrát se k nim vrátil jen slaboučce a s očima stále zavřenýma.

„Otče…?“ zachvěl se tenký hlas bázlivou otázkou.

„Jsem zde. Neopustím tě.“

„Její matka přišla… Do té doby jsem nevěděl, že Bertrade čeká dítě! Paní se děsila hněvu svého pána, až se vrátí domů. Sloužil jsem tehdy u bratra Cadfaela, poučil jsem se… znal jsem byliny… Ukradl jsem yzop, kosatec a dal jí je… Cadfael pro ně zná lepší použití!“

Ano, daleko lepší! Avšak to, co může v malých dávkách pomoci těžce zahleněným prsům a potlačit dusivý kašel nebo zahnat nemoc, když člověk celý zežloutne, může také ukončit těhotenství, když se nemravně zneužije způsobem odporným církvi a nebezpečným i pro ženu, kterou to má vysvobodit. Od strachu z rozezleného otce, od strachu z hanby v očích světa, od strachu ze zkažených vyhlídek na manželství a z roznícení rodinných sporů. Doprošovala se dívčina matka jeho, nebo přesvědčoval on ji? Roky výčitek svědomí a sebetrýznění nezapudily hrůzu, která mu stále svírala tělo a křivila tvář.

„Zemřely,“ vydechl drsně a hlasitě, s bolestí. „Má láska i dítě. Její matka mi vzkázala — zemřely a byly pohřbeny. Prohlásili to za horečku. Zemřela na horečku — už se nebylo čeho bát. Můj hřích, můj nejstrašnější hřích… Bůh ví, jak je mi to líto!“

„Tam, kde je opravdová lítost,“ ubezpečil ho opat Radulfus, „Bůh o ní jistě ví. Dobrá, toto hoře je sděleno. Skončil jsi, nebo máš ještě něco?“

„Skončil jsem,“ odvětil bratr Haluin. „Jen prosím o odpuštění. Prosím o ně Boha — a Cadfaela, že jsem zneužil jeho důvěry a jeho umění. A paní z Halesu za velký zármutek, jejž jsem jí způsobil.“ Teď, když to bylo venku, ovládal svůj hlas i slova lépe, napětí ochromující jazyk zmizelo, promlouval slabě, ale jasně. „Chtěl bych zemřít očištěn a dojít odpuštění.“

„Bratr Cadfael se za sebe vysloví sám,“ pravil opat. „Já promluvím tak, jak mi vnukne boží milost.“

„Zcela ti odpouštím,“ Cadfael volil slova opatrněji, než měl ve zvyku, „jakýkoli prohřešek proti mému řemeslu, k němuž došlo ve velké duševní tísni. A to, že tu byly prostředky a znalost, aby tě pokoušely, a nebyl jsem tu já, abych ti to rozmluvil, beru na sebe stejně, jako bych to mohl přičítat tobě. Přeji ti pokoj duše!“

To, co říkal v zastoupení Boha opat Radulfus, trvalo déle. Cadfael si pomyslel, že mezi bratry by se někteří lekali a nevěřili by svým uším, kdyby to slyšeli. Shledali by, že opatova strohost, vzbuzující spíš bázeň, dovede obsáhnout také tolik uměřené a autoritativní něhy. Odlehčené svědomí a čistá smrt — jen po tom Haluin toužil. Bylo pozdě ukládat umírajícímu pokání. Útěcha na smrtelném loži se nedá zaplatit, může být pouze velkoryse darována.

„Srdce zlomené a zkroušené je jedinou obětí, která je od tebe žádána, a Bůh jí nezhrdne.“ Pak mu dal Radulfus rozhřešení a požehnání, opustil pokoj nemocného a pokynul Cadfaelovi, aby šel s ním. Úleva a vděčnost na Haluinově tváři už opět ztemněla v lhostejnost z vyčerpání a oheň v očích, zmatnělých a přivřených na rozhraní mezi mdlobou a spánkem, pohasl.

Rhun trpělivě čekal v předpokoji, odveden stranou, aby ani nechtě nevyslechl nějaké slov ze zpovědi.

„Jdi dovnitř a seď u něho,“ vybídl ho opat. „Teď může spát a nebude mít zlé sny. Kdyby se něco změnilo, zavolej bratra Edmunda. A kdyby bylo zapotřebí bratra Cadfaela, pošli pro něho ke mně do bytu.“

V dřevem obloženém salonku opatova bytu spolu seděli jediní dva lidé, kteří kdy uslyší o zločinu, z něhož se Haluin obvinil, a kteří kdy budou mít právo v soukromí o jeho zpovědi pohovořit.

„Jsem tu teprve čtyři roky,“ prohlásil Radulfus zpříma, „a nevím nic o okolnostech, za nichž sem Haluin přišel. Zdá se, že jednou z jeho prvních povinností zde bylo pomáhat ti s bylinami a od tebe také získal znalosti, kterých tak špatně použil. Je pravda, že lektvar, který vyrobil, může zabít? Nebo to opravdu mohla být horečka?“

„Pokud to matka použila, stěží se mohla zmýlit,“ s lítostí přiznal Cadfael. „Ano, už jsem viděl, jak yzop zabíjí. Bylo bláhové, že jsem ho ve svých zásobách měl, dá se nahradit jinými bylinami. Ale v malých dávkách jsou nať i sušený mletý kořen výborné na žloutenku a s jablečníkem pomáhají proti dýchacím potížím, přestože modře kvetoucí odrůda je mírnější a na tohle lepší. Ve velkých dávkách mimořádně projímají a vím, že je ženy používají k potratu. Není divu, když na to některá nešťastnice zemře.“

„A určitě se to stalo během jeho noviciátu, protože tu nemohl být dlouho, pokud bylo dítě jeho, jak se domnívá. Musel být ještě chlapec.“

„Sotva osmnáctiletý a děvče jistě nebylo starší, ne-li mladší. Je jistou polehčující okolností,“ pokračoval Cadfael, „že spolu žili v jedné domácnosti, denně se vídali, byli si rodem rovni, protože on pochází z dobré rodiny, a stejně přístupní lásce jako všechny děti. Vlastně se divím,“ rozpálil se Cadfael, „proč byly jeho námluvy tak bryskně odmítnuty. Byl jediný syn, a kdyby nesložil řeholní sliby, zdědil by pěkný statek. A byl to velmi příjemný mládenec, jak si vzpomínám, vzdělaný a nadaný. Nejeden rytíř by ho uvítal jako ženicha pro svou dceru.“

„Třeba s ní už měl její otec jiné plány,“ namítl Radulfus. „Mohl ji někomu zasnoubit již v dětství. A její matka by se stěží opovážila připustit sňatek v manželově nepřítomnosti, jestli se ho tak bála.“

„Nemusela přece chlapce úplně odmítat. Kdyby mu nechala naději, jistě by byl čekal a nepokusil se ji k souhlasu donutit tím, že by svatbu předběhl. I když v tom mu možná křivdím,“ dodal smířlivěji. „Myslím, že ho do postele toho děvčete nedovedl žádný výpočet, ale příliš zbrklá náklonnost. Haluin nikdy nebyl intrikán.“

„Nu, už se stalo,“ povzdechl unaveně Radulfus, „a co se stalo, nemůže se odestát. Není první ani poslední mladý muž, který se dopustil stejné chyby, a ona není první ani poslední nešťastnice, která za to trpěla. Ale aspoň si zachovala dobré jméno. Je snadné pochopit, proč se bál vyznat i pod pečetí zpovědi — kvůli ní. Ale už je to dávno, osmnáct let. Právě tolik mu bylo, když se to stalo. Zajistěme mu aspoň pokojný konec.“

Byl to obecný názor, že nejlepší, v co možno v případě bratra Haluina doufat, je pokojný konec a že by v modlitbách za něho ani neměli žádat víc, tím spíš, že po krátkém procitnutí upadl do ještě hlubšího bezvědomí a sedm dní, během nichž přišel a odešel svátek Kristova narození, ležel a nevnímal, jak kolem bratři přicházejí a odcházejí, nic nejedl, nevydal ani zvuk, jen jeho dech se sotva postřehnutelně chvěl. Byl slabý, ale pravidelný, a kdykoli mu na rty skanuly krůpěje vína s medem, byly přijaty, vazy v hrdle se samy od sebe pohybovaly a poslušně polykaly, zatímco široké ledové čelo a zavřené oči nedaly sebemenším záchvěvem ani stahem najevo, že by si uvědomovaly, co se děje s jeho tělem.

„Jako by tu bylo jen jeho tělo,“ střízlivě přemítal bratr Edmund, „a jeho duch někam odešel, dokud dům nebude zase vymetený a čistý a připravený k obývání.“

Dobrý biblický příměr, říkal si bratr Cadfael, protože Haluin jistě sám vymetl ďábly, kteří v něm sídlili, a obydlí, které uvolnili, může klidně chvíli zůstat prázdné, zejména kdyby přece jen došlo k onomu nečekanému a nepravděpodobnému úkazu — k uzdravení. Neboť jakkoli se ta dlouhá nepřítomnost podobala smrti, bratr Haluin se k umírání neměl. Dávejme tedy dobrý pozor, dovedl Cadfael podobenství k náležitému konci, a postarejme se o to, aby v jeho nepřítomnosti nestrčilo do dveří nohu sedm ďáblů horších, než byli ti první. A modlitby za Haluina s neutuchajícím zápalem pokračovaly během vánočních svátků i při slavném, započetí nového roku.

Tou dobou již začínala obleva, byla však pomalá, každodenně ubírala jen po kouskách z těžkého příkrovu sněhu, napadlého při velkém sněžení. Práce na střeše byla dokončena bez dalších nehod, lešení sundali a dům pro hosty byl zase v pořádku. Z velkého rozruchu zůstal jen tento nehybný a mlčící svědek na osamělém lůžku v nemocnici, odmítající buď žít, nebo zemřít.

Pak, v noci na Tři krále, otevřel bratr Haluin oči, zhluboka, pomalu se nadechl jako každý jiný muž, který se bez úleku probouzí, s údivem se rozhlédl po úzkém pokojíku, až mu zrak spočinul na bratru Cadfaelovi, který u něho tiše a pozorně seděl na stoličce.

„Mám žízeň,“ pravil Haluin důvěřivě jako dítě a trpně ležel Cadfaelovi v náručí, když mu dával pít.

Napůl očekávali, že zase upadne do bezvědomí, zůstal celý den mátožný, avšak při vědomí a v noci spal přirozeným spánkem, lehce, ale klidně. Poté obrátil tvář k životu a už se neohlížel přes rameno. Jakmile povstal ze zdánlivé smrti, vrátil se do země bolesti, která mu stahovala obočí a svírala rty, ale snášel ji bez stýskání. Zlomená ruka se mu zahojila, zatímco ležel a nevěděl o svých zraněních, a působila mu jen protivné svěděni hojících se ran a Cadfaelovi i Edmundovi se po několika dnech bedlivého pozorování zdálo, že všechno, co měl v hlavě zpřeházeno, se uzdravilo, stejně jako rána na ní, léčivým klidem a nehybností. Mysl měl totiž jasnou. Pamatoval se na zledovatělou střechu, pamatoval se na svůj pád a jednou, když byl s Cadfaelem sám, dal najevo, že si velmi zřetelně pamatuje svou zpověď, protože po dlouhé přemýšlivé odmlce prohlásil:

„Tenkrát jsem se k tobě zachoval hanebně, a ty mě teď ošetřuješ a léčíš, a já jsem ti to ničím nevynahradil.“

„O nic jsem nežádal,“ klidně opáčil Cadfael a trpělivě začal odmotávat obvaz z jedné zmrzačené nohy, aby mu dal nové obklady, které celou tu dobu ráno a večer vyměňoval.

„Já ale potřebuji zaplatit, co jsem dlužen. Jak jinak bych se mohl očistit?“

„Udělal jsi úplnou zpověď,“ rozumně namítl Cadfael, „dostal jsi rozhřešení od samého otce opata, tak si dej pozor a nežádej víc.“

„Ale neudělal jsem žádné pokání. Tak lacino získané rozhřešení ve mně nechává pocit dluhu,“ ztěžka opáčil Haluin.

Cadfael mu odkryl levou nohu, tu hůře poškozenou. Povrchové řezné rány se zahojily, ale věděl, že to, co se stalo v bludišti kůstek uvnitř, se už nikdy nespraví. Srostly do nestvůrného chomáče, pokrouceného a zjizveného, se zanícenými, tmavě rudými a fialovými skvrnami. Přesto se zvrásněná kůže spojila a všechno přikryla.

„Jestli máš dluhy,“ prohodil bez okolků Cadfael, „tak se můžeš těšit, že je budeš denně až do smrti splácet bolestí. Vidíš to? Víckrát tu nohu pevně nepostavíš na zem. Nevím, nevím, jestli ještě někdy budeš chodit.“

„Ano,“ odpověděl Haluin s očima upřenýma k úzké škvíře okna, za nímž temněla zimní obloha. „Ano, budu chodit. Dá-li Bůh, budu chodit po vlastních nohou, i když budu potřebovat berle, aby jim pomohly mě nést. A dá-li mi otec opat svolení, až se naučím používat opory, které mi zůstaly, sám se vypravím do Halesu prosit za odpuštění Adelais de Clary a probdít noc u Bertradina hrobu.“

Cadfael v duchu zapochyboval, zda ať už mrtvou, nebo živou nějak potěší Haluinovo vytoužené pokání a zda si ještě po osmnácti letech na něho uchovala nějakou hlubší vzpomínku. Zbožný úmysl však dodával chlapci odvahy a posiloval odhodlání žít, lopotit se a být zase užitečný, tak proč ho odrazovat? Řekl tedy jen:

„Dobrá, nejdřív ať se spraví, co se spravit dá, a musí se ti vrátit trochu krve, protože v tomhle stavu ti nikdo nedovolí někam chodit.“ Zkoumal pravou nohu, která se ještě alespoň trochu podobala lidské a měla viditelný a nepoškozený kotník, a zamyšleně pokračoval: „Mohli bychom pro tebe udělat pevné plstěné boty, vevnitř dobře vystlané. Jednu nohu možná ještě na zem postavíš, přestože budeš potřebovat berle. Ještě ne — ještě několik týdnů ne, spíš několik měsíců. Ale vezmeme ti míru a popřemýšlíme, co dokážeme vyrobit.“

Když se nad tím Cadfael zamyslel, usoudil, že bude moudré upozornit opata Radulfa, jaké pokání má v úmyslu bratr Haluin, a učinil to po shromáždění kapituly v soukromí opatova salonku.

„Když shodil ze srdce to břímě,“ vysvětlil prostě Cadfael, „byl by umřel spokojen, kdyby mu bylo souzeno zemřít. On ale bude žít. Mysl má jasnou, vůli silnou, a přestože je hubený, je jeho tělo docela šlachovité a teď, když vidí život před sebou, nespokojí se s tím, že by se ze svých hříchů vykroutil dík rozhřešení bez pokání. Kdyby byl trochu lehkomyslnější a dal se přemluvit, aby na své odhodlání během zotavování zapomněl, já osobně bych mu to nezazlíval, byl bych spíš rád. Ale Haluinovi pokání bez odpykání nikdy stačit nebude. Budu ho brzdit, dokud to půjde, ale věřte mi, že o tom uslyšíme znovu, jakmile se bude cítit schopný se o to pokusit.“

„Těžko mohu s tak náležitým přáním nesouhlasit,“ odvětil opat, „ale mohu mu to zakázat, dokud nebude schopen to podniknout. Pokud mu to zajistí pokoj mysli, nemám právo mu stát v cestě. Třeba to bude i jistou opožděnou útěchou té nešťastné dámě, jejíž dcera tak bídně zašla. Nevím vlastně,“ napadlo obezřetného Radulfa, když pomyslel na tu zamýšlenou pouť, „kde ten Hales je, přestože jméno de Clary jsem slyšel. Víš, kde statek leží?“

„U východní hranice hrabství, otče, dobrých pětadvacet mil od Shrewsbury.“

„A ten pán, co byl tenkrát ve Svaté zemi — tomu jistě neřekli, jak jeho dcera doopravdy zemřela, jestliže z něho měla jeho paní takový strach. Už je to mnoho let, ale pokud ještě žije, nesmí k té návštěvě dojít. Bylo by velmi špatné, aby si bratr Haluin léčil duši tím, že uvrhne na paní z Halesu další trápení a nebezpečí. Ať se dopustila jakékoli chyby, odtrpěla si ji.“

„Co já vím, otče?“ pokrčil rameny Cadfael. „Mohou být oba dávno mrtví. Jednou jsem ten statek viděl cestou z Lichfieldu, když jsem tam něco vyřizoval pro opata Heriberta, ale o domácnosti de Claryových nic nevím.“

„Hugh Beringar to bude vědět,“ s jistotou odvětil opat. „Má všechny šlechtice z hrabství v malíčku. Až se vrátí z Winchesteru, můžeme se ho zeptat. Není spěch. I když si Haluin musí odbýt své pokání, zatím to nejde. Ještě nevstal z postele.“

[III]

Hugh přijel se svým doprovodem domů čtyři dny po Třech králích. Tou dobou už velká část sněhu sešla, počasí bylo šedivé, dny krátké a ponuré, noci se pohybovaly na rozhraní mrazu, takže obleva pokračovala postupně a nedocházelo k povodním. Rychlá obleva po takovém přívalu sněhu by znamenala spoustu vody ženoucí se dolů řekou a prýštící z každé závěje, Severn by zatlačil potok Meole nazpátek a zaplavil dolní část polností, i kdyby se opatství samo zátopě vyhnulo. Tohoto roku byli té nepříjemnosti ušetřeni a Hugh, jakmile ve svém domě u kostela Panny Marie skopl vysoké boty a shodil plášť, zatímco mu manželka podávala kožešinové trepky a syn mu visel na opasku a dožadoval se náležitého obdivu pro svého zbrusu nového malovaného dřevěného rytíře, mohl ohlásit, že měl na tuto roční dobu snadnou cestu a jeho práce šerifa byla u dvora uspokojivě oceněna.

„Pochybuji ovšem, že vánoční příměří potrvá dlouho,“ sdělil později Cadfaelovi, když přišel oznámit opatovi všechny novinky z Winchesteru. „Nezdar u Oxfordu spolkl docela hrdinně, ale přece jen je napružený a dychtí po pomstě. Nebude sedět na místě dlouho, ať je, nebo není zima. Chce získat zpátky Wareham, ale ten je dobře zásobený a má početnou posádku a Štěpán nikdy neměl na obléhání trpělivost. Přál by si nějakou pevnost dál na západ, aby přenesl válku na Robertovo území. Neuhodnu, o co se pokusí nejdřív. Ale mě ani mé lidi dole na jihu rozhodně nechce, má příliš velkou nedůvěru k hraběti z Chesteru, než aby mě dlouho zdržoval mimo hrabství. Díky Bohu, protože já jsem stejného názoru,“ dodal vesele. „A jak se vedlo vám? Mrzí mě, že vašeho nejlepšího iluminátora potkala nehoda, ten pád, který ho div nezabil. Říkal mi o tom otec opat. Muselo se to stát sotva hodinu poté, co jsem tenkr át odešel. Je pravda, že se dobře zotavuje?“

„Líp, než kdokoli z nás očekával, zejména on sám, protože byl rozhodně odhodlaný očistit si duši před smrtí. Ale už se vynořil ze stínu a za pár dní ho pustíme z postele. Nohy má ovšem na doživotí zchromlé, protože mu je břidlice rozsekala na kousky. Hughu,“ otázal se Cadfael přímo, „co víte o de Claryových, kterým patří statek Hales? Jeden z nich byl asi před dvaceti lety křižákem. Neznal jsem ho, byl na Východě později než já. Žije ještě?“

„Bertrand de Clary,“ pohotově opáčil Hugh a s oživeným zájmem pohlédl na přítele. „Co je s ním? Umřel už dávno, musí to být dobrých deset let. Teď patří statek jeho synovi. Neměl jsem s nimi žádné jednání, Hales je jediný statek, který Claryovi mají v našem hrabství, kdežto hlavní sídlo a většinu pozemků mají ve Staffordshiru. A co že jste si vzpomněl na de Claryho?“

„Kvůli Haluinovi. Než vstoupil do řádu, byl v jejich službách. Zřejmě cítí, že má vůči nim nějaký nesplacený dluh. Vybavil si to, když se zpovídal, jak si myslel, před smrtí. Má pocit, že se vůči nim něčeho dopustil, a tíží ho svědomí.“

Víc nemohl sdělit ani Hughovi, protože zpovědní tajemství bylo posvátné, a pokud mu víc nenabídne, Hugh se nezeptá, přestože dá možná prostor úvahám o nevyřčeném.

„Umínil si, že se tam vydá na pouť, aby vyrovnal účty, jakmile toho bude schopen. Zajímalo mě… Pokud už není mezi živými ani vdova po Bertrandovi, měl by se to Haluin dozvědět hned, aby na to dál nemyslel.“

Hugh si prohlížel přítele se zaujetím a se shovívavým úsměvem. „A vy chcete, aby se netrápil na těle ani na duchu, ale co nejdřív se vrátil do života. V tom vám nepomůžu, Cadfaele. Vdova ještě žije. Bydlí v Halesu, protože vloni na svatého Michala platila daně. Syn se oženil ve Staffordshiru, má synka, který po něm nastoupí, a podle všech zpráv není jeho matka z těch, co mohou žít v jedné domácnosti s jinou ženou a do ničeho se nemíchat. Hales je její oblíbené sídlo, zůstává tam z vlastní vůle a nechává syna, aby si vládl na svém hradě, zatímco ona si nedá vzít vládu na svém. Zjevně jim to tak oběma vyhovuje. Nevěděl bych ani tolik,“ dodal na vysvětlenou, „kdybych z Winchesteru nejel kus cesty s družinou Claryho mužů vracejících se od obléhání Oxfordu. Jeho samotného jsem neviděl, ještě se zdržel u dvora, když jsem odjížděl. Teď už bude na cestě domů, leda by si ho tam Štěpán nechal pro sv další záměry.“

Cadfael přijal tu zprávu smířeně, ale ne s potěšením. Takže ona ještě žije, ta žena, která se pokoušela pomoci dceři k potratu, a dokázala jí pomoci jen ke smrti. Dívka nebyla první ani poslední, kterou taková smrt potkala. Ale jaké zoufalství a vinu musela tenkrát matka cítit a jak hořké vzpomínky jí musely zůstat až dodneška i pod nánosem osmnácti let? Jistě by bylo lepší nechat je pohřbené. Ale Haluinovo sebemučivé svědomí a duše hladovějící po spáse také mají svá práva. Konečně, bylo mu přece teprve osmnáct let! Žena, která mu naprosto zakázala ucházet se o náklonnost své dcery, musela být dvakrát starší. Ta mohla mít rozum, pomyslel si Cadfael skoro popuzeně, všimnout si, co se mezi těmi dvěma děje, a zakročit, aby je odloučila včas.

„Měl jste už někdy pocit, Hughu, že je lepší nechat nějaké zlo být,“ posteskl si, „než rozpoutat něco ještě horšího? Ale budiž. Vždyť ještě ani nevyzkoušel berle. Kdo ví, třeba se za několik týdnů všechno změní.“

V polovině ledna nechali bratra Haluina vstát z postele, našli mu v nemocnici koutek u ohně, protože se nemohl volně pohybovat a bránit se chladu jako jiní, a ošetřovali mu tělo, ztuhlé dlouhým ležením, olejem a masážemi, aby šlachy zase začaly pracovat. Aby zaměstnali jeho ruku i mysl, přinesli mu barvy a pracovní stoleček a dali mu ke zdobení jednodušší stránku, než se mu do prstů vrátí obratnost a pevnost. Zmrzačené nohy se mu zahojily, avšak byly krutě znetvořené a zatím se vůbec nedalo uvažovat o tom, že by se na ně postavil, Cadfael mu ale dovolil, aby si vyzkoušel berle, které mu vyrobil bratr Lukáš, s oporami na obou stranách, aby si s nimi zvykl udržovat rovnováhu, a s tvarovanými, polštářovanými opěrkami pod paže. Kdyby se nemohl postavit ani na jednu nohu, nebyly by mu berle nic platné, ale Cadfael i Edmund se shodovali na tom, že je dobrá naděje, že pravá noha bude časem zase použitelná, a dokonce i levá b
y nakonec mohla poskytovat zrnko opory, když se podaří invalidovi vyrobit chytré obutí.

Kvůli tomu navštívil Cadfael koncem měsíce mladého Philipa Corvisera, starostova syna, dali hlavy dohromady a společně vyrobili pár bot, které se sobě vzhledem podobaly stejně málo jako nohy, pro něž byly určeny, ale byly uzpůsobeny tak dobře, jak nejlépe to uměli, aby poskytovaly pevnou oporu. Byly ze silné plsti, s koženou podrážkou, sahaly vysoko nad kotníky a byly sešněrované koženými řemínky, aby držely a chránily poškozené svaly a plně využívaly holenní kosti, jež byly nepoškozené. Philip měl ze svého díla radost, ale nechtěl být chválen, dokud se boty nevyzkoušely a nezjistilo se, že se dají nosit bez bolesti a v zimním počasí nádherně hřejí.

Bratr Haluin přijímal všechno, co pro něj dělali, vděčně a pokorně a urputně si dál rozcvičoval oko i ruku s červeněmi, modřemi a jemně pokládaným zlatem. Kdykoli však přišel čas volna, vratce se zvedal ze své lavice v koutku s rameny opřenými o berle, připraven opřít se o stěnu nebo o lavici, kdyby měl ztratit rovnováhu. Chvíli to trvalo, než se šlachy ve vyhublých nohou opět zpevnily, ale počátkem února dokázal pravou pevně došlápnout na zem, a dokonce na ní chviličku stát bez jiné opory, a od té doby začal své berle zvládat a používat je doopravdy. Opět ho bylo vidět, ukázněného a přesného, v jeho křesle v kapitule a při každém obřadu v chóru. Koncem února dokonce svedl opřít o zem zpevněnou špičku své levé boty, aby se na berlích držel pevněji a jistěji, ačkoli chodidlo již jeho váhu nikdy neunese, přestože byl jako pírko.

V jedné věci měl štěstí, zima potom, co ten časný první sníh roztál a zmizel, nebyla krutá. Přicházely mrazy, ale nikdy netrvaly dlouho a po lednu již byly sněhové přeháňky jen krátké a lehké a sníh dlouho neležel. Když se naučil držet rovnováhu a zvykl si na nový způsob chůze, mohl se v obratnosti cvičit venku i uvnitř a už to dokonale uměl. Bál se jen dlažby na nádvoří, když zesklovatěla náledím.

Když se na začátku března dloužily dny a ve vzduchu se objevily první opatrné a zdráhavé známky jara, bratr Haluin povstal na shromáždění kapituly, jakmile byly vyřízeny všechny naléhavé záležitosti, a pokorně, ale odhodlaně vznesl žádost, které úplně rozuměli jen opat Radulfus a bratr Cadfael.

„Otče,“ upřel neúhybně tmavé oči opatovi do tváře, „vy víte, že jsem ve svém soužení zatoužil podniknout jistou pouť, kdyby se mi z boží milosti vrátilo zdraví. Bylo mi projeveno velké milosrdenství, a dáte-li mi svolení, přál bych si nyní svůj slib zaznamenat v nebi. Prosím vás o souhlas a své bratry o modlitby, abych mohl splnit, co slibuji, a v pokoji se vrátit.“

Radulfus znepokojivě dlouho mlčky pohlížel na prosebníka a z jeho tváře nebylo možno vyčíst souhlas ani nesouhlas, přestože upřený pohled vehnal Haluinovi do propadlých lící nával krve.

„Přijď ke mně po kapitule,“ požádal ho nakonec opat, „a já si poslechnu, co zamýšlíš, a posoudím, zda jsi to schopen vykonat.“

V opatové salonku zopakoval Haluin svou prosbu otevřeně jako před lidmi, před nimiž je jeho duch zcela obnažený. Cadfael věděl, proč byl povolán, aby se zúčastnil. Dva důvody byly skutečně zcela zřejmé: byl jediným druhým svědkem Haluinovy zpovědi, a proto mohl být k poradě přizván, a mohl se vyjádřit k tomu, zda je Haluin takové výpravy schopen. Třetí důvod zatím netušil, ale jak naslouchal, začínal být v duchu poněkud nesvůj.

„Nesmím a nebudu tě zdržovat od toho, co je potřebné pro zdraví tvé duše,“ ujistil Haluina opat. „Myslím však, že žádáš příliš brzy. Ještě se ti nemohla vrátit síla. A ještě není jaro, přestože jsme poslední týdny měli pěkné počasí. Ještě může přijít drsná zima. Pomysli, jak nedávno jsi byl blízko smrti, a ušetři si takové strasti, dokud nebudeš lépe připraven je nést.“

„Otče,“ horoucně opáčil Haluin, „právě proto, že jsem byl blízko smrti, nesmím otálet. Co kdyby po mně smrt sáhla znovu dřív, než budu moci odpykat svůj hřích? Viděl jsem, jak dovede na člověka sáhnout ve chviličce, mžiknutím oka. Dostal jsem výstrahu. Musím na ni dbát. Zemřu-li při pokání, které mi patří, přijmu to jako náležité. Ale zemřít a neučinit nápravu, to by pro mě bylo nekonečnou výčitkou. Otče,“ vzplál jako prohrábnutý oheň, Já jsem ji opravdu miloval, miloval jsem ji po způsobu manželském, byl bych ji miloval celý život. A zahubil jsem ji. Skrýval jsem své hříchy příliš dlouho, a když jsem je konečně vyznal, toužím dokončit usmíření.“

„A myslel jsi na ty míle, které musíš překonat tam a zpět? Jsi schopen jízdy na koni?“

Haluin prudce zavrtěl hlavou. „Otče, už jsem v srdci přísahal a přísahu zopakuji před oltářem, že půjdu pěšky na místo, kde je pohřbena, a pěšky se vrátím — na těchto nohou, které mě srazily na zem a přinutily mě čelit pravdě o nerozhřešených proviněních. Dokážu chodit, naučil jsem se, jak musejí chodit nevinní chromí. Proč bych neměl já, který jsem se tolik provinil, přetrpět stejnou námahu? Vydržím to. Bratr Cadfael to ví!“

Bratr Cadfael neměl žádnou radost z toho, že je takto volán za svědka, a nechtělo se mu říkat nic, co by mohlo posílit tuto posedlost, ale na druhé straně neviděl žádnou jinou naději pro toto ztrápené stvoření, které nedojde pokoje, dokud pokání nedovrší.

„Ano, vím, že má vůli a odvahu,“ přisvědčil. „Zdali má sílu, to je jiná. A zdali má právo hnát až k smrti své tělo, aby očistil svou duši, to je něco, co nechci posuzovat.“

Radulfus několik minut zasmušile a mlčky přemítal a pozoroval prosebníka tak upřeně, že by musel znejistět a sklopit oči, kdyby bylo v jeho záměru něco falešného či předstíraného. Ale Haluinovy široce rozevřené, upřímné oči vycházely tomu střetnutí vstříc.

„Dobrá, uznávám tvé přání pykat, třebaže přichází pozdě,“ promluvil nakonec opat, „a chápu to tím líp, protože jsi ta léta nevyčkával kvůli sobě samému. Jdi tedy, pokus se o to. Nepřipustím ale, abys šel sám. Musí s tebou někdo být, kdybys to nevydržel, a kdyby se to stalo, musíš ho nechat, aby se o tvou bezpečnost postaral tak, jak uzná za vhodné. Jestliže budeš své putování snášet dobře, nebude dělat nic, aby tvou oběť neumenšil, ale padneš-li cestou, bude mým zástupcem a ty ho budeš poslouchat, jako posloucháš mne.“

„Otče,“ namítl Haluin v úzkosti, „můj hřích je jen můj, má zpověď je zpečetěná a posvátná. Jak mohu připustit, aby se ke mně někdo jiný dostal tak blízko, aniž bych sám pečeť zlomil? Porušením by bylo i to, kdybych jen vyvolal údiv a otázky ohledně svého pokání.“

„Budeš mít společníka, který se nemusí ani divit, ani ptát,“ vysvětlil opat, „protože už to ví přímo od tebe. Půjde s tebou bratr Cadfael. Jeho společnost a jeho modlitby ti mohou být jedině k útěše a ku prospěchu. Tvá důvěra ani památka tvé paní nebudou nijak ohroženy a on je dobře způsobilý cestou se o tebe starat.“ Pak se otočil ke Cadfaelovi: „Ujmeš se toho úkolu? Nevěřím, že je schopen jít sám.“

Moc na vybranou nemám, pomyslel si Cadfael, ale nijak ho to nemrzelo. Někde hluboko v jeho nitru zůstal pořád kus tuláka, který prochodil svět od Walesu po Jeruzalém a zpátky do Normandie, toulal se čtyřicet let, než se zavázal ke stálému pobytu uvnitř kláštera, a výprava posvěcená, dokonce přikázaná nadřízeným mohla být vítána jako požehnaná, místo aby se jí vyhýbal jako pokušení.

„Přejete-li si to, otče, půjdu.“

„Cesta potrvá několik dní. Předpokládám, že bratr Winfrid bude schopen podávat potřebné léky, bude-li ho Edmund vést?“

„Několik dní by to měli zvládnout docela dobře,“ souhlasil Cadfael. „Včera jsem doplnil léky do skříně v nemocnici a v dílně je slušná zásoba běžných prostředků, jaké jsou obvykle žádány v zimě. Kdyby bylo zapotřebí něčeho nepředvídaného, mohl by se na pár dní na výpomoc vrátit bratr Oswin od Svatého Jiljí.“

„Výborně. Tedy, synu Haluine, můžeš se chystat na cestu a vydej se, až budeš připraven, třeba zítra, budeš-li chtít. Pokud ti však dojdou síly, podřídíš se bratru Cadfaelovi a budeš plnit jeho pokyny stejně věrně, jako jsi vždy v těchto zdech plnil moje.“

„Otče,“ horoucně přisvědčil Haluin, „to budu.“

Ještě ten večer po nešporách složil bratr Haluin svůj slavnostní slib u oltáře svaté Winifred, aby už neměl žádnou únikovou cestu. Jeho tvář, přes všechen zápal pobledlá, však Cadfaelovi, který byl na Haluinovo přání svědkem, prozrazovala, že se tento neústupný kajícník v hloubi srdce přece jen bojí námahy a bolesti, které si ukládá a přijímá s vášní a odhodlaností, jež by si podle Cadfaela zasloužily praktičtější a účelnější využití. Vždyť komu ta pouť prospěje, i kdyby se zdařila, než kajícníkovi samému, jemuž alespoň zčásti vrátí sebeúctu? Jistě ne ubohé dívce, která se nedopustila horšího hříchu, než že se z lásky odvážila příliš daleko, a která je jistě už dávno ve stavu milosti. Ani matce, která už jistě dávno hodila za hlavu tento zlý sen a nyní mu bude muset po létech čelit znovu. A Cadfael se nedomníval, že hlavním úkolem člověka na tomto světě je zachránit si svou
vlastní duši. I jiní mají churavějící duše a churavějící těla a potřebují pomoci ke zdraví.

Haluinovy potřeby však byly jiné než jeho. Haluinovy trpké roky mlčenlivého sebeobviňování jistě volaly po léku.

„Na tyto nejsvětější ostatky,“ říkal bratr Haluin s dlaní přitisknutou k přehozu zakrývajícímu relikviář, „skládám svůj kajícný slib: že neodpočinu, dokud nedojdu pěšky k hrobu, v němž leží Bertrade de Clary, nestrávím noc na modlitbách za její duši a dokud se opět pěšky nevrátím sem, na místo své náležité služby. A jestliže v tom zklamu, nechť žiji jako křivopřísežník a zemřu bez odpuštění.“

Vyrazili z brány hned po ranní mši čtvrtého března, dali se po Předklášteří směrem ke Svatému Jiljí a po silnici přímo na východ. Den byl oblačný a bezvětrný, vzduch chladný, ale ne zimavý. Cadfael v duchu probíral cestu, která je čeká, a neshledával ji příliš strašnou. Západní kopce nechají za sebou a každou míli směrem na východ bude krajina pokojně klesat v zelenou rovinu. Silnice byla suchá, protože v poslední době nepršelo, a oblačný příkrov nad nimi byl vysoký a světlý, deštěm nehrozil a po obou stranách cesty se táhl široký travnatý okraj, jaký bývá jen u královské silnice, kde mohl i chromý pohodlně kráčet. Několik prvních mil snad projdou bez trápení, ale potom se začne neustálá námaha projevovat. Bude muset sám posoudit, kdy pochod přerušit, protože Haluin nejspíš zatne zuby a povleče se dál, dokud nepadne. Někde pod Wrekinem najdou pohostinné přístřeší na noc, protože mezi tamějšmi chalupníky jsou nájemci opatství, a každá chatrč u cesty jim ochotně poskytne místo u ohně, aby si v poledne odpočali. Jídlo měli s sebou, Cadfael je nesl v mošně.

Dopoledne šli s nadějí a svižně a Haluinova energie a dychtivost neochabovaly, takže postupovali rychle a v poledne si velmi příjemně odpočali u faráře v Attinghamu. Odpoledne se však tempo trochu zpomalilo a na Haluinových usilovně pracujících ramenou se začala projevovat únava: bolela ho stálou zátěží a donekonečna opakovaným náporem, a jak se schylovalo k večeru, ruce na držadlech berlí mu mrzly, přestože je měl obalená vlněnou látkou. A tak, jakmile světlo začalo mizet do šedého, bezvětrného březnového soumraku, v němž se ztrácely vzdálenosti, odbočil Cadfael do vesnice Uppington, aby poprosili o nocleh na statku.

Haluin byl cestou zamlklý, protože potřeboval veškerý dech i odhodlanost k usilovné chůzi. Večer, když byl sytý a odpočíval, ještě chvíli mlčky, smířeně pozoroval Cadfaela a pak promluvil.

„Bratře, jsem ti moc vděčný, že se mnou jdeš na tu výpravu. S nikým jiným, než s tebou, bych nemohl neskrývaně mluvit o tom starém zármutku, a než zase uvidíme Shrewsbury, budu možná velice potřebovat se vymluvit. To nejhorší o mně už víš a já nikdy neřeknu slovo na omluvu. Ale za celých osmnáct let až dosud jsem nepronesl nahlas její jméno, a kdybych je nyní vyslovil, bylo by to pro mě jako pokrm po dlouhém hladovění.“

„Mluv nebo mlč, jak budeš potřebovat,“ usmál se Cadfael, „a já budu naslouchat nebo budu hluchý, jak si budeš přát. Ale dnes večer by sis měl odpočinout, protože jsi ušel dobrou třetinu cesty, a varuji tě, zítra se objeví bolesti a píchání, jaké si ani neumíš představit, protože ses tak těžce a tak dlouho namáhal.“

„Jsem unavený,“ připustil Haluin s náhlým, zvláštně dojemným úsměvem, stejně krátkým jako líbezným. „Myslíš tedy, že zítra do Halesu nedojdeme?“

„Na to ani nemysli! Ne, dostaneme se k augustiniánským kanovníkům do Wombridge a tam přespíme. A když dokážeš dojít až tam, bude to velký výkon, tak dalšího dne nelituj.“

„Jak myslíš,“ podřídil se Haluin a uložil se ke spánku s důvěřivou prostotou dítěte ukolébaného a chráněného svými modlitbami.

Následující den už nebyl tak vlídný, protože chvílemi mrholilo a chvílemi padala bodavá krupice. Vál také studenější vítr od severovýchodu, před nímž je nechránil ani dlouhý, skalnatý masív Wrekinu, protože silnice jej obcházela po severní straně. Do soumraku však došli k převorství, přestože tou dobou už Haluin pevně svíral rty odhodláním a kůži na lícních kostech měl napjatou a zešedlou vyčerpáním, takže byl Cadfael rád, že ho dostal do tepla a mohl se s naolejovanýma rukama pustit do práce na jeho šlachovitých ramenou a pažích a na stehnech, která celý den Haluina tak statečně nesla.

Třetí den brzy po poledni došli ke statku Hales.

Panský dům stál trochu stranou od vesnice a kostela, byl dřevěný na kamenném přízemku, mezi rovnými, dobře odvodněnými poli s mírnými zalesněnými pahorky v pozadí. V dřevěné kůlové ohradě byly stáje, stodola a pekárna, všechno udržované a úpravné. Bratr Haluin zůstal stát v otevřených vratech a hleděl na místo, kde kdysi sloužil, s tváří strnulou a nehybnou; jen oči žily a byly plné bolesti.

„Čtyři roky jsem tu sepisoval jmění statku. Bertrand de Clary byl lenním pánem mého otce a poslali mě sem, když mi ještě nebylo čtrnáct, jako páže jeho paní. Věřil bys, že jsem ho vůbec nikdy neviděl? Když jsem sem přišel, byl už ve Svaté zemi. Tohle je pouze jeden z jeho statků, jediný v těchhle končinách, ale už tenkrát ho zastupoval syn a spravoval panství ze Staffordshiru. Ona měla vždycky nejraději Hales, nechala syna vládnout a usadila se tady a právě sem jsem přišel. Bylo by pro ni lepší, kdybych do tohoto domu nikdy nevkročil. A mnohem lepší pro Bertrade!“

„Už je pozdě,“ prohodil mírně Cadfael, „napravovat, co se tenkrát pokazilo. Tento den máš udělat správně to, k čemu ses zavázal, a na to pozdě není. Třeba se s ní budeš cítit volněji, když na tebe počkám venku.“

„Ne, pojď se mnou! Potřebuji tvé svědectví, vím, že bude spravedlivé.“

Mladíček s konopnými vlasy vyšel ze stáje s vidlemi v rukou a ve studeném vzduchu se z něho lehce kouřilo. Při pohledu na dva černé benediktinské hábity ve vratech se otočil a s přívětivým zájmem k nim zamířil volným krokem.

„Hledáte-li nocleh a jídlo, bratři, pojďte dál, vaše roucho je tady vždycky vítané. Na půdě se dobře spí a v kuchyni vám dají najíst, jestli vám bude libo vejít.“

„Ano, vzpomínám si, že tvoje paní vždycky bývala pohostinná k pocestným,“ prohodil Haluin s očima stále upřenýma daleko do minulosti. „Ale já dnes v noci žádné lůžko potřebovat nebudu. Mám poslání k samotné paní Adelais de Clary, pokud mě přijme. Prosím ji jen o několik minut z jejího času.“

Chlapec pokrčil rameny, prohlédl si oba od hlavy k patě nevyzpytatelnýma šedýma anglosaskýma očima a pokynul jim ke kamenným schodům, vedoucím nahoru ke dveřím síně.

„Jděte dovnitř a dejte si zavolat její služebnou Gertu, ta se zeptá, jestli vás paní přijme.“ Zůstal stát a díval se za nimi, jak se ubírají přes dvůr, než se otočil a vrátil se zpátky ke koním.

Když vstupovali do širokých dveří, po schodech z kuchyně vcházel právě do chodby sloužící. Přišel se zeptat, co si přejí, a pak poslal chlapce z kuchyně, aby uvědomil komornou. Ta vzápětí vyšla ze síně, aby se podívala, co jsou ti klášterní hosté zač. Byla asi čtyřicetiletá, velmi rázná a upravená, ale oblečená prostě, s nehezkou tváří, podobanou od neštovic. Její sebejistota však byla nesporná. Prohlédla si je poněkud povýšeně a Haluinovu pokorně pronesenou prosbu vyslechla bez úsměvu a nijak nepospíchala otevřít dveře, jejichž privilegovanou strážkyní se očividně cítila.

„Takže jdete ze shrewsburského opatství? Předpokládám, že vás posílá pan opat?“

„Je to poslání, které pan opat schválil,“ opáčil Haluin.

„To není totéž,“ odsekla Gerta. „Jaká jiná záležitost, než opatská, sem může přivádět mnicha ze Shrewsbury? Jestliže je to nějaká vaše osobní záležitost, dejte mé paní vědět, s kým má jednat.“

„Povězte jí,“ pravil Haluin trpělivě, těžce se opíraje o berle, a se sklopenýma očima, aby neviděl ženinu nepřívětivou tvář, „že bratr Haluin, mnich benediktin ze shrewsburského opatství, pokorně prosí milostivou paní, aby ho přijala.“

Jméno jí nic neříkalo. Očividně nebyla před osmnácti lety ve službách Adelais de Clary, nebo alespoň nebyla její důvěrnicí, ba ani tak blízko, aby tušila něco o jejích starostech. Tenkrát tu důvěrnou úlohu plnila nějaká jiná žena, snad věkem bližší své paní. Blízcí osobní sloužící, kteří vrostli do důvěry svých pánů a sami jsou jim oddáni na život a na smrt, chovají zpravidla velký poklad tajností, často až do hrobu. Někde musí být žena, pomyslel si mlčky přihlížející Cadfael, která by při tom jméně ztuhla a vytřeštila oči, i kdyby změněnou a léty zestárlou tvář nepoznala.

„Zeptám se,“ pravila komorná s nádechem blahosklonnosti a odebrala se na druhý konec síně ke dveřím zastřeným koženým závěsem. Uplynulo několik minut, než se zase objevila. Nenamáhala se jít za nimi a zavolala na ně ze dveří: „Paní říká, že můžete přijít.“

Solárium, kam vešli, bylo malé a šeré, protože návětrné okno bylo proti povětří uzavřeno okenicí, tapiserie, zdobící stěny, byly staré a měly syté, tmavé barvy. Nebyl tam žádný krb, ale na kamenném ohništi v nejchráněnějším koutě stálo ohřívadlo s dřevěným uhlím a mezi ním a jediným oknem, jímž přicházelo světlo, seděla žena na čalouněné sedačce u vyšívacího rámu. Proti světlu od okna se jevila jako vysoká, vzpřímená silueta v tmavých šatech, zatímco žhavé uhlí jí vrhalo měděné odlesky na zastíněnou tvář. Jehlu nechala zapíchnutou do natažené látky. Ruce měla pevně sevřené na vysokých opěradlech sedačky, oči upírala na vchod, jímž se bolestně připotácel bratr Haluin na berlích. Jeho jediná použitelná noha už byla celá obolavělá a při každém kroku v ní bodalo, kdežto zpevněná špička levé nohy se jen zlehka dotýkala podlahy, aby trochu pomohla udržet rovnováhu. Stálé opí
rání o berle mu shrbilo ramena a ohnulo rovná záda. Když slyšela jeho jméno, jistě očekávala něco, co se blížilo její představě bystrého, pohledného mladého muže, kterého před těmi dlouhými lety vyhnala. Co jí teď asi říká tahle zmrzačená troska?

Sotva vkročil do místnosti, naráz vstala, rovná jako kopí. Nejprve přes jejich hlavy oslovila komornou, která se chystala vejít za nimi.

„Nech nás o samotě!“ pravila Adelais de Clary. A když se kožený závěs těžce zhoupl zpátky na své místo mezi soláriem a síni, otočila se k Haluinovi: „Co je tohle? Co ti to udělali?“

[IV]

Bude jí tak o deset let méně než mně, počítal Cadfael, zatímco si zvykal na hru světel a stínů v místnosti, ale vypadá mladší. Tmavé vlasy, svinuté v těžkých pletencích po obou stranách hlavy, byly sotva dotčené šedinami a panovačné, jemné obličejové kosti si zachovaly svou neporušitelnou eleganci, přestože pokožka, která je pokrývala, byla nyní trochu scvrklá a seschlá a tělo zhranatělo a vychrtlo, když vyprahla šťavnatost mládí. Ruce měly stále pěkný tvar, ale zrazovaly ji napuchlými klouby a vystouplými žilami a bledá pleť na krku a na zápěstích, v mládí zaoblených, byla už ochablá. Přesto viděl v oválné tváři, na odhodlaných rtech a ve velkých, hluboko posazených očích popel velké krásy. Ne, popel ne, řeřavějící uhlíky, dosud živé a nejméně tak žhavé jako dřevěné uhlí hořící ve středu ohřívadla.

„Pojď blíž!“ zavelela. A když stál Haluin před ní a na tvář mu padalo světlo, bledé a studené od okna a rudnoucí od ohně, pokračovala: „Jsi to ty! Byla jsem zvědavá. Jak jsi přišel k tomuhle?“

Hlas měla hluboký, zvučný a panovačný, ale prvotní náznak úleku se z něj už vytratil. Nehleděla na něho ani soucitně, ani chladně, ale s jakousi odtažitou lhostejností a bez hlubší zvědavosti.

„Nemůže za to nikdo jiný, než já,“ odpověděl Haluin. „Nevšímejte si toho! Mám, co jsem si zasloužil. Stihl mě velký pád, ale dík boží milosti žiji, přestože jsem se domníval, že již budu touto dobou mrtev. A protože jsem ulevil své duši od starých hříchů před Bohem a svým zpovědníkem, přicházím vás prosit za odpuštění.“

„Bylo toho třeba?“ podivila se. „Po tolika letech a takový kus cesty?“

„Ano, bylo toho třeba. Velmi potřebuji slyšet, že mi odpouštíte zlo, které jsem spáchal, a hoře, které jsem vám způsobil. Nemohu si odpočinout, dokud nebude z listu smyta i poslední skvrna.“

„A vypověděl jsi celou tu starou historii,“ pravila Adelais s jistou hořkostí, „všechno, co bylo tajné a ostudné! Svému zpovědníkovi! A kolika dalším? Tomuhle dobrému bratru, který ti dělá společnost? Celé kapitule? Záleželo ti víc na tom, že budeš dál nerozhřešeným hříšníkem, než na jménu mé dcery, které tím vyzradíš světu, když už leží tak dlouho v hrobě? To já bych byla raději šla s hříchem do očistce!“

„Já také!“ vykřikl bolestně Haluin. Ale není to tak. Bratr Cadfael mi dělá společnost, protože je jediný, kdo to ví kromě opata Radulfa, který přijal mou zpověď. Od nás se to nikdo jiný nikdy nedoví. Bratr Cadfael byl mým činem hrubě oklamán, měl právo se rozhodnout, zda mi odpustí, nebo mi odpuštění odepře. U něj jsem se vyučil a právě z jeho zásob jsem ukradl léky, které jsem vám pak přinesl.“

Obrátila na Cadfaela dlouhý, klidný pohled a její tvář, pro jednou jasně viditelná, byla pozorná a nehybná. „Dobrá,“ odvrátila se a opět zlhostejněla, „bylo to dávno. Kdo si na to dnes vzpomene? A já ještě neumírám. Co já vím! Jednoho dne budu sama potřebovat kněze. Pak bych ti odpověděla lépe. Ale abychom to skončili… Měj, oč žádáš! Já ti odpouštím. Nechci přidávat k tomu, čím již trpíš. Vrať se v pokoji do svého kláštera. Odpouštím ti, jako sama doufám v odpuštění.“

Bylo to řečeno bez vášně; ten krátký výtrysk hněvu byl pryč. Nestálo ji žádnou námahu zprostit ho viny, zdálo se, že to činí tak nezaujatě, tak bez citu, jako by podávala jídlo žebrákovi. Od urozené dámy, jako byla ona, bylo přirozené žádat almužnu a udělit ji bylo navyklým projevem štědrosti, rituálem patřícím k úloze paní. Ale to, co tak lehce dávala, přišlo Haluinovi jako osvobozující milost. Ze shrbených ramenou a strnule sevřených pěstí zmizelo napětí. Pokorně před ní sklonil hlavu a pronesl poděkování tichým a zadrhávajícím hlasem jako někdo na chviličku omámený.

„Paní, vaše milosrdenství ze mě snímá břemeno a jsem vám ze srdce vděčný.“

„Vrať se zpátky k životu, který sis vyvolil, a k povinnostem, kterých ses ujal,“ pravila a opět si sedla, i když po jehle zatím nesáhla. „Už nemysli na to, co se kdysi stalo. Říkáš, že tvůj život byl ušetřen. Využij jej, jak nejlépe můžeš, a já udělám totéž.“

Bylo to propuštění a Haluin to tak přijal. Hluboce se jí poklonil a opatrně se otočil na svých berlích. Cadfael natáhl ruku, aby ho při tom pohybu přidržel. Ani je nepozvala, aby se posadili; snad byla příliš otřesena tou náhlou a znepokojivou návštěvou, ale když docházeli ke dveřím, náhle za nimi zavolala:

„Zůstaňte, chcete-li, odpočiňte si a najezte se v mém domě. Mí sloužící vám poskytnou všechno, co potřebujete.“

„Děkuji vám,“ odpověděl Haluin, „ale opatovo povolení k cestě nám velí, abychom se vrátili, jakmile zdejší pouť dokončím.“

„Kéž tedy Bůh uspíší tvou cestu domů,“ pravila Adelais de Clary a pevnou rukou opět uchopila jehlu.

Kostel stál nedaleko panského sídla, kde se křižovaly dvě pěšiny, a vesnické zahrádky se tlačily až ke hřbitovní zdi.

„Hrobka je uvnitř,“ vysvětlil Haluin, když vstupovali do vrat. „Když jsem tu byl, nikdy ji neotevřeli, ale je tu pochován Bertrandův otec a jistě ji museli otevřít pro Bertrade. Zemřela tady. Promiň, Cadfaele, že jsem odmítl pohostinství i za tebe, nedomýšlel jsem to. Já dnes v noci postel potřebovat nebudu.“

„O tom ses paní nezmínil,“ poznamenal Cadfael.

„Ne. Vlastně nevím, proč. Když jsem ji zase viděl, připadlo mi, že jsem udělal chybu, když jí připomínám tu starou bolest, že jí vadí už jen pohled na mne. Přesto mi odpustila. Mně je o to líp a jí to tolik neublížilo. Ale ty jsi mohl spát v noci v pohodlí. Není třeba, aby bděli dva.“

„Já jsem lépe připraven na noc strávenou na kolenou než ty a nejsem si jistý, že by nás tam uvítali nějak vřele. Přála si, abychom byli co nejdřív pryč. Nejspíš si myslí, že už jsme na cestě domů, pryč z její půdy a z jejího života.“

Haluin se na okamžik zastavil s rukou na těžké železné závoře kostelních dveří s obličejem ve stínu. Dveře se vrzavě otevřely a on pevně sevřel berle, aby se dostal po dvou širokých, nízkých schodech dolů do lodi. Uvnitř bylo šero a z kamene čišel chlad. Cadfael chviličku čekal na schodech, než si jeho oči zvykly na změnu osvětlení, ale Haluin okamžitě zamířil lodí k oltáři. Nic se tu za osmnáct let výrazně nezměnilo a nic nebylo zapomenuto. Poznával i drsné hrany dlaždic. Odbočil k pravé stěně. Berle vydávaly dutý zvuk. Cadfael šel za ním a našel ho stát u kamenné hrobky zasazené mezi sloupy. Na ní vytesaná ležící postava měla hrubou kroužkovou košili, jednu nohu přehozenou přes druhou a ruku položenou na jílci meče. Další křižák, určitě Bertrandův otec, kterého syn ve svůj čas následoval do Svaté země. Tenhle, počítal Cadfael, tam mohl být s vojskem Roberta Normandského za mých časů a dobvat Jeruzalém. Claryové byli očividně hrdí na své válčení na Východě.

Ze sakristie vyšel muž středního věku ve vyrudlé černé sutaně, a když spatřil dvě nezaměnitelné benediktinské kutny, zamířil k nim s tázavým výrazem a s úsměvem na uvítanou. Haluin zaslechl jeho kroky, přestože byly tiché, radostně se otočil, aby pozdravil starého známého, a vzápětí sebou trhl, protože tohoto muže neznal.

„Dobrý den, bratři! Bůh s vámi!“ pozdravil je haleský kněz. „Pro pocestné ve vašem rouše je můj dům vždycky otevřený jako tento dům boží. Přišli jste z daleka?“

„Ze Shrewsbury,“ odpověděl Haluin a silou mocí se vzpamatovával. „Odpusťte, otče, překvapil jste mě. Čekal jsem otce Wulfnotha. Bylo to ode mne bláhové, vždyť jsem tu nebyl mnoho let a on už šedivěl, když jsem ho znával, ale tenkrát v mém mládí mi připadalo, že tu bude věčně. Teď se ani neodvažuji ptát.“

„Otec Wulfnoth se odebral k odpočinku,“ odvětil kněz, „už to bude sedm let. Já jsem sem přišel před deseti lety, když ho sklátila mrtvice, a tři roky jsem ho ošetřoval, než zemřel. Byl jsem tenkrát čerstvým knězem. Mnoho jsem se od Wulfnotha naučil, mysl měl jasnou a bystrou, přestože ho tělo zradilo.“ Jeho dobromyslná kulatá tvář jevila soucitnou zvědavost. „Vy tedy tenhle kostel a panství znáte? Narodil jste se v Halesu?“

„Ne, to ne. Ale několik let jsem sloužil u paní Adelais na zámku. Znal jsem kostel i vesnici dobře, než jsem se stal mnichem ve Shrewsbury. Nyní,“ pokračoval vážně, když viděl, jak bystře je zkoumán, a cítil, že je třeba vysvětlit nynější návrat, „cítím potřebu vzdát díky za to, že jsem vyvázl živý z nehody, která mě mohla usmrtit, a rozhodl jsem se, že splatím všechny dluhy, které mám na svědomí, dokud mohu. Jeden z nich mě přivádí k této hrobce. Byla tu jedna dáma z rodu de Clary, kterou jsem hluboce ctil, a předčasně zemřela. Rád bych tu strávil noc u jejího hrobu a modlil se za ni. Stalo se to dlouho předtím, než jste sem přišel, před osmnácti lety. Nebudu vás rušit, strávím-li tady uvnitř noc?“

„Pokud jde o to, jste vítán,“ srdečně odpověděl kněz, „a zapálil bych vám smolný koš, trochu to pomáhá od chladu. Ale jistě se mýlíte, bratře. Je pravda, že se to stalo dřív, než jsem sem přišel, ale otec Wulfnoth mi o kostele i panském sídle mnoho vyprávěl, sloužil pánům z Halesu celý život. To oni mu pomohli na studia a dosadili ho sem jako kněze. Tady v kostele se nepohřbívalo od té doby, kdy zemřel starý pán, ten, co je vytesaný tady na náhrobku. A to bylo víc než před třiceti lety a nyní vládne jeho vnuk. Říkáte dáma z té rodiny? A zemřela mladá?“

„Příbuzná,“ řekl tiše otřesený Haluin s očima sklopenýma ke kameni, který nebyl třicet let zdvižen. „Zemřela tady, v Halesu. Myslel jsem, že tu musela být i pohřbena.“ Nechtěl říci její jméno ani prozradit o sobě a o svých pohnutkách víc, než musel, ani tomuto laskavému muži. A Cadfael stál opodál, přihlížel a mlčel.

„A před pouhými osmnácti lety? Pak si buďte jist, bratře, že tady není. Když jste znal otce Wulfnotha, víte, že se můžete spolehnout na to, co mi pověděl. A já vím, že měl hlavu jasnou až do dne, kdy zemřel.“

„Já tomu věřím,“ přitakal Haluin a chvěl se zklamáním. „Ten se jistě nemýlil. Tak — ona tady není!“

„Tohle ovšem není hlavní sídlo claryovského panství,“ jemně připomněl kněz, „tím je Elford ve Staffordshiru. Současný pán Audemar dal otce pohřbít tam, rodina tam má velkou kryptu. Pokud v posledních letech někdo z rodiny zemřel, bude jistě pohřben ve Staffordshiru. Nepochybně tam uložili i dámu, o které mluvíte, aby odpočívala mezi svými.“

Haluin se hladově chytil té naděje. „Ano… ano, tak by to mohlo být, tak to určitě je. Tam ji najdu.“

„Nepochybuji o tom,“ opáčil kněz. „Pěšky je to ale dlouhá cesta.“ Cítil naléhavost, která jen stěží dá na rozumnou radu, ale snažil se ji zbrzdit, jak mohl. „Bylo by radno jet tam na koni, pokud tam musíte teď, nebo počkat na delší dny a lepší počasí. Aspoň pojďte dovnitř, ke mně domů, pojezte se mnou a odpočiňte si přes noc.“

Ale tohle Haluin určitě neudělá. Bratru Cadfaelovi to bylo jasné. Ne, dokud za oknem zbývá ještě pár hodin denního světla a dokud má ještě sílu ujít další míli. Omluvil se, trochu provinile poděkoval a stísněně se rozloučil s dobrým knězem, který za nimi hleděl v zamyšleném údivu, než vystoupili po schodech do předsíně a zavřeli za sebou dveře.

„Ne!“ pravil rázně Cadfael, když už byli venku ze hřbitova a procházeli po pěšině mezi vesnickými domky k silnici. „To nemůžeš!“

„Mohu, musím!“ opáčil neméně odhodlaně bratr Haluin. „Proč by ne?“

„Protože za prvé nevíš, jak daleko je do Elfordu. Je to ještě jednou tak daleko, jako jsme již ušli, a ještě polovinu té vzdálenosti. A moc dobře víš, jak ses už namohl. A za druhé proto, že jsi dostal svolení k téhle výpravě ve víře, že skončí tady a oba se odtud vrátíme. A to bychom měli. Ne, nevrť hlavou, víš moc dobře, že si otec opat nic víc nepředstavoval a že by ti na nic víc nikdy nedal svolení. Měli bychom se tady otočit a jít nazpět.“

„Jak bych mohl…“ Haluinův hlas zněl neústupně, ale pokojně a také jeho důvody zněly rozumně, i když trpělivě snášel námitky. „Obrátím-li se nazpět, jsem křivopřísežník. Ještě jsem neudělal, co jsem přísahal udělat. Vracel bych se sám sebou odsouzený a opovrženíhodný. To by si otec opat nepřál, přestože ani on, ani já jsme tak dlouhou kajícnou pouť neočekávali. Dal mi svolení jít, dokud nevykonám, co jsem přísahal. Kdyby tady byl a já se ho mohl zeptat, řekl by mi, ať jdu dál. Prohlásil jsem, že si neodpočinu, dokud pěšky nedojdu ke hrobu, kde leží Bertrade, a nestrávím tam noc bděním na modlitbách, a to jsem ještě neudělal.“

„Ne svou vinou,“ zdůraznil Cadfael.

„Copak mě to omlouvá? Je to spravedlivý soud, jestliže musím jít dvakrát tak daleko. Když v tom zklamu, říkal jsem, nechť žiji jako křivopřísežník a zemřu bez odpuštění. Přísahal jsem to na ostatky svaté Winifred, která byla k nám všem tak laskavá. Jak bych se mohl obrátit nazpět? Radši bych umřel na cestě, ale s vědomím, že jsem se aspoň věrně snažil svou přísahu splnit, než abych se zřekl své víry a cti a vrátil se pohaněný.“

Kdo z něho vlastně mluví, přemítal Cadfael, poslušný mnich, nebo syn z dobrého normanského rodu, přinejmenším stejně starého jako král Vilém, když se přišel sápat po anglické koruně, a nadto bez poskvrny nemanželského původu? Není pochyb, že pýcha je hřích a bratru benediktinu nesluší, ale nedá se odhodit tak snadno jako ostruhy a šlechtický titul.

I Haluin si uvědomil letmý náznak své arogance, začervenal se, ale nemínil couvnout. Zprudka se zarazil, kolébaje se na berlích, a chvatně si uvolnil ruku, aby mohl vzít Cadfaela za zápěstí. „Nekárej mě! Dobře vím, že bys mohl, a vidím ti na obličeji, že si to zasloužím, ale neodsuzuj mě. Nemohu jinak. Ach, Cadfaele, já přece znám všechny námitky, které můžeš proti mně oprávněně použít, myslel jsem na ně, stále na ně myslím, ale stále jsem vázán. Vázán sliby, které nechci, neodvažuji se porušit. I kdyby mě opat odsoudil jako vzpurného a neposlušného, i kdyby mě opatství vyvrhlo, musím to snést. Ale vzít zpátky to, co jsem slíbil Bertrade, to nesnesu.“

Nával krve, který mu zalil bledé tváře, mu slušel, rozehřál povadlou vyhublost po nemoci, a dokonce jako by mu ubral několik let. Stál nehybně a vzpřímeně, narovnávaje ohnutá záda mezi vzepřenými berlemi. Žádné přemlouvání s ním nepohne. Lépe se s tím smířit.

„Ale ty, Cadfaele,“ sevřel zápěstí, které stále držel, „ty jsi takový slib nesložil, ty vázán nejsi. Není třeba, abys šel dál, udělal jsi všechno, co se od tebe očekávalo. Vrať se a přimluv se za mne u pana opata.“

„Synku,“ pravil Cadfael napůl soucitně, napůl pohněvaně, Jsem spoután stejně jako ty a měl bys to vědět. Dostal jsem příkaz, abych šel s tebou pro případ, že by ti došly síly, a pokud se to stane, mám se o tebe postarat. Ty si jdeš za svou věcí, já za opatovou. Když tě nemohu s sebou odvést zpátky, sám se vrátit nemohu.“

„Ale tvá práce,“ namítl Haluin zaraženě, ale neoblomně. „Moje může klidně počkat, ale tebe budou postrádat. Jak to bez tebe zvládnou tak dlouho?“

„Jak to půjde. Není člověka, bez něhož se nelze obejít,“ drsně prohlásil Cadfael, „a to je jen dobře, protože každý jednou umře. Ne, už nic neříkej. Jestli jsi rozhodnut, já také. Kam jdeš ty, tam jdu já. A protože nám už zbývá pouhá hodina světla, a myslím, že tady v Halesu nocleh hledat nechceš, radši abychom kousek popošli a cestou hledali nějaké přístřeší.“

Adelais de Clary ráno vstala a šla na mši, jak bylo jejím pravidelným návykem. Ve svých projevech zbožnosti a v udílení almužen byla puntičkářská a dodržovala staré zvyky manželovy domácnosti. A pokud se snad její dobročinnost občas zdála být trochu chladná a odtažitá, byla alespoň stálá a spolehlivá. Kdykoli se jejímu faráři naskytl nějaký zvláštní problém a bylo zapotřebí pomoci, vždy se obracel na ni.

Po obřadu ji zdvořile doprovázel až k vratům. „Včera mě navštívili dva benediktini,“ prohodil, když si těsněji přitáhla plášť před sílícím březnovým větrem. „Dva bratři ze Shrewsbury.“

„Ano?“ podivila se Adelais. „A copak vám chtěli?“

„Jeden z nich byl chromý a šel o berlích. Říkal, že byl kdysi ve vašich službách, než se stal mnichem. Vzpomínal na otce Wulfhotha. Myslel jsem, že vám zašli složit poklonu. Oni to neudělali?“

Neodpověděla na to, ale se zrakem upřeným do dálky, jako by byla jen napůl přítomná duchem, lhostejně poznamenala: „Vzpomínám si, opravdu jsem měla písaře, který vstoupil do kláštera ve Shrewsbury. Co dělal tady v kostele?“

„Říkal, že o vlas unikl smrti a chce srovnat své účty, aby byl na ni lépe připraven. Našel jsem je u hrobky otce vašeho pána. Měli nějakou mylnou představu, že tu byla před osmnácti lety pochována nějaká žena z vašeho rodu. Ten kulhavý tu chtěl strávit noc na modlitbách za ni.“

„Zvláštní domněnka,“ prohodila Adelais stále se shovívavým nezájmem. „Jistě jste ho vyvedl z omylu?“

„Pověděl jsem mu, že to tak není. Samozřejmě jsem tu tenkrát nebyl, ale věděl jsem od otce Wulfnotha, že hrobka nebyla otevřena už mnoho let, a to, co si myslí ten mladý bratr, nemůže být pravda. Pověděl jsem mu, že všichni z vašeho domu jsou nyní pohřbíváni v Elfordu, kde je hlavní rodové sídlo.“

„To by byla pro chromého dlouhá a těžká cesta,“ pravila Adelais s nezávaznou soustrastí. „Doufám, že nemíní putovat tak daleko?“

„Myslím, že ano, paní. Odmítli si totiž u mne odpočinout, najíst se a přespat tady, ale okamžitě vyrazili dál. Tam ji najdu, říkal ten mladý. Ano, určitě zamířili na východ, když došli na silnici. Je to opravdu dlouhá a těžká cesta, ale on byl pevně odhodlán ji podniknout.“

Byl se svou patronkou v dobrém a nenuceném vztahu, a tak se neváhal zeptat přímo: „Opravdu najde v Elfordu tu dámu, kterou hledá?“

„Je to docela dobře možné,“ usoudila Adelais, pokojně a nevzrušeně kráčejíc po jeho boku. „Osmnáct let je dlouhá doba a já mu do hlavy nevidím. Byla jsem tenkrát mladší, měla jsem početnější domácnost. Byly tu nějaké sestřenice, některé bez peněz. Můj pán se ke všem ze své krve choval jako otec. A v jeho nepřítomnosti a jako jeho zástupkyně jsem to dělala i já.“

Došli k vratům hřbitova a zůstali tam stát. Ráno bylo vlídné, velmi tiché a těžký oblačný příkrov visel nízko.

„Ještě přijde sníh,“ poznamenal kněz, „pokud se nedá do deště.“ A bez souvislosti navázal: „Osmnáct let! Je možné, že toho mnicha v dobách, kdy u vás sloužil, jedna z těch mladých sestřenic přitahovala, jak už to v mládí chodí, a její časná smrt ho zarmoutila víc, než se vám kdy odvážil dát najevo.“

„Je to možné,“ opáčila Adelais odtažitě a přetáhla si přes hlavu kapuci, aby se ochránila před jemňoučkými jehličkami krupice, která povívala v nehybném vzduchu a štípala ji do tváří. „Buďte zdráv, otče!“

„Budu se modlit,“ pravil kněz do jejích zad, „aby pouť k jejímu hrobu přinesla útěchu a prospěch jemu jako živému i té dámě jako mrtvé.“

„Dobře uděláte, otče,“ odvětila Adelais, aniž otočila hlavu. „A nezapomeňte připojit modlitbu za mě a za všechny ženy z mého domu, aby na nás čas spočinul lehce, až přijde náš den.“

Cadfael ležel na seníku lesnického domku v královském lese Chenet, ale nespal a naslouchal uměřenému, nezvykle pravidelnému dýchání svého spícího společníka. Byla to již druhá noc od chvíle, co odešli z Halesu. První strávili u osamělého chalupníka a jeho ženy asi míli za vesničkou Weston a následující den byl dlouhý, takže toto druhé přístřeší nedaleko lesa přivítali velmi vřele a vděčně. Brzy si šli lehnout na seník, protože Haluin, na jehož naléhání pokračovali v cestě tak dlouho do večera, byl na pokraji vyčerpání. Cadfael si všiml, že usíná rychle a pokojně, což bylo milosrdné osvěžení pro duši velmi ztrápenou a rozrušenou, když bděla. Je mnoho způsobů, jimiž Bůh ulehčuje břemeno. Haluin každé ráno vstával občerstvený a odhodlaný.

Ještě nebylo světlo, do svítání scházela možná ještě hodina. Z kouta, kde ležel Haluin, nebyl slyšet žádný pohyb, žádné zašustění suchého sena, ale Cadfael věděl, že je vzhůru, a ta nehybnost byla dobrá, protože znamenala, že leží uvolněně a pohodlně, ať již se jeho bdělá mysl toulá, kde chce.

„Cadfaele?“ ozval se ze tmy tichý, vzdálený hlas. „Jsi vzhůru?“

„Jsem,“ opáčil stejně tlumeně.

„Nikdy ses mě na nic neptal. Na to, co jsem udělal. Na ni…“

„Není třeba. Co mi chceš povědět, povíš i bez ptaní.“

„Nikdy jsem o ní nemohl mluvit. Až teď. A i teď jen s tebou, který o tom víš.“ Nastalo ticho. Ronil slova pomalu a krvavě, jak to u plachých samotářů bývá. Po chvilce tichoučce pokračoval: „Nebyla krásná jako její matka. Neměla tu temnou zářivost, ale bylo v ní něco vlídnějšího, nic temného ani utajeného, ale všechno bylo otevřené a prozářené sluncem jako květina. Ničeho se nebála — tenkrát. Každému důvěřovala. Nikdy ji nikdo nezradil — tenkrát. Až jednou, jedinkrát a ona na to zemřela.“

Následovalo nové a delší ticho a tentokrát seno krátce zašustilo, jako když vzdychá. Pak se zeptal skoro bojácně: „Cadfaele, ty jsi strávil polovinu života ve světě — miloval jsi někdy ženu?“

„Ano,“ přisvědčil Cadfael, „miloval.“

„Potom víš, jak to bylo s námi. Protože my jsme se milovali, oba dva. Nejvíc to bolí,“ poznamenal bratr Haluin, ohlížeje se zpět s rezignovanou a žasnoucí bolestí, „když je člověk mladý. Není se před tím kam ukrýt, nemůžeš mezi sebe a lásku nastavit štít. Vidět ji každý den… a vědět, že je jí stejně jako tobě…“

Přestože to celé ty roky od sebe odstrkoval a pokoušel se obrátit ruce a mysl i ducha ke službě, kterou na sebe ve svém vrcholném trápení dobrovolně vzal, nic nezapomněl, bylo to v něm, připravené jediným dechnutím ožít, jako dřímající oheň, když se otevřou dveře. Nyní to konečně mohlo uniknout do povětří, do světa ostatních lidí, a mohlo to způsobit strast jiným lidem, ale přijímat i soucit a také jej dávat. Nebylo třeba, aby Cadfael něco říkal, stačilo, že tam je, že je tu naslouchající ucho.

Haluin s posledním slovem na rtech usnul, mumlaje skoro neslyšitelně se stále delšími odmlkami. Mohlo to být její jméno Bertrade, ale mohlo to být také „nebohá“. To bylo jedno. Záleželo jen na tom, že to vyřkl na pomezí spánku a nyní bude po své drsné lopotě během cesty zase požehnaně spát, snad dlouho do světla. Tím líp! Jeden den navíc strávený na této pouti možná potrápí jeho netrpělivého ducha, ale jistě prospěje jeho nemilosrdně poháněnému tělu.

Cadfael potichoučku vstal a nechal svého společníka spícího a vlastně uvězněného na seníku, protože bude potřebovat pomoc, aby se zvedl na nohy a sestoupil po žebříku. Padací dveře zůstaly otevřené, takže zdola bude slyšet, až se spáč probere, ale podle uvolněného těla a propadlé tváře, z níž bylo vyhlazeno napětí, bude ještě chvíli spát.

Cadfael vyšel ven do jasného, mrazivého rána, aby se nadechl vzduchu plného zimních vůní z ještě napůl spícího hvozdu. Z lesníkovy malé usedlosti bylo v průhledech mezi starými kmeny vidět šeď proklestěné cesty, neboť stromy rostly natolik hustě, že na zemi nebyl skoro žádný podrost. Po silnici hrkotala ruční kára, naložená třískami na podpal z podzimních opadaných větví, a provázelo ji čiřikání a poletování vyplašených ptáků, kteří rozhýbali větve a střásli listí. Lesník už byl vzhůru a plnil své ranní úkoly. Kráva se loudala do dvora, čekala na podojení, pes mu čile rejdil v patách. Den byl suchý, obloha zatažená, ale vysokými mraky, a bylo celkem světlo. Pěkný den na cestu. Do večera mohou být v Chenetu a statek, který je královskou državou, je přijme na noc. Zítra do Lichfieldu, a tam byl Cadfael odhodlán zůstat a ještě jednou si přes noc pořádně odpočinout, přestože Haluin se bude horouc
ně dožadovat, aby zdolali posledních pár mil zbývajících do Elfordu. Až se v Lichfieldu náležitě prospí, bude Haluin lépe připraven probdít další noc na Bertradinu památku a zvládnout počátek cesty domů, během níž nebude díky Bohu třeba pospíchat a nebude nutné se přemáhat až do krajnosti.

Na udusané cestě se ozvaly tlumené, tiché zvuky, ale Cadfael zachytil spíš chvění než dupot dopadajících kopyt. Ale byli to koně, svižně přijíždějící od západu, dva koně, protože jejich chůze tvořila kontrapunkt, rychle klusající, po noci pěkně odpočatí a připravení na denní úkoly. Pocestní mají zřejmě namířeno do Lichfieldu a noc strávili na panském sídle Stretton dvě míle zpátky po cestě. Cadfael zůstal stát a díval se, jak jedou kolem.

Byli to dva muži ve světlehnědém oblečení, v kožených kabátcích. Dobře se drželi v sedle a jejich držení těla i zacházení s koňmi si byly tak výrazně podobné, že se buď učili od dětství společně, nebo jeden vyučil druhého. Vskutku, jeden byl dvakrát objemnější než druhý a zjevně o generaci starší, a přestože byli příliš daleko a zahlédl je příliš krátce, než aby rozpoznal jejich rysy, neomylně svými postavami prozrazovali, že jsou příbuzní. Dva privilegovaní podkoní nějakého šlechtického domu: každý měl za sebou ženské sedlo. Ženy zachumlané v teplých cestovních pláštích vypadají všechny víceméně stejně, přesto se Cadfael za tou první zahleděl se zbystřenou pozorností a nespustil z ní oči, dokud koně s jezdci nezmizeli v dálce a tichý dusot podkov na silnici neutichl.

Stále ji měl pod víčky, když se obracel nazpátek k seníku; dobývala se do jeho paměti, vnucovala se, a přestože tu možnost odmítal jako bláhovou, v hloubi duše si byl jist, že ji odněkud zná, a kdyby si to jen připustil, dobře by věděl, odkud.

Ale ať to byla, nebo nebyla pravda, ať to věstilo cokoli, nemohl s tím nic dělat. Zatlačil to do pozadí mysli a vešel dovnitř, aby vyčkal, až se Haluin probudí a bude ho potřebovat.

Z lesíku vyšli na širá rovná pole, ve studeném vzduchu ještě trochu vybledlá a šedivá, ale úrodná a dobře obdělávaná, tvořící bohatý ostrůvek v kraji jinak ještě trochu zpustlém po drsné porážce před padesáti lety. Objevily se před nimi úhledné zákruty řeky Tame, strmá střecha mlýna a shluk elfordských domků za vodou.

Strávili klidnou noc ve vřelé pohostinnosti lichfieldských kleriků, dostali přesné pokyny, jak se nejlépe dostanou do Elfordu, a s prvním úsvitem se vydali na poslední čtyři míle své kajícné cesty. Teď před nimi ležel cíl Haluinovy pouti skoro na dosah; jen plocha poklidných polí a dřevěný pěší můstek ho dělily od rozhřešení. Bylo to šťastné místo, blahobytné tam, kde bylo mnoho chudoby, u vody nebyl jen jeden mlýn, ale hned dva, protože proti proudu zahlédli druhý, se spoustou luk, a tam, kde bylo vidět orná pole, s úrodnou prstí. Bylo to místo, jež jistě mohlo slibovat požehnání a pokoj mysli po lopotě a bolesti.

Bledá stuha pěšiny je vedla kupředu a před nimi už se zvedaly střechy Elfordu, obklopené stromy a keři, při pohledu z dálky dosud holými, ještě ne dost narašenými na to, aby okolo sebe stačily vytvořit první slaboučký, prchavý zelený opar. Překročili můstek. Haluin musel bedlivě dávat pozor, kam staví berle na nerovných prknech. Pak vyšli na cestu mezi domy. Byla to úhledná vesnice, hospodáři a hospodyně se ubírali za svou každodenní prací, v nich dvou vnímali cizince, ale k benediktinským kutnám byli zdvořilí a vlídní. Cestou si vyměňovali pozdravy a Haluin, povzbuzený a posílený tím, že úspěšně došel až na konec cesty, se zardíval a rozjasňoval radostí nad těmito bezděčnými znameními zproštění viny.

Na kostel se nemuseli ptát, jeho nízkou věž viděli, ještě než přešli můstek. Byl postaven už po příchodu Normanů, z důkladných šedých kvádrů, s prostorným hřbitovem, plným pěkných starých stromů, s pořádnou palisádou, aby mohl v případě potřeby sloužit jako útočiště. Vstoupili pod půlkruhový oblouk předsíně a vešli do povědomého chladného šera plného ozvěn, jaké je ve všech kamenných kostelích, kde je slaboučce cítit prach a voskové svíce a silně a útěšně domov, vyvolené místo pobývání.

Haluin zůstal stát na dlažbě tiché lodi, aby se zorientoval. Tady nebyla žádná mariánská kaple, kam by se mezi oltáře vešla mecenášova hrobka, páni z Elfordu musejí odpočívat stranou, zabudováni do kamenných zdí, které vystavěli. Červené oko oltářní lampičky jim ukázalo, kde stojí hrobka, velká tabule vyplňující výklenek ve zdi na pravé straně. Kterýsi zesnulý de Clary, možná ten, který přišel s králem Vilémem a později se dočkal odměn, byl vyobrazen jako reliéfní spící figura na kameni, jenž hrobku uzavíral. Haluin k němu pokročil, ale pak se zarazil a po prvním hlasitém kroku ustoupil, neboť u hrobky klečela žena.

Viděli ji jen jako stín, protože plášť měla v příšeří stejně tmavošedý jako kámen, a že je to žena, poznávali jen podle toho, že měla shozenou kápi, na hlavě bílý čepec a přes něj mušelínový závoj. Byli by ustoupili zpátky do předsíně, aby se mohla v klidu domodlit, ale ona zaslechla dopad berlí na dlaždice a prudce k nim otočila hlavu. Jediným půvabným, rychlým pohybem vstala, zamířila k nim, vstoupila do světla, padajícího oknem, a ukázala jim hrdou, stárnoucí, krásnou tvář Adelais de Clary.

[V]

„Vy?“ hleděla překvapeně z jednoho na druhého, jako kdyby hledala v té nečekané návštěvě nějakou logiku. Její hlas prozrazoval, že je nevítá ani neodmítá. „Nemyslela jsem, že vás opět uvidím tak brzy. Přeješ si ode mě ještě něco, Haluine, že jsi mě sem následoval? Stačí požádat. Už jsem řekla, že ti odpouštím.“

„Paní,“ ozval se Haluin, otřesený a rozechvělý zjevením své bývalé paní na tomto nečekaném místě, „my jsme vás nesledovali. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych vás tu našel. Jsem vám vděčný za vaši shovívavost a ani za nic bych vás již nechtěl obtěžovat. Přišel jsem sem pouze splnit slib, který jsem dal. Měl jsem v úmyslu strávit noc na modlitbách v Halesu, jelikož jsem věřil, že vaše dcera je tam pohřbená. Ale od tamního kněze jsme slyšeli, že není. Leží tady, v Elfordu, v hrobce svých předků. Proto jsem pokračoval v cestě sem. A jediné, oč vás prosím, je, abyste mi dovolila probdít tu dnešní noc, abych splnil to, co jsem přísahal. Potom odejdeme a už vás nebudeme obtěžovat.“

„Nezapírám,“ řekla zpříma, ale už obměkčeným hlasem, „že budu ráda, až budeš pryč. Ne ze zlé vůle! Ale ráda bych svou ránu, kterou jsi otevřel, zase zastřela, dokud se nezahojí. Tvůj obličej je nákaza, po níž se otvírá a znovu krvácí. Myslíš, že bych byla vzala koně a rozjela se sem, kdybys mi byl to staré hoře nenasadil znovu do hlavy?“

„Doufám, paní,“ pravil otřesený Haluin tiše, „že shledáte, jako doufám i já, že toto pokání očistí ránu ode všech trpkostí. Modlím se, aby byl pro vás tento čas uzdravení sladký a blahodárný.“

„A pro tebe?“ odsekla a odvrátila se a pohybem ruky mu zakázala odpovědět. „Sladký a blahodárný! Žádáš od Boha mnoho a ode mne ještě víc.“ V šikmém světle od okna byla její tvář hněvivá a smutná. „Naučil ses zacházet se slovy jako mnich. Nu, už je to dlouho! Kdysi jsi míval lehčí hlas a lehčí krok. Uznávám aspoň jedno, že tě cesta sem něco stála. Neupírej mi tu milost, abych ti tentokrát mohla nabídnout odpočinutí a pokrm. Mám tady vlastní příbytek uvnitř palisády synova sídla. Pojď a odpočiň si tam do nešpor, když už musíš dnes v noci trestat své tělo tady na kamenech.“

„Smím se tu tedy přes noc modlit?“ vydechl dychtivě Haluin.

„Proč ne? Neviděl jsi mě snad právě prosit Boha v téže věci? Vidím, že jsi zlomený,“ pokračovala. „Nechtěla bych, aby ses stal křivopřísežníkem. Ano, dopřej si svou kajícnou vigilii, ale nejdřív se u mne doma najez. Pošlu pro vás své podkoní, až se tu pomodlíte.“

Byla už skoro u dveří, nevšímajíc si Haluinových váhavých díků a nepřipouštějíc, aby její pohostinnost odmítl, když tu se náhle zastavila a opět se k nim zprudka otočila.

„Ale nikomu ani slovo,“ vybídla ho důrazně, „o svém záměru zde. Jméno a pověst mé dcery jsou pod kamenem v bezpečí, nech je tam v klidu odpočívat. Nepřála bych si, aby se někomu jinému připomnělo to, co mně. Ať je to jen mezi námi dvěma a tímto dobrým bratrem, který ti dělá společnost.“

„Paní,“ odpověděl Haluin, „živá duše kromě nás tří ani dnes, ani jindy neuslyší jediné slovo ani zde, ani jinde.“

„Ulevuješ mé mysli,“ opáčila a vzápětí byla pryč. Tiše za sebou zavřela dveře.

Haluin si nemohl kleknout, pokud neměl před sebou něco, čeho by se mohl přidržet, a kolem pasu Cadfaelovu paži, aby ho zvolna spouštěla a podělila se o jeho váhu s kajícníkovou jedinou použitelnou nohou. Řádně se pomodlili před oltářem bok po boku. Cadfael otevřel oči, protože Haluin klečel dlouho, a starostlivě si prohlížel vrásky únavy na tváři mladého muže. Přežil těžkou pěší pouť, ale stálo ho to mnoho. Noc na kameni tu bude studená, dlouhá, způsobí mu ztuhlost, ale Haluin bude trvat na svém sebetrýznění až do posledního puntíku. A pak ho čeká dlouhá cesta nazpátek. Bylo by vlastně dobře, kdyby ho paní přesvědčila, aby tu zůstal aspoň ještě jednu noc, a kdyby to udělal jen jako laskavý ústupek vůči ní, když se nyní jaksi vyrovnali se svou sdílenou neblahou minulostí.

Jistě to mohla být pravda, že ji Haluinova náhlá návštěva vyhnala na její vlastní pouť, takže sem pospíšila, aby se postavila tváří v tvář vlastní úloze v té dávné tragédii. Pěkně klusem okolo lesníkovy usedlosti poblíž Chenetu, jen v doprovodu komorné a dvou podkoních, přičemž vykřísla prchavou jiskřičku v Cadfaelově paměti. Mohla by to být pravda. Ale přineslo by takové sémě plody tak rychle? Náznak spěchu tu byl zřejmý. Cadfael opět v duchu viděl oba koně zatížené dvěma jezdci ujíždět kolem za časného jitra, zcela vyrovnaně a cílevědomě. Ve spěchu splatit pozapomenutý dluh náklonnosti a výčitek svědomí? Nebo aby tu byli dříve než někdo jiný a byli připraveni a vyzbrojeni ho uvítat? Chtěla, aby byli uspokojeni a odešli, ale to bylo celkem přirozené. Narušili její klid a přidrželi před její krásnou tváří staré, naprasklé zrcadlo.

„Pomoz mi vstát!“ poprosil Haluin a zvedl paže jako dítě, které se chce zvednout na nohy; bylo to poprvé, co o pomoc žádal, dosud byla vždy nabízena a přijímána spíš pokorně a rezignovaně než vděčně.

„Za celou dobu jsi neřekl ani slovo,“ podivil se, když zamířili ke dveřím kostela.

„Neměl jsem co říct,“ opáčil Cadfael. „Ale mnoho slov jsem slyšel. A ani odmlky mezi nimi nebyly zcela nevýmluvné.“

Podkoní paní Adelais de Clary na ně čekal v předsíni, jak slíbila. Lhostejně se opíral jedním ramenem o rám dveří, jako by čekal už chvíli, ale s nepohnutelnou trpělivostí. Jeho vzezření potvrdilo vše, co bratr Cadfael v duchu vyvodil z několika krátkých pohledů na jezdce mezi stromy. Byl to ten mladší z dvojice, hromotlucký mladý muž, starý snad třicet let, plecitý, s býčí šíjí, nezaměnitelně normanského typu. Může to být tak třetí čtvrtá generace od předka, který přišel jako zbrojnoš s prvním pánem de Clary. Silný původní základ dosud převládal, přestože sňatky s anglickými ženami ztlumily plavou barvu jeho vlasů ve slámově hnědou a poněkud zmírnily brutalitu obličejových kostí. Stále nosil vlasy po normanském způsobu, ostříhané nakrátko, jako přiléhavou čapku, mohutnou čelist měl hladce oholenou a stále měl jasné, světlé, neproniknutelné severské oči. Když vyšli, rychle se vzpřímil, uvolněnější v pohybu než v klidu.

„Má paní mě posílá, abych vám ukázal cestu.“

Hlas měl bezbarvý a úsečný, nečekal na odpověď, ale vyrazil napřed přes hřbitov tempem, kterému Haluin nemohl stačit. U brány se podkoní ohlédl a počkal. Poté tempo zmírnil, i když ho očividně rozčilovalo, že musí jít pomalu. Sám od sebe neřekl vůbec nic a na otázky, či prosté zdvořilosti odpovídal celkem srdečně, ale stručně. Ano, Elford je velmi pěkný majetek, dobrá půda a dobrý pán. Audemarovo schopné hospodaření na hlavním panství připouštěl lhostejně; oddanost mladého muže patřila spíš Adelais než jejímu synovi. Ano, jeho otec je ve stejné službě, jako byl i jeho otec před ním. Neprojevil pražádnou zvědavost na klášterní hosty, přestože by ji mohl pociťovat. Ty světlešedé, cizí oči skrývaly všechny myšlenky, nebo možná vypovídaly o naprosté nepřítomnosti myšlenek.

Přivedl je travnatou pěšinou k bráně statku, který byl prostorný a obehnaný hradbou. Dům Audemara de Clary seděl přesně uprostřed, obytné prostory vysoko na kamenném přízemku, a soudě podle okének nahoře, nad soláriem byly přinejmenším ještě dvě místnosti. Rozlehlé nádvoří bylo kolem dokola obestavěno jinými obytnými prostorami, stejně jako obvyklými a nutnými stájemi, zbrojnicí, pekárnou a pivovarem, skladišti a dílnami, a hemžili se tam činorodí příslušníci početné čeledě.

Podkoní je odvedl k trámovému domečku pod kortinou.

„Má paní pro vás dala připravit tento pokoj. Chovejte se tu jako doma, vzkazuje, a dveřník dohlédne, abyste mohli svobodně přicházet a odcházet, až půjdete do kostela.“

Shledali, že její pohostinnost je vzorná, ale vzdálená a neosobní. Opatřila jim vodu na mytí, pohodlná lůžka k odpočinku, poslala jim jídlo od vlastního stolu a dala pokyny, aby obdrželi vše, co by mohli potřebovat nebo chtít a na co se zapomnělo, ale osobně je nepřijala. Odpuštění asi nesahalo tak daleko, aby jí byla kajícná Haluinova přítomnost milá. Neobsluhovali je také sloužící z jejího domu, ale podkoní, kteří ji přivezli z Halesu. Maso, chléb, sýr a lehké pivo jim přinesl ten starší. Cadfael se ve věci jejich vztahu nemýlil, protože byl zjevně otcem toho druhého, tvrdý, hranatý padesátník, stejně mlčenlivý jako syn, širší v ramenou a s nohama víc zkřivenýma léty strávenými spíš na koňském hřbetě než na zemi. Tytéž chladné, nesdílné oči, tytéž smělé oholené čelisti. Tenhle však byl opálený do trvalého bronzu, který Cadfael znal z vlastní minulosti a věděl, že se získává daleko od Ev
ropy. Jeho pán byl křižák a tento muž s ním určitě byl ve Svaté zemi a svou blyštivou barvu získal pod prudkým sluncem, na něž se Cadfael pamatoval.

Starší podkoní opět přišel později odpoledne se vzkazem ne pro Haluina, ale pro Cadfaela. Stalo se, že Haluin na svém lůžku usnul, a muž, který při vší své objemnosti vešel lehce a tiše jako kočka, ho nevytrhl z odpočinku. Cadfael byl za to vděčný. Čekala je dlouhá noc, kdy odpočívat nebudou. Pokynul podkonímu, ať počká, a vyšel za ním na dvůr. Dveře za sebou tiše zavřel.

„Nechte ho ležet. Později bude bdělost potřebovat.“

„Paní mi pověděla, jak hodlá strávit noc,“ vysvětlil podkoní. „Zve k sobě vás, pokud se mnou půjdete. Ať prý ten druhý bratr odpočívá, protože byl na smrt nemocný. Uznávám, že má chlapskou kuráž, jinak by na těch nohou nikdy tak daleko nedošel. Tudy, bratře!“

Její vdovský příbytek byl zabudován do rohu kortinové zdi, chráněný před větrem, malý, ale dostatečný pro občasné návštěvy synova dvora. Úzká předsíň a komnata a kuchyňský přístavek s přístupem zvenčí. Podkoní vkráčel do dveří a ubíral se předsíní se samozřejmostí privilegovaného služebníka, předstoupil před svou paní, jako by byl jejím synem nebo bratrem, s vědomím oboustranné důvěry. Adelais de Clary měla obsluhu dobrou, ale ne podlézavou.

„Tady je bratr Cadfael ze Shrewsbury, má paní. Ten druhý spí.“

Adelais seděla u přeslice s tmavomodrou vlnou, levou rukou otáčela vřetenem, ale po jejich vstupu točit přestala a položila je opatrně k noze přeslice, aby se příze nerozmotala.

„Dobře. To potřebuje. Nech nás nyní, Lothaire, náš host trefí zpátky sám. Už se můj syn vrátil?“

„Ještě ne. Budu ho vyhlížet.“

„Má s sebou Roscelina a psy. Až budou všichni doma a zvířata v psinci a ve stáji, odpočiň si, zasloužíš si to.“

Přikývl na souhlas a odešel, mlčenlivý a nemluvný jako vždy, a přece v jejich rozhovoru zněl tón neochvějné jistoty, bezpečné jako rostlá skála. Adelais neřekla ani slovo, dokud se dveře komnaty za sloužícím nezavřely. Prohlížela si Cadfaela s mlčenlivou pozorností a slabounkým stínem úsměvu.

„Ano,“ odpověděla na nevyřčenou otázku. „Je to víc než starý sluha. Byl s mým pánem celé roky, co bojoval v Palestině. Víc než jednou prokázal Bertrandovi tu malou službičku, že mu zachránil život. Je to jiný druh oddanosti, ne sluhovská. Je vázán věrností jako nějaký šlechtic svému lennímu pánovi. Zdědila jsem, co předtím patřilo mému pánovi. Jmenuje se Lothair. Jeho syn je Luc. Narodili se a vyrostli ze stejného kadlubu. Jistě jste viděl, jak jsou si podobní. Bůh ví, že se to nedá přehlédnout.“

„Viděl jsem to,“ přisvědčil Cadfael, „a vím také, kde Lothair získal tu bronzovou kůži.“

„Ano?“ Zkoumala ho nyní se soustředěným zájmem, když ho již laskavě vzala poprvé na vědomí.

„Byl jsem sám několik let na Východě, dřív než on. Bude-li žít dost dlouho, hněď vybledne, jako vybledla moje, ale trvá to hodně let.“

„Ach! Takže vás nedali mnichům jako dítě. Všimla jsem si, že nemáte výraz těch panických neviňátek,“ poznamenala Adelais.

„Vstoupil jsem do řádu z vlastní vůle, když přišel čas.“

„On také — z vlastní vůle, přestože si myslím, že čas ještě nebyl.“ Pohnula se a vzdychla. „Poslala jsem pro vás, jen abych se zeptala, jestli máte všechno, co potřebujete — jestli se o vás moji lidé náležitě postarali.“

„Postarali se výborně. Jsme oddaně vděční za jejich i vaši laskavost.“

„A abych se vás zeptala na něho — na Haluina. Viděla jsem, jak smutně dopadl. Zlepší se to někdy?“

„Nikdy nebude chodit jako dřív, ale jak mu budou sílit svaly, časem se to zlepší. Věřil, že umírá, jako my všichni, ale zůstal živ a ještě nalezne v životě mnoho dobrého — jakmile bude mít klidnou mysl.“

„A bude po dnešní noci klidná? Je to právě to, co potřebuje?“

„Věřím, že ano. O obojím.“

„Pak má mé požehnání. A vy ho pak odvedete zpátky do Shrewsbury? Mohu vám opatřit koně na cestu zpátky. Lothair je může dopravit do Halesu, až se tam vrátíme.“

„Tuto laskavost určitě odmítne,“ ujistil ji Cadfael. „Přísahal, že svou kajícnou pouť podnikne pěšky.“

Chápavě přikývla. „Přesto se ho zeptám. Nu — to je vše, bratře. Nedá-li si říct, víc dělat nemohu. Ale ano, jedno přece! Večer jdu na nešpory. Promluvím s knězem a zajistím, aby se ho nikdo — nikdo! — nevyptával ani ho při vigilii nerušil. Pochopte, ani živáček se nesmí nic dovědět kromě nás, kteří již víme všechno až příliš dobře. Povězte mu to. To, co zbývá, je mezi ním a Bohem.“

Pán domu právě vjížděl do brány, když Cadfael kráčel zpět k domku, kde spal Haluin. Kavalkádu předcházelo řinčení postrojů a dupot kopyt a byly slyšet i veselé hlasy podkoních a sluhů, kteří se jako včely z rozbouřeného úlu rojili po dvoře, aby posloužili přijíždějícímu pánovi. A tady byl, Audemar de Clary na vysokém kaštanovém koni, mohutný muž v tmavých, jednoduchých jezdeckých šatech bez ozdob. Žádné také nepotřeboval, aby ukázal, kdo tady vládne. Vjel s nepokrytou hlavou, kápi krátkého pláštíku shozenou na ramena, a bujné kučeravé vlasy měl stejně tmavé jako matka, ale mocné obličejové kosti, smělý nos, výrazné lícní kosti a vysoké čelo měl jistě po svém křižáckém otci.

Jistě mu není ani čtyřicet, pomyslel si Cadfael. Živé pohyby, jak sesedal, lehký krok, způsob, jakým si stahoval rukavice, to vše bylo mladistvé. Ale bázeň vzbuzující rysy obličeje a jeho postavení pána domu, které všude kolem něho vyzařovalo ze schopné organizace hospodářství, a vzorná obsluha, kterou očekával a dostával, působily, že se zdál jako pán starší než jako člověk. Byl tu pánem, vzpomněl si Cadfael, během otcovy dlouhé nepřítomnosti, začínal brzy, snad ještě před dvacítkou, a panství de Clary je rozlehlé a rozptýlené. Naučil se své úloze dobře. Nebyl to člověk, jemuž by bylo moudré zkřížit plány, ale přesto se ho tady nebáli. Přistupovali k němu s dobrou myslí a hovořili s ním směle. Když se rozhněvá, bude to oprávněně, jeho hněv může být sžíravý, ba nebezpečný, ale spravedlivý.

Po boku mu jel mládenec, snad páže nebo panoš, sedmnáctiletý či osmnáctiletý, se svěžím obličejem, zardělým z čerstvého povětří a pohybu, a za nimi rázovali dva pěší psovodi se smečkou vyběhaných psů na vodítku. Audemar podal uzdu podkonímu, který přiběhl, a stál a podupával nohama ve vysokých botách, zatímco shazoval plášť do náruče čekajícího mladíka. Krátký rozruch za pár minut utichl, koně klapali přes dvůr do stájí, psi mířili do kotce. Z hospodářského dvora vyšel mladý podkoní Luc a oslovil Audemara; zřejmě mu nesl vzkaz od Adelais, protože Audemar okamžitě pohlédl směrem k jejímu bytu, kývl na souhlas a rázně vykročil k jejím dveřím. Zrak mu padl na Cadfaela, který mu diskrétně ustupoval z cesty, na okamžik se zarazil, jako by s ním chtěl promluvit, pak si to ale rozmyslel a pokračoval v cestě, až zmizel v hlubokém vchodu.

Podle toho, kdy je s podkoními a komornou v lese míjela, odhadoval Cadfael, že sem musela přijet již přede dvěma dny. Neměla důvod zůstávat někde na noc mezi Chenetem a Elfordem, na koni to nebyla žádná dálka. Proto už musela syna vidět a mluvit s ním. To, co mu chtěla nyní sdělit, jakmile se vrátil z projížďky, nejspíš mělo co dělat s něčím, co dnes bylo v Elfordu nového. A co jiného tu bylo novinkou, než příchod dvou mnichů ze Shrewsbury a důvod jejich příchodu, důvod, který mu hodlá rozmyslně vysvětlit? Byl přece tady v Elfordu, když jeho sestra zemřela v Halesu, pro veřejnost — a také pro bratra? — na horečku. To bylo jistě jediné, co se o tom kdy dověděl — prostá, smutná smrt, jaká může přijít do každé domácnosti i k někomu v květu mládí. Ne, ta silná a rozhodná žena by se synovi se svým tajemstvím nikdy nesvěřila. Staré, důvěrné služebné snad. Musela nějakou takovou potřebovat. Teď už je možná po smrti. Ale svému synovi, to nikdy.

A pokud to tak bylo, není divu, že se Adelais všemožně snaží usnadnit Haluinovi cestu k jeho pokání a co nejrychleji se ho zbavit, předem zabránit všem dotazům i ze strany kněze, takže nabízí koně k urychlení odjezdu a zavazuje oba poutníky, aby nikomu jinému nic z minulosti neodhalili, aby o účelu své cesty neřekli ani slovo, a hlavně se nezmiňovali o Bertrade.

Aspoň něčemu už začínám rozumět, říkal si Cadfael. Kam se vrtneme, všude je Adelais mezi námi a všemi ostatními. Ubytovala nás, krmí nás, obsluhují nás její sloužící, ale nikdo ze synovy domácnosti. Jméno a pověst mé dcery jsou pod kamenem v bezpečí, tak to říkala, ať tam tedy klidně odpočívají. Není divu, že se takto ujišťuje, a není divu, že se nakvap rozjela do Elfordu, aby tu byla dřív než my a připravila se na nás.

Však my odejdeme, pokračoval Cadfael v duchu, hned zítra ráno, bude-li toho Haluin schopen, a ona se může uklidnit. Najdeme si jiné místo odpočinku pár mil odtud, budeme-li muset, ale za každou cenu opustíme tyto zdi a ona nemusí víckrát Haluina vidět ani na něho pomyslet.

Mladý panoš zůstal stát, díval se, jak jeho pán odchází za matkou, s Audemarovým pláštěm přes rameno, nepokrytou hlavu proti tmavé látce světlou skoro jako len. Ještě neztratil hříběcí, nohatý půvab mládí. Za pár let se ze štíhlého chlapce stane statný, pohledný muž, který bude hladce ovládat každý svůj pohyb, ale zatím si zachoval zranitelnou nejistotu chlapce. Překvapeně a zamyšleně se díval za Audemarem, pak se s upřímným údivem zahleděl na Cadfaela a pomalu se otočil ke dveřím Audemarova domu.

To musí být ten Roscelin, o němž se zmínila Adelais, pomyslel si Cadfael, hledě za ním. Podle postavy a barvy vlasů není domácí, ale sloužící to také není. Nepochybně mladíček z rodiny některého Audemarova nájemce, kterého sem k lennímu pánu poslali, aby se vyučil ve zbrani a získal obratnost a zkušenosti na malém dvoře a tak se připravil na větší svět. Takových šlechtických učedníků je na každém velkém baronském majetku spousta a panství de Claryových může klidně být mecenášem jednoho či dvou.

S večerem se ochladilo a zvedal se lezavý vítr s jehličkami štiplavé krupice. Blížil se čas nešpor. Cadfael rád zašel ze zimy dovnitř a našel bratra Haluina bdělého a čekajícího, mlčenlivého a napjatého, protože se blížila hodina splnění slibu.

Adelais očividně udělala dobrá opatření. Nikdo je v jejich soukromí nevyrušil, nikdo se na nic neptal ani neprojevil zvědavost. Mladý podkoní Luc jim před nešporami přinesl jídlo a po obřadu byli v kostele ponecháni o samotě, aby si svou vigilii uspořádali, jak sami chtějí. Domácí lidé byli zvyklí na náhodné návštěvníky všeho druhu, s různými potřebami a modlitby dvou putujících benediktinů nikoho nepřekvapovaly. Jestliže se mniši z opatství svatého Petra a Pavla ve Shrewsbury rozhodli strávit noc na modlitbách v kostele svatého Petra, nikoho jiného se to netýkalo.

Bratru Haluinovi se tedy splnilo přání a svůj slib dodržel. Chtěl klečet na holých kamenech, nevzal si druhý plášť, aby se chránil před nočním chladem, ničím nechtěl zmírnit náročnost pokání. Cadfael mu pomohl pokleknout na dosah pevné opory náhrobku, aby se mohl aspoň přidržet a zpomalit pád, kdyby se mu udělalo slabo nebo se mu zatočila hlava. Berle uložil u paty kamene. To byla jediná úleva, kterou si povolil. Cadfael však klečel s ním, utažen do stínu, aby ho nechal o samotě se zemřelou Bertrade a s Bohem, který jistě soucitně naslouchá.

Byla to dlouhá a studená noc. Oltářní lampa tvořila ve tmě jasné oko, alespoň rudé jako oheň, přestože nehřálo.

V tichu plynuly hodiny jako nepatrné čeření, jen Haluin pomalu dýchal a jeho rty se neustále neslyšně pohybovaly, takže ho Cadfael spíš cítil svou duší, než aby ho doopravdy slyšel. Odkudsi z nitra čerpal nekonečné bohatství slov, která pronášel za svou zemřelou Bertrade. Jejich napětí a vášnivost ho udržovaly vztyčeného a necitelného k bolesti, přestože bolest ho pevně sevřela do drápů již před půlnocí a nepustila ho, dokud jeho vytržení a utrpení společně neskončily příchodem světla.

Když konečně otevřel oči do plného jasu mrazivého jitra a pracně uvolnil prochladlé sepjaté ruce, ze světa venku již bylo slyšet zvuky obvyklých ranních činností. Haluin omámeně hleděl na procitající den, vraceje se odkudsi z velké dálky, z veliké hloubi duše. Pokusil se pohnout, sevřít okraj kamene, ale prsty měl tak zmrzlé, že necítily, a paže tak ztuhlé, že mu nepomohly vstát. Cadfael ho objal paží a začal ho zvedat, ale Haluin nemohl narovnat ztuhlá kolena, aby svou zdravější nohu postavil na zem, a visel v objetí Cadfaelovy paže jako mrtvá váha. Náhle se ozvaly lehké spěchající kroky a z druhé strany objala bezmocné tělo jiná, silná a mladá paže, k Haluinovu rameni se sklonila světlá hlava a oba podpírající ho zvedli do stoje a drželi ho, zatímco mu krev bolestně proudila zpátky do znecitlivělých nohou.

„Propánaboha, člověče,“ ulevil si mladý Roscelin netrpělivě, „to se musíte takhle týrat, jako byste nemusel snášet i tak dost?“

Haluin byl příliš překvapený a myslí ještě příliš daleko, aby byl schopen porozumět, tím méně odpovědět. A přestože to Cadfael v duchu považoval za naprosto rozumnou reakci, nahlas řekl věcně: „Podržte ho takhle, než seberu berle. A Bůh vám žehnej, že jste se tak v pravý čas objevil. Nehubujte ho, plýtval byste dechem. Dal slib.“

„Hloupý slib!“ prohlásil chlapec s troufalou jistotou mládí. „Komu to prospěje?“ Ale přes všechen nesouhlas držel Haluina pevně a ze strany se na něho mračil přinejmenším stejně úzkostlivě jako zlostně.

„Jemu,“ opáčil Cadfael, když vkládal Haluinovi berle do podpaží a třel mu prostydlé ruce, jež zatím nemohly uchopit opěrky. „Nebudete tomu věřit, ale dejte na mě. Tak, už ho můžete nechat, ať se opírá sám, ale přidržujte ho. Buďte rád, že ve svém mládí můžete spát pokojně, ničeho nelitovat a neprosit za odpuštění. Jak to, že jste se tu zjevil tak v pravou chvíli?“ pohlížel na mladého muže s novým zájmem, když ho měl tak blízko. „Poslali vás?“

„Ne,“ stručně opáčil Roscelin a pak se uvolil trochu vlídněji dodat: „Byl jsem prostě zvědavý.“

„Nu, to je lidské,“ přitakal Cadfael. Poznával svůj vlastní úporný hřích.

„A Audemar dnes ráno pro mě zatím nemá práci, protože jedná se správcem. Neměli bychom toho vašeho bratra raději dopravit zpátky do vašeho bytu, kde je tepleji? Jak to uděláme? Mohu přivést koně, jestli ho na něj dostaneme.“

Haluin se vrátil ze svých dálav a shledal, že o něm rozmlouvají a zacházejí s ním, jako by neměl vlastní hlavu a vůbec si neuvědomoval, kde je. Instinktivně se napružil po takové urážce. „Ne,“ ozval se, „děkuji, ale už mohu jít sám. Nemusím dál zneužívat vaší laskavosti.“ Pohnul rukama, sevřel opěrky berlí a udělal první opatrný krůček směrem od hrobky.

Šli těsně za ním, každý z jedné strany, kdyby se zapotácel, po nízkých schodech a do dveří šel Roscelin první, aby zabránil možnému klopýtnutí, Cadfael byl hned za Haluinem, aby ho podepřel, kdyby padal dozadu. Kajícník však povolal na pomoc svou vůli, osvěženou a posílenou tím, co dokázal, a byl rozhodnut, že cestu zvládne za každou cenu sám. Nebylo naspěch. Když potřeboval, mohl si na berlích odpočinout a popadnout dech a udělal to třikrát, než došli na Audemarovo nádvoří, kde se již okolo pekárny, koníren a studny hemžili lidé. Dobrým svědectvím o Roscelinově bystrosti a citlivosti je, jak bez řečí a bez netrpělivosti při každé přestávce čeká a nenabízí pomoc, dokud o ni není požádán, uvažoval Cadfael. Tak Haluin došel zpátky do bytu na Audemarově dvoře, jak si přál, po vlastních znetvořených nohou a mohl mít pocit, že si pohodlí na lůžku zasloužil.

Roscelin šel za nimi dovnitř, stále zvědavý, a nijak nespěchal za případnými povinnostmi. „To je tedy všechno?“ zeptal se, když Haluin vděčně natahoval stále ještě promrzlé končetiny a přehazoval přes ně pokrývku. „Kam máte namířeno od nás? A kdy? Dneska jistě nepůjdete?“

„Vracíme se do Shrewsbury,“ odpověděl Cadfael. „Pochybuji, že dnes. Bylo by moudré den si odpočinout.“ Podle unavené úlevy v Haluinově obličeji a z obměkčeného pohledu, obráceného dovnitř, se dalo soudit, že zanedlouho usne. Bude to nejlepší a nejzaslouženější spánek, jaký zakusil od své zpovědi.

„Viděl jsem vás včera přijíždět s panem Audemarem,“ prohodil Cadfael, zkoumaje mladistvou tvář před sebou. „Paní se zmínila o vašem jménu. Jste příbuzný rodiny?“

Chlapec zavrtěl hlavou. „Ne. Otec je nájemce a jeho vazal, odjakživa byli přáteli a kdysi tam bylo i manželské pouto. Ne, poslali mě do služeb k Audemarovi na otcův rozkaz.“

„Ale ne na vaše přání,“ dodal Cadfael, usuzuje podle tónu spíš než podle obsahu slov.

„Ne! Zcela proti mému přání!“ vyhrkl Roscelin a mračil se na podlahu pod svými škorněmi.

„Přesto se mi jeví jako jeden z nejlepších pánů, v jakého byste mohl doufat,“ nadhodil mírně Cadfael, „a jako lepší než většina ostatních.“

„Je docela dobrý,“ připustil spravedlivě chlapec. „Proti němu nic nemám. Ale mrzí mě, že mě sem otec poslal, aby mě dostal pryč z domova, a to je celá pravda.“

„A proč by se vás chtěl otec zbavovat?“ podivil se Cadfael zvědavě, ale ne přímo tázavě. Viděl totiž před sebou vtělení pěkného synka — urostlého, hezkého, slušně vychovaného a rozhodně přitažlivého ve svém světlovlasém, bezvousém půvabu — syna, jakým by se každý otec před ostatními rád pyšnil. Byla to tvář příjemná i ve své rozmrzelosti, ale vskutku nevypadal jako člověk, který je ve své službě šťastný.

„Má své důvody,“ zabručel mrzutě Roscelin. „Vy byste taky řekl, že dobré. A neodcizili jsme se natolik, abych mu mohl odmítnout náležitou poslušnost. Tak jsem tady a slíbil jsem, že tu zůstanu, ledaže mě i pán, i otec dají volnost. A nejsem takový blázen, abych nepřipustil, že bych mohl být na mnohem horších místech. Takže se musím snažit svůj pobyt co nejvíc využít, když už tu jsem.“

Zdálo se, že se myslí zatoulal do jiné, vážnější oblasti, protože chvilku seděl mlčky a hleděl na své sepjaté ruce se staženým obočím a vzhlédl, jen aby si Cadfaela vážně změřil. Očima nadlouho utkvěl na černé kutně a tonzuře.

„Bratře,“ vyhrkl, „přemýšlel jsem tu a tam — o mnišském životě. Někteří se na to přece dali, protože to, po čem nejvíc toužili, bylo jednou provždy nemožné — bylo pro ně zakázané. Je to tak? Dá se v tom najít nový život, když… když život, jaký člověk chce, je nedosažitelný?“

„Ano,“ řekl bratr Haluin mírně a tiše z polospánku. „Ano, dá!“

„Nedoporučoval bych vstup do kláštera jako náhražku,“ prohlásil Cadfael urputně. Přesto to Haluin kdysi udělal a nyní mluví jako ten, kdo vše pochopil a jemuž se otevřel vnitřní zrak, právě když mu oči těžknou a zavírají se spánkem.

„Může to trvat dlouho a stát mnoho,“ pokračoval Haluin s pokojnou jistotou, „ale nakonec to není náhražka.“

Zhluboka se nadechl, vydal blahodárný vzdech a odvrátil od nich hlavu. Oba byli tak soustředěni na něho, že ani jeden nepostřehl, že se zvenčí blíží svižné kroky, a překvapeně se otočili, když se dveře rozlétly a vešel Lothair s košíkem jídla a džbánkem piva pro hosty. Ošlehaný obličej podkoního při pohledu na Roscelina, usazeného na Cadfaelově lůžku jako doma a očividně v dobré shodě s bratry, viditelně, takřka zlověstně ztuhl, ve světlých očích mu zableskla temnější jiskřička a vzápětí zmizela.

„Co tu děláte?“ otázal se neomaleně jako rovný rovného a s neústupnou sebejistotou staršího. „Pan Roger vás hledá a pán chce, abyste u něho byl, jakmile posnídá. Radši běžte, a hezky rychle.“

Nedalo se říci, že by Roscelina ta zpráva nějak poplašila nebo že by ho pohoršil způsob, jímž byla předána, spíš se mužovou sebejistotou shovívavě bavil. Přesto okamžitě vstal a s pokývnutím a letmým rozloučením poslušně, ale beze spěchu vykročil za svými povinnostmi. Lothair stál se zúženýma očima ve dveřích, díval se za ním a nevešel do pokojíku se svými břemeny, dokud chlapec nebyl u schodů do síně.

Náš hlídací pes, pomyslel si Cadfael, má nakázáno odhánět všechny, kdo by přišli moc blízko, ale s tím, že bude odháněn i mladý Roscelin, nepočítal. Rád bych věděl, jestli existuje nějaký důvod, proč ho právě tohle setkání tak vyvedlo z míry. Tohle je totiž první jiskra, kterou jsem viděl vykřísnout z jeho oceli!

[VI]

Adelais přišla osobně po mši vykonat milostivou návštěvu u svých mnišských hostů a starostlivě se vyptávala na jejich zdraví a blaho. Cadfael uvažoval, že jí možná Lothair hlásil nepříhodnou a nežádoucí návštěvu mladého Roscelina v prostoru, který si zjevně přála zachovat nenarušeny. Zjevila se ve vchodu jejich komůrky s modlitební knížkou v ruce, sama, protože služebnou poslala napřed do svého vdovského domu. Haluin nespal a chtěl na její počest uctivě vstát z lůžka, chvatně se natáhl pro berle, ale ona mu mávnutím ruky pokynula, aby zůstal ležet.

„Ne, nehýbej se! Mezi námi není třeba obřadností. Jak se cítíš — teď, když jsi splnil svůj slib? Doufám, že jsi pocítil boží milost a můžeš se v pokoji vrátit do kláštera. To milosrdenství ti přeji. Snadnou cestu a bezpečný návrat!“

A především abychom honem odešli, dodal v duchu Cadfael. Není divu. Já to přece chci také a stejně i Haluin. Ukončit tu záležitost úhledně a čistě, už nikomu neublížit, navzájem si jednou provždy odpustit a pak už jen mlčení.

„Moc sis neodpočinul,“ pokračovala, „a do Shrewsbury máš daleko. V mé kuchyni ti zajistí jídlo na první kus cesty. Už jsem to říkala bratru Cadfaelovi. Ve stájích se pro vás najdou koně, a až se vrátím do Halesu, pošlu si pro ně. Neměl by ses snažit celou cestu zpátky podnikat pěšky.“

„Jsme vám velmi vděčni za tu nabídku a za všechnu vaši laskavost,“ okamžitě se ozval Haluin, „ale toto nemohu přijmout. Zavázal jsem se, že půjdu tam i zpět pěšky, a slib musím splnit. Je to projev víry, že nejsem tak chromý, abych byl napříště pro Boha a pro lidi úplně neužitečný a bezcenný. Přece byste nechtěla, abych se vrátil domů zostuzený a s nesplněnou přísahou.“

Zřejmě ustoupila, jen zavrtěla hlavou nad jeho tvrdohlavostí. „Tvůj společník mě varoval, že právě tohle řekneš, když jsem s ním o tom mluvila, ale doufala jsem, že přijdeš k rozumu. Jistě jsi také povinen vrátit se do opatství co nejdříve. To u tebe nemá žádnou váhu? Trváš-li na tom, že musíš jít pěšky, můžeš vyrazit nejdřív zítra po té těžké noci na kamenech.“

Haluinovi to nepochybně znělo jako opravdová starostlivost a výzva, aby se zdržel, dokud si dostatečně neodpočine. Cadfael v tom slyšel nenápadnou pobídku k odchodu.

„Nikdy jsem si nemyslel, že bude snadné,“ odpověděl Haluin, „vykonat, nač jsem přísahal. Také to tak nebylo míněno. Pokud to vůbec má nějakou cenu, potom tkví v tom, že budu snášet strasti a dokončím pokání. A to také chci a dokážu. Máte pravdu, jsem svému opatovi a bratrům zavázán co nejčasnějším návratem k povinnostem. Musíme vyrazit ještě dnes. Ještě bude kolik hodin světlo a nesmíme je promarnit.“

Bylo třeba uznat, že ji taková pohotová ochota splnit její tajné přání překvapila. Naléhala, ač ne vřele, že si Haluin potřebuje odpočinout, ale ochotně ustoupila jeho tvrdošíjnosti. Všechno šlo tak, jak si přála, a tak si v poslední chvíli mohla dovolit jeden záchvěv soucitu a lítosti.

„Ať je podle tvého přání,“ řekla nakonec. „Dobrá, Luc vám přinese před odchodem jídlo a pití a naplní vám mošnu. Já se s tebou loučím v dobré vůli. Nyní i napříště ti přeji všechno dobré.“

Když za sebou zavřela dveře, Haluin seděl chvíli mlčky a trochu se chvěl nad konečností tohoto rozloučení. Bylo to takové, jak doufal, a přece zůstal trochu otřesen.

„Zbytečně jsem ti zkomplikoval život,“ posteskl si. „Musíš být stejně unavený jako já a já jsem takhle slíbil i za tebe, že odejdeme bez přespání. Ona chtěla, abychom šli, a já si to také ze srdce přeji. Čím dřív se rozloučíme, tím líp pro všechny.“

„Jednal jsi správně,“ ujistil ho Cadfael. „Jakmile budeme pryč odtud, nemusíme chodit daleko, dnes na to nejsi připraven. Ale zmizet odtud opravdu potřebujeme.“

Opustili statek Audemara de Clary uprostřed odpoledne pod oblohou zataženou těžkými šedými mraky a zamířili na západ po cestě před vesnicí Elford. Do tváří jim studeně čišel lezavý vítr. Bylo po všem. Od tohoto okamžiku se každým krokem budou vracet ke své každodennosti a bezpečí, k mnišskému dennímu rozvrhu a požehnanému koloběhu práce, bohoslužeb a modliteb.

Cadfael se ze silnice jednou ohlédl a spatřil, že oba podkoní stojí ve vratech a sledují, jak hosté odcházejí. Dvě statné postavy, mlčenlivé a nevyzpytatelné, pozorující odchod vetřelců světlýma, divokýma severskýma očima. Ujišťují se, že zneklidnění, které jsme jejich paní přinesli, s námi odchází a nenechává za sebou žádný stín, pomyslel si.

Podruhé se již neohlédl. Nyní bylo nutné nechat za sebou vdovský dům v Elfordu alespoň na míli, vložit mezi něj a sebe bezpečnou vzdálenost a pak si mohou co nejdřív najít nějaké přístřeší, protože přes všechnu odhodlanost bylo na Haluinovi jasně vidět, že má tvář propadlou a zešedlou vyčerpáním a daleko by nedošel bez nebezpečí, že se zhroutí. Ve tváři měl urputné odhodlání vytrvat, kráčel usilovně, ale těžce na svých berlích, oči v hlubokých důlcích rozšířené, a nezdálo se, že se těší z pokoje duše, který měl nalézt u Bertradina hrobu, ale třeba mu teď v hlavě neleží ona.

„Víckrát ji neuvidím,“ řekl Haluin Bohu, sobě a houstnoucímu šeru spíš než Cadfaelovi. A bylo těžké uhodnout, zda to říká s úlevou, nebo s lítostí, jako když zbylo něco nedokončeného.

První sníh toho rozmarného měsíce března se na ně z kalné oblohy sesypal zničehonic, když byli asi dvě míle od Elfordu. Mrzlo jen slabě a nedalo se předpokládat, že bude padat hodně nebo dlouho, ale dokud sněžení trvalo, bylo husté, oslepovalo, štípalo do tváří a zastíralo jim cestu. Naráz na ně padl předčasný soumrak, neprůhledná tma, ovíjela je vířící oblaka bílých vloček a halila všechno, podle čeho se na otevřené, větrné cestě beze stromů mohli řídit.

Haluin začal klopýtat, vadily mu vločky, které mu vítr vháněl do očí, přičemž si nemohl uvolnit ruku, aby se před náporem ochránil stažením kápě. Dvakrát postavil berlu mimo vyšlapanou stezku a málem upadl. Cadfael se zastavil co nejblíž u něho zády k větru, aby společníkovi dopřál možnost vydechnout a trochu ochrany, a přemítal, kde vlastně jsou a co si pamatuje o okolní krajině z cesty tam. Uvítali by jakékoli přístřeší, třeba nejbídnější, než tahle vánice přejde. Někde tady byla odbočka na sever a zdálo se, že vede ke shluku domků a dlouhé palisádě šlechtického sídla. Bylo to jediné místo v dohledu silnice, jež se zdálo obývané.

Pamatoval se správně. Kráčel opatrně napřed s Haluinem těsně za zády a narazil na osamělé houští keřů a nízkých stromů, které si z této málo zarostlé pláně pamatoval, a kousek za ním odbočovala stezka. Ve vířícím sněhu se dokonce chvílemi objevovala mihotavá jiskřička pochodně, která jim ukazovala přímý směr ke vzdálenému obydlí. Tam, kde pán domu rozžíhá maják pro opozdilé pocestné, mělo by je čekat vřelé uvítání.

Cesta k vesničce jim trvala déle, než Cadfael předpokládal, protože Haluin těžce zaostával a bylo nutné postupovat velmi pomalu a ustavičně se otáčet, aby se neztratil. Tu a tam náhle nalevo nebo napravo z vířící běli vystoupil osamělý strom a stejně rychle opět zmizel za závojem. Vločky byly stále větší a vlhčí, náznak mrazu se vytrácel a déle než do rána napadlý sníh ležet nezůstane. Mraky nahoře se trhaly sílícím větrem a probleskovaly jimi hrsti hvězd.

Jiskřička světla zmizela, schovala se za plotem statku. Ze tmy se vynořil důkladný dřevěný dveřní sloup. Nalevo od něj se táhla palisáda, napravo zela široká otevřená vrata. Náhle se opět zjevila pochodeň na druhé straně prostorného dvora, zastrčená v držáku pod převislou střechou, aby bylo vidět na schody stoupající ke dveřím síně. Palisádu lemovala obvyklá řádka hospodářských budov. Cadfael se ohlásil zavoláním, než potácivě vpadli dovnitř, ze dveří stáje se do padajícího sněhu vyhrnul muž a cestou svolával další. Nad schody se otevřely dveře síně a odkryly vítaný pohled na světelný odraz plápolajícího ohně. Cadfael klopýtavě vedl Haluina do otevřené brány, podpíraje ho paží, a jiná ochotná paže ho uchopila kolem těla z druhé strany a rázně ho vtáhla do poměrně chráněného dvora. Z chumelenice zaburácel bodrý hlas: „Bratři, vybrali jste si špatnou noc na putování. Zvedněte hlavu, u ž máte po starostech. Před vaším rouchem nikdy nezavíráme dveře.“

Vstříc poutníkům, překvapeným nocí, už přicházeli další, jeden mládenec vyběhl z přízemku s pytlem přehozeným přes hlavu a ramena, vousatý starší muž ve volném rouše se vynořil ze síně a šel jim po schodech na půl cesty naproti. Haluina po schodech spíš nesli než vedli do síně, kam rázoval ze solária pán domu, aby přivítal nečekané příchozí.

Byl to štíhlý dlouhán s krátce přistřiženou bradkou v barvě pšeničné slámy a s hustými vlasy stejné barvy. Bude mu asi ke čtyřiceti, odhadoval Cadfael. Měl zardělou, otevřenou tvář, z níž skoro zarážejícím jasem svítily modré saské oči, upřímné a teď i starostlivé.

„Pojďte dál, pojďte dál, bratři! Dobře, že jste nás našli. Tady, přiveď ho sem, co nejblíž k ohni.“ Okamžitě si všiml benediktinských kuten, návějí sněhu v jejich záhybech, které nyní se sykotem setřásali do ústředního ohně v síni, chromé nohy mladšího z návštěvníků a jeho vyčerpaného obličeje. „Edgytho, dej jim ustlat v zadní komnatě a pověz Edwinovi, ať svaří víc vína.“

Hlas měl silný, starostlivý a vřelý. Jakoby beze spěchu posílal sloužící sem a tam, aby plnili jeho blahovolné záměry, a sám usadil Haluina na lavici u stěny, kam dosahovalo teplo od ohně.

„Váš mladý bratr je na tom bledě,“ prohodil hostitel stranou ke Cadfaelovi, „když musí putovat po silnici tak daleko od domova. Tady kolem nikdo z vašeho řádu není — jen sestry ve Farewellu, v nové biskupově fundaci. Z kterého domu pocházíte?“

„Ze Shrewsbury,“ odpověděl Cadfael a opřel Haluinovy berle o lavici, aby na ně dosáhl. Haluin seděl opřený, se zavřenýma očima a prošedlé tváře pomalu nabývaly v teple a pohodlí trochu barvy.

„Z takové dálky? To nemohl opat poslat na pochůzku do sousedního hrabství zdravého muže?“

„Tohle byla Haluinova vlastní pochůzka,“ vysvětlil Cadfael. „Nikdo jiný ji vyřídit nemohl. Už je to skončeno a vracíme se domů. Po kouskách tam dojdeme, s pomocí takových pohostinných duší, jako jste vy. Smím se zeptat, kde to jsme? Tady to skoro vůbec neznám.“

„Jmenuji se Cenred Vivers a jméno pochází od tohoto statku. Říkáte, že ten bratr se jmenuje Haluin, a vy?“

„Cadfael. Narodil jsem se ve Walesu a vyrostl na hranici, každou nohu na jiné straně. Už jsem mnichem ve Shrewsbury dobrých dvacet let. Na téhle cestě mám za úkol dělat Haluinovi společnost a starat se, aby se bezpečně dostal tam i zpátky.“

„V tom stavu, v jakém je, to není nic snadného,“ tlumeně prohlásil Cenred a s lítostí hleděl na Haluinovy znetvořené nohy. „Jestli je ale práce hotová a už vám zbývá jen dostat se domů, jistě to dokážete. Jak k takovým zraněním přišel?“

„Spadl ze střechy. Museli jsme ji v tom ošklivém počasí před Vánoci opravovat. Zřítily se na něj břidlicové tašky a ty mu rozsekaly nohy na cáry. Jsme rádi, že jsme ho zachovali naživu.“

Mluvili o něm tiše a na půl úst, přestože Haluin seděl opřený tak uvolněně a nehybně, jako by usnul, oči měl zavřené a dlouhé tmavé řasy mu stínily propadlé tváře. Síň okolo nich se vyprázdnila, veškerý ruch činnosti se přemístil do jiných prostor domu: chystaly se polštáře a pokrývky a v kuchyni pohoštění.

„Jde jim to s tím vínem pomalu,“ zabručel Cenred, „a vy oba jistě potřebujete něco teplého do žaludku. Omluvíte-li mě, bratře, dojdu je popohnat.“

A už spěchal pryč. Vír jeho pohybu způsobil, že se Haluinovi zachvěla víčka. Vzápětí otevřel oči a pomalu, omámeně se rozhlédl po teplé šeré síni, po těžkých závěsech, které skrývaly dvě alkovny, a pootevřených dveřích solária, odkud přišel Cenred. Zevnitř bylo vidět bledé, nehybné světlo svíce.

„Zdálo se mi to?“ ptal se Haluin rozhlížeje se. „Jak jsme se sem dostali? Kde to jsme?“

„Neměj starost,“ povzbudil ho Cadfael, „přišel jsi sem po vlastních nohou, jen po schodech jsme tě trochu podepřeli. Statek se jmenuje Vivers a jeho pán Cenred. Padli jsme do dobrých rukou.“

Haluin se zhluboka nadechl. „Nejsem tak silný, jak jsem myslel,“ posteskl si.

„To nic, teď můžeš odpočívat. Elford už je za námi.“

Oba mluvili tlumeně, trochu zaleknuti tichem, které je obklopovalo uprostřed té početné domácnosti. Když oba zmlkli, ticho se zdálo být jaksi plné očekávání. A v té odmlce se pootevřené dveře solária otevřely dokořán, ukázaly nazlátlé světlo svíce uvnitř a do dveří vkročila žena. Na okamžik se ostře rýsovala jako stín na pozadí měkkého světla uvnitř, štíhlá, vzpřímená postava zralých a důstojných pohybů, zajisté paní domu a Cenredova manželka. Vzápětí udělala pár lehkých, rychlých kroků a světlo nejbližší pochodně padlo na její zastíněnou tvář a blížící se postavu a vyčarovalo z neurčitého obrysu něco úplně jiného. Všechno se na ní změnilo. Nebyla to vznosná, urozená třicátnice, ale oblá dívenka se svěží tvářičkou, jíž nebylo víc než sedmnáct nebo osmnáct let, v oválném obličejíku veliké vyplašené oči a nad nimi vysoké čelo, bílé a hladké jako z perleti.

Haluin vyrazil z hrdla zvláštní tichý zvuk, něco mezi zajíknutím a vzdechem, sevřel berle, zvedl se na nohy a zíral na toto nečekané zářící zjevení, zatímco ona, překvapená střetnutím s cizími lidmi, chvatně couvla, zírajíc na Haluina. Okamžik tak stáli nehybně a němě, pak se dívka bleskem otočila, odběhla do solária a téměř pokradmu za sebou zavřela dveře.

Haluinovi povolily ruce, zůstaly bezmocně viset, berle mu uklouzly, spadly a on sám se pomalu zhroutil s obličejem k zemi a zůstal v bezvědomí ležet v rákosí na podlaze.

Odnesli ho na lůžko, připravené v tichém pokojíku stranou od síně, a uložili ho, stále v hlubokých mdlobách. „To je prostě vyčerpání,“ uklidňoval Cadfael Cenredovu starostlivou úzkost. „Věděl jsem, že se příliš namáhá, ale s tím už je konec. Od nynějška můžeme jít pomaličku. Nechte ho dnes v noci vyspat, a bude mu dobře. Podívejte, už přichází k sobě. Otvírá oči.“

Haluin se pohnul, víčka se mu zachvěla a odkryla tmavé oči, které si bystře uvědomovaly okolí a kruh nezřetelných, ustaraných tváří. Věděl, co se mu stalo předtím, než ho sem odnesli, protože první slova, která pronesl, byla pokornou omluvou za to, že jim způsobil potíže, a poděkováním za jejich péči.

„Je to moje vina! Bylo opovážlivé, že jsem chtěl zvládnout příliš mnoho. Ale už je mi docela dobře. Velmi dobře!“

Protože ze všeho nejvíc očividně potřeboval odpočinek, nechali je, aby si ve své komůrce udělali pohodlí, přestože za nimi během večera přišla řada návštěv. Vousatý správce jim přinesl horké kořeněné víno a poslal k nim starou Edgythu, která jim přinesla vodu na umytí, jídlo a lampu a nabízela jim cokoli, co by ještě potřebovali pro své pohodlí.

Byla to vysoká, šlachovitá, činorodá šedesátnice. Chovala se nenucené a vyzařovala z ní jistota obvyklá u služebníků, kteří byli mnoho let důvěrníky pána nebo paní a vysloužili si takovou důvěru, jež s sebou nese uznávané výsady. Mladé služebné se k ní chovaly uctivě, pokud z ní neměly přímo strach, a o jejím postavení svědčily i její úpravné černé šaty, škrobený bílý čepec a klíče cinkající u pasu.

Přišla ještě jednou, později, v doprovodu příjemné baculaté dámy s tichým hlasem, která se přišla vlídně poptat, zda mají ctihodní bratři všechno, co pro tuto noc potřebují, a zda se ten, který omdlel, už ze své slabosti vzpamatoval. Cenredova manželka byla růžovoučká, hezká, hnědovlasá a hnědooká, velmi nepodobná vysokému, štíhlému, zranitelnému mláděti, které vykročilo ze solária a v úleku couvlo před neočekávaným setkáním s cizími muži.

„Mají pan Cenred a jeho paní nějaké děti?“ zeptal se Cadfael, když hostitelka odešla.

Edgytha byla nesdílná, měla k Cenredově rodině a ke všemu, co k ní patřilo, tak silný ochranářský, téměř majetnicky vztah, že každý takový dotaz pokládala za podezřelý, ale po chviličce váhání celkem zdvořile odpověděla: „Mají syna, dospělého.“ A pak si nečekaně rozmyslela svou neochotu uspokojit takovou nepatřičnou zvědavost a dodala: „Je pryč, ve službě u lenního pána našeho pana Cenreda.“

V jejím hlase zazněl zvláštní podtón výhrady, dokonce nesouhlasu, přestože by to otevřeně nikdy nepřiznala. Málem tím Cadfaela odradila, přesto opatrně pokračoval ve svých otázkách:

„Dceru nemají? Zatímco jsme čekali, do síně na okamžik nahlédla mladá dívka. Ta není z rodiny?“

Vrhla na něho dlouhý pátravý pohled se zdviženým obočím a sevřenými rty, očividně neschvalujíc takový zájem o mladé ženy ze strany mnicha. Avšak k hostům v domě je nutné se chovat neochvějně zdvořile, i když si to nezaslouží.

„Ta dáma je sestra pana Cenreda. Starý pan Edric, jeho otec, se na stará kolena podruhé oženil. Při tom věkovém rozdílu je spíš jako jeho dcera než sestra. Pochybuji, že ji ještě uvidíte. Nechtěla by rušit odpočinek mužů ve vašem rouše. Byla dobře vychována,“ skončila Edgytha se zjevnou pýchou na výsledek své oddané péče a se zřetelnou výstrahou, že černí mniši, které náhoda přivála do domácnosti, mají v přítomnosti mladé panny držet oči sklopené.

„Jestliže jste ji měla v péči vy,“ vlídně opáčil Cadfael, „nepochybuji, že dělá své výchově čest. Měla jste na starost i Cenredova chlapce?“

„Mou paní by ve snu nenapadlo svěřit své holátko někomu jinému.“ Stařena se rozehřála něhou při pomyšlení na děti, které odchovala. „Nikdo nikdy neměl na starost lepší děti a obě je miluji jako své vlastní.“

Když odešla, Haluin chvíli ležel mlčky, ale oči měl otevřené a jasné a rysy zbystřené.

„Opravdu tam vešla nějaká dívka?“ zeptal se nakonec a stáhl obočí ve snaze vybavit si okamžik, který mu v mysli zůstal mlhavý a nejistý. „Ležel jsem tu a snažil jsem se vzpomenout si, proč jsem tak vyskočil. Vzpomínám si, že mi upadly berle, ale jinak skoro na nic. Jak jsem přišel do toho tepla, zatočila se mi hlava.“

„Ano,“ přitakal Cadfael, „byla tam dívka. Zřejmě Cenredova nevlastní sestra, jenže asi o dvacet let mladší. Jestli sis myslel, že se ti zdála, nebyl to sen. Vešla do síně ze solária, protože o nás nevěděla, a honem se stáhla zpátky a zavřela za sebou dveře. Třeba jsme se jí nelíbili. Nevzpomínáš si na to?“

Ne, nevzpomínal si nebo jen málo, jako když se vybaví nesouvislý útržek ze snu a vzápětí zmizí. Usilovně se mračil, pak potřásl hlavou, jako by si chtěl projasnit oči, zastřené únavou. „Ne… nic se mi neujasňuje. Ano, vzpomínám si, že se otevřely dveře, a věřím ti, že vešla… ale nic si nevybavuji, žádný obličej… Snad zítra.“

„Jestli do toho bude mít co mluvit ta stará dračice, tak už ji neuvidíme. Myslím, že paní Edgytha nemá valné mínění o mniších. Tak co, chce se ti spát? Mám zhasit lampu?“

Jestliže si Haluin domácí slečnu jasně nevybavoval a z krátkého pohledu na ni — nejprve z tmavého obrysu proti světlu svíčky, pak zepředu, když ji ozářilo narudlé světlo pochodně — mu nezůstal žádný obraz, Cadfael ji viděl velice jasně a ještě jasněji, když zhasl a ležel ve tmě vedle svého spícího druha. Kromě vzpomínky měl podivný, zneklidňující pocit, že to pro něho má zvláštní význam, jen kdyby na to dokázal přijít. Bylo mu záhadou, proč ho stále pronásleduje. Nechtělo se mu spát, vybavoval si ve tmě její rysy, pohyb jejího těla, když vkročila do světla, a nenacházel tam nic, co by mu dávalo nějaký smysl, žádnou podobnost s jakoukoli ženou, kterou doposud viděl, leda v tom, že všechny ženy jsou sestry. Přesto mu na ní stále bylo cosi nepostihnutelně povědomého.

Vysoká dívka, třebaže asi ne tak, jak působí díky své štíhlosti, ale jistě nadprostřední na dívku, z níž se teprve stává žena. Nesla se vzpřímeně a půvabně, ale ještě s nejistotou a zranitelnou pružností dítěte, prudkostí jehněte nebo koloucha, vnímavá ke každému zvuku a pohybu. Poplašeně před nimi uskočila, a přece zavřela dveře pomalu a tiše, aby na oplátku nepoplašila ona je. A její tvář — nebyla krásná, leda v tom, že mládí, nevinnost a statečnost jsou vždycky krásné. Měla oválnou tvář, která se od širokého čela a daleko od sebe posazených očí zužovala k pevné, kulaté bradě. Hlavu měla nepokrytou, hnědé vlasy stažené dozadu a spletené, což ještě více zdůrazňovalo vysoké bílé čelo a velikánské oči pod rovným tmavým obočím a dlouhými řasami. Oči jako by tvořily polovinu obličeje. Nebyly přímo hnědé, přemítal Cadfael, protože byly sice tmavé, ale měly v sobě hloubku a jas
postřehnutelné i při tom jediném krátkém pohledu na ni. Spíš tmavě oříškové s jiskřičkami zeleně. Oči naprosto upřímné a zranitelné a úplně nebojácné. Tak někdy vypadají mláďata lesních tvorů, které ještě nikdo nehonil a neublížil jim. Jako druhý nejvýraznější rys po očích si Cadfael vybavoval čisté, jemné linie lícních kostí.

A co ho na tom všem, tak ostře zobrazeném před jeho vnitřním zrakem, tak znepokojuje, co ho vždycky bodne jako prchavá vzpomínka na nějakou jinou ženu? Vyvolával si v duchu jednu po druhé tváře žen, které znal, polovinu lidí z dlouhého pestrého života, v naději, že nějaké rysy, držení hlavy nebo pohyb ruky rozezní strunu a ta se rozechvěje a zazpívá. Ale ozvěna žádná, na tu podobnost nepřišel. Cenredova sestra zůstávala jedinečná a sama o sobě. Snad ho tak pronásledovala jen proto, že se zjevila a zmizela v jediném okamžiku a že ji pravděpodobně víckrát neuvidí.

Do rána přestal vzduch mrazit a většina napadlého sněhu již roztála a zmizela, takže zůstaly jen potrhané krajky na úpatích zdí a pod kmenem každého stromu. Cadfael vyhlédl ze dveří síně a skoro by si přál, aby sněžit nepřestalo a Haluin nemohl trvat na tom, že se hned zase vydají na cestu. Ukázalo se, že si nemusel dělat starosti, protože sotva se statek probudil a začal každodenní ruch, přišel pro ně Cenredův správce s prosbou, aby po snídani zašli za jeho pánem do solária, protože se jich chce na něco zeptat.

Když vešli, byl Cenred v pokoji sám. Haluinovy berle dutě klapaly na prkenné podlaze. Místnost byla osvětlena dvěma hlubokými, úzkými okny s vestavěnými polštářovanými sedátky. Při jedné stěně stály hezké sedací truhlice, uprostřed vyřezávaný stůl a jedno vznešené křeslo pro pána domu. Bylo zjevné, že paní Emma má dobře uspořádanou domácnost, protože závěsy i podušky byly jemně vyšívané a tkalcovský rám v jednom koutě s rozdělanou osnovou pestrých nití ukazoval, že jde o domácí výrobky.

„Doufám, že jste se dobře vyspali, bratři,“ oslovil je Cenred a vstal, aby je uvítal. „Vzpamatoval jste se ze včerejší nevolnosti? Jestliže vám náš dům opomněl něco nabídnout, stačí říci. Chovejte se na mém statku jako doma. A doufám, že budete ochotni se ještě den nebo dva zdržet, než budete muset zase jít.“

Cadfael tu naději sdílel, ale bál se, že Haluin se svým přeúzkostlivým svědomím vznese námitky. Neměl však čas ani otevřít ústa, protože Cenred ihned pokračoval:

„Chtěl bych vás totiž o něco požádat… Je některý z vás vysvěcený na kněze?“

[VII]

„Ano,“ odpověděl po chviličce nechápavého mlčení Haluin. „Já jsem kněz. Od chvíle, kdy jsem přišel do opatství, studoval jsem na nižší svěcení, a když mi bylo třicet, dosáhl jsem plného kněžství. Dnes k tomu nabádají ty, kdo vstoupí mladí a umějí číst a psát. Čím vám mohu jako kněz posloužit?“

„Chci, abyste celebroval sňatek.“

Tentokrát bylo mlčení delší a jejich soustředění na hostitele opatrnější a zamyšlenější. Jestliže se totiž v tomto domě uvažuje o svatbě, jistě si již kněze zajistili, a takového, který zná okolnosti a zúčastněné, ne benediktina, kterého jim sem náhodou přivedla sněhová vánice. Cenred viděl v Haluinově pozorné tváři pochyby.

„Vím, co chcete říct. To je přece záležitost, která patří mému vlastnímu farnímu knězi. Ve Viversu kostel není, přestože ho mám v úmyslu postavit a obdařit. A stalo se, že nejbližší farní kostel je v tuhle chvíli bez kněze, dokud nebude biskupovi libo nějakého jmenovat, protože to právo patří jemu. Měl jsem v úmyslu poslat pro jednoho bratrance, který je knězem, ale budete-li ochoten, ušetříme mu studenou cestu. Zaručuji se vám, že v té věci není nic nekalého, a jestliže se sňatek uzavírá poněkud narychlo, jsou pro to dobré důvody. Alespoň se se mnou posaďte a já vám otevřeně povím všechno, co potřebujete vědět, a sám to posoudíte.“

S impulzivní, velkorysou prudkostí, jež se zdála být pro něho přirozená, vykročil a podržel Haluina za předloktí, když si sedal na polštářovanou lavici, postavenou u dřevem obložené stěny. Cadfael se posadil vedle přítele a spokojil se s pozorováním a nasloucháním, protože nebyl knězem a nemusel zvažovat žádné těžké rozhodnutí, a prodleva mu přišla kvůli Haluinovi vhod.

Cenred bez okolků přešel k věci. „Můj otec se ve stáří podruhé oženil se ženou o třicet let mladší než on sám. Když se narodila má sestra Helisende, byl jsem už ženatý a sám jsem měl ročního syna. Obě děti vyrůstaly v tomhle domě jako bratr a sestra a byli si blízcí. My starší jsme to brali jako samozřejmost a byli jsme rádi, že mají hodně společného. Je to všechno moje vina. Vůbec jsem nepostřehl, kdy začali být víc než jen kamarádi. Nikdy jsem nepomyslel na to, že se dětská náklonnost může po létech změnit v něco daleko nebezpečnějšího. Nezavřel jsem oči před tou věcí, bratři, když jsem si jich konečně všiml a byl nucen si jich všimnout. Nechali jsme ty dva, aby si spolu hráli příliš dlouho a příliš láskyplně. Přímo mně před nosem vznikla mezi nimi nezřízená náklonnost a já byl k tomu slepý, až bylo málem pozdě. Milují se způsobem a v míře, které jsou pro dva tak blízké příbuzn nepřípustné. Díky Bohu se tělesně neprohřešili, aspoň zatím. Doufám, že jsem se probudil včas. Bůh ví, že chci pro oba to nejlepší, ale jaké štěstí může být v lásce, která je vrcholem pohoršení? Je mnohem lepší je od sebe odtrhnout hned a doufat, že čas bolest vyléčí. Poslal jsem syna ke svému lennímu pánovi, aby se vyučil ve zbrani. Pán je můj dobrý přítel a zná důvod mého rozhodnutí i jeho naléhavost. A přestože se syn zlobí, že byl takhle zapuzen, zavázal se, že se nevrátí, dokud mu nedám svolení. Jednal jsem správně?“

„Myslím,“ odvětil pomalu Haluin, „že jste jinak jednat nemohl. Škoda jen, že jste to nechali dojít tak daleko.“

„To ano. Jenže když spolu dva lidé vyrůstají odmalička jako bratr a sestra, tak to samo o sobě běžně stačí, aby bez lítosti pustili z hlavy jakékoli pomyšlení na náklonnost směřující k manželství. Někdy se ptám, kolik toho na rozdíl ode mne postřehla Edgytha. Vždycky je rozmazlovala. Ale nikdy, nikdy neřekla ani slovo mně ani manželce, a ať jednám správně, nebo ne, musím v tom pokračovat.“

„Povězte mi,“ řekl náhle Cadfael, „nejmenuje se váš syn Roscelin?“

Cenred po něm užasle šlehl pohledem. „Ano, ale jak to můžete vědět?“

„A váš lenní pán je Audemar de Clary. Pane, přicházíme sem přímo z Elfordu, mluvili jsme tam s vaším synem, který bratru Haluinovi poskytl oporu svou silnou paží, když to potřeboval.“

„Vy jste s ním mluvili! A co vám můj syn povídal? Co říkal o mně?“ Byl připraven vyslechnout hořkou zvěst o stížnostech a odcizení a spolknout ten zármutek, bude-li muset.

„Velmi málo a zajisté nic, co byste nemohl s klidnou myslí slyšet. O vaší sestře ani slovo. Zmínil se, že odešel z domova na otcovo přání a že vám nemohl odepřít povinnou poslušnost. Mluvili jsme s ním jen pár minut a čirou náhodou. Ale neviděl jsem nic, z čeho byste neměl mít radost a na co byste nemohl být hrdý. Uvažte, je odtud pouhé tři míle a proti svému přání, a přesto drží slovo. Jen jedno se mi vybavuje,“ pokračoval Cadfael se zkoumavým záměrem, „co snad jako otec máte právo slyšet. Velmi vážně se nás ptal, zda náš řád může člověku zajistit hodnotný život — když je mu život, po kterém nejvíc toužil, zapovězen.“

„Ne!“ ostře vykřikl Cenred. „To ne! Ani zanic bych nechtěl, aby se obrátil zády ke zbraním a věhlasu a schoval se v klášteře. Není pro to stvořený! Takový slibný mládenec! Bratře, to mě jen utvrzuje v tom, oč žádám. To, co se musí stát, se nesmí odkládat. Jakmile se to stane, smíří se s tím. Dokud ta ztráta nebude konečná, bude dál doufat a toužit po nemožném. Proto ji chci provdat a dostat pryč z domu, než se sem Roscelin vrátí.“

„Velmi dobře chápu vaše pohnutky,“ upřel na něj vyzývavě své zapadlé oči Haluin, „ale nebylo by správné brát je jako důvod pro sňatek, pokud si jej slečna nepřeje. Jste samozřejmě v těžké situaci, ale nemůžete přece obětovat ji, abyste zachránil jeho.“

„Nechápete to,“ odpověděl Cenred bez hněvu. „Mám svou mladší sestru rád, mluvil jsem s ní otevřeně a poctivě. Uznává zrůdnost toho, co jim oběma hrozí, ví, že je nemožné, aby taková láska přinesla ovoce. Přeje si rozetnout ten strašný uzel stejně opravdově jako já. Přeje si pro Roscelina dráhu cti, protože ho miluje, a raději, než aby se stala příčinou jeho zkázy, souhlasí, že se uchýlí k sňatku s jiným mužem. Není to vynucená poslušnost. A není to ani náhodná volba. Udělal jsem pro ni, co jsem mohl nejlepšího, je to sňatek, jaký by uvítala každá rodina. Jean de Perronet je inteligentní mladý muž s dobrou povahou a pěkným panstvím. Dnes má přijet, takže ho uvidíte sám. Helisende ho už zná a líbí se jí, přestože ho zatím nedokáže milovat. To ještě může přijít, protože ona ho velmi přitahuje. Plně s tím sňatkem souhlasila. A de Perronet má jednu neocenitelnou přednost,“ dodal zachmuře
ně, Jeho panství je daleko odtud. Odveze si ji do Buckinghamu, takže ji Roscelin už neuvidí. Neříkám ‚sejde z očí, sejde z mysli‘, ale snad aspoň rysy nezapomenuté tváře během let postupně vyblednou, jako se hojí i úporné rány.“

Vlastní hluboké znepokojení a rozrušení podnítilo Cenredovu výmluvnost; byl to dobrý muž a měl na zřeteli předně zájmy své domácnosti. Na rozdíl od Cadfaela nepostřehl, jak Haluinova hubená tvář postupně bledne, jak bolestně svírá rty ani jak se sepjaté ruce v klíně kutny zatínají, až masem bíle prosvítají kosti. Cenred svými slovy nechtěně otevřel starou ránu, pro jejíž zahojení putoval Haluin takovou dálku. Rysy nezapomenuté tváře, jistě během osmnácti let trochu vybledlé, v něm ožívaly palčivým plamenem. A rány, které v hloubi nepřestaly hnisat, se neuzdraví, dokud se znova neotevřou a nevyčistí, třeba i ohněm, bude-li třeba.

„A nemusíte se bát, ani já se nemusím bát,“ pokračoval Cenred, „že ji Perronet nebude hýčkat a vážit si jí. Žádal o její ruku už přede dvěma lety, a přestože tenkrát nechtěla o něm ani o žádném jiném nápadníkovi ani slyšet, stále na ni čeká.“

„Vaše paní s vámi v té věci souhlasí?“ zeptal se Cadfael.

„Mluvili jsme o tom všichni tři a shodli jsme se. Uděláte to? Když v předvečer ženichova příchodu přišel k mým dveřím bez vyzvání kněz, považoval jsem to za jakési požehnání toho, co máme v úmyslu,“ přiznal Cenred prostě. „Zůstaňte do zítřka, bratře — otče! — a oddejte je.“

Haluin pomalu povolil křečovitě sevřené ruce a nadechl se jako muž probouzející se k bolesti. Tichounce odpověděl: „Zůstanu. A oddám je.“

„Doufám, že jsem učinil správně,“ ozval se Haluin, když byli zpátky ve své komůrce. Nezdálo se však, že si chce nechat své rozhodnutí potvrdit, bral je spíš jako odpovědnost, kterou nemíní obejít ani sdílet. „Až příliš dobře znám nebezpečí blízkosti a jejich případ je zoufalejší, než byl můj. Cadfaele, cítím, že naslouchám ozvěnám, o nichž jsem se domníval, že dávno dozněly. Všechno to má svůj účel. Nic není bezúčelné. Co když jsem padl jen proto, aby mi bylo ukázáno, jak hluboko jsem již byl padlý, a aby mě to přinutilo pokusit se znovu povstat? Co když jsem se vrátil do života jako mrzák proto, abych podnikl ty cesty těla a ducha, jichž jsem se děsil, když jsem byl silný a zdravý? Co když mi Bůh vložil do mysli, abych šel na tu pouť proto, že skrze ni se stane zázrak pro nějakou jinou potřebnou duši? Možná jsme byli na toto místo přivedeni?“

„Spíš zahnáni,“ opáčil věcně Cadfael při vzpomínce na oslepující vánici a zvoucí jiskřičku pochodně ve větrné tmě.

„Je pravda, že přijít právě v předvečer ženichova příjezdu je velmi příhodné načasování. Mohu jediné, vzít na sebe břímě dne a doufat, že budu veden správně. Tato druhá manželství na stará kolena mívají na svědomí neblahé komplikace, Cadfaele. Jak mohou dvě batolata, která si spolu hrají v rákosí na podlaze, vědět, že jsou teta a synovec a že jsou pro sebe zakázaným ovocem? Je škoda, když se láska utrácí bezúčelně.“

„Nejsem si jistý,“ zamyslel se Cadfael, Jestli se láska opravdu někdy utrácí bezúčelně. No, aspoň se teď můžeš uklidnit a den dva si odpočinout, což ti jen prospěje. Přinejmenším se nám tohle hodí.“

A bylo to očividně nejlepší využití této zastávky na cestě domů, protože Haluin se již dohnal takřka na hranici svých možností. Cadfael ho nechal odpočívat a šel si obhlédnout statek Vivers za denního světla. Bylo oblačno, chvílemi foukal vítr, nemrzlo a tu a tam přivála sprška jemného deště, ale nikdy ne nadlouho.

Cadfael přešel ohraničený prostor až k bráně, aby viděl celou rozlohu domu. Ve strmé střeše nad soláriem byla okna; pravděpodobně tam měli dva pokojíky v ústraní. Haluin a jeho společník byli ohleduplně ubytováni v obytném patře. Jedna z těch podstřešních místností se bezpochyby právě připravuje pro očekávaného ženicha. Zdálo se. že denní ruch na dvoře je všude zvládán beze spěchu a zmatku, všechno tu bylo dobře uspořádáno.

Za palisádou se táhla mírně zvlněná krajina — pole, hájky a skoupě zarostlá vysočina. Všechny zeleně byly ještě po zimě vybledlé a vyschlé, ale na černých větvích se tu a tam ukazovaly první jarní pupeny listí. Všechny prohlubně a stinná místa zdobilo ještě krajkoví sněhu, ale slunce již probleskovalo nízkým mrakem a před polednem budou poslední stopy včerejšího sněhového přídělu pryč.

Cadfael nahlédl do stájí a sedloven a shledal, že všechno je dobře vybavené a udržované, a sloužící na to byli očividně hrdí a rádi to předvedli náhodnému návštěvníkovi. V samostatné kóji v psinci ležela lovecká fena, stočená v čisté slámě, a kolem sebe měla šest snad pětitýdenních štěňat. Nemohl odolat, zašel do šerého přístřešku a jedno mládě vzal do ruky. Fena byla klidná, a dokonce jako by vítala obdivovatele své rodinky. Teplé tělíčko v jeho náruči vonělo jako čerstvý chléb. Právě se shýbal, aby štěně uložil zpátky k sourozencům, když se za ním ozval jasný, chladný hlas:

„Vy jste ten kněz, co mě má oddat?“

A byla to ona, opět jako stínový obrys ve dveřích proti světlu, tak klidná a sebejistá, že ji bylo možno pokládat za zralou a důstojnou třicátnici, přestože svěží, vysoký hlásek patřil k jejímu skutečnému věku. Slečna Helisende Viversová, ještě nevystrojená k uvítání ženicha, jen v prostých domácích šatech z tmavomodré viny a s dýmajícím vědrem masa a otrub pro psy v ruce.

„Vy jste ten kněz, co mě má oddat?“

„Ne,“ pomalu se narovnal Cadfael od hemžících se štěňat a broukající feny. „To bratr Haluin. Já nikdy kněžství nestudoval. Znám se příliš dobře.“

„Takže ten chromý,“ pravila s odtažitým soucitem. „Mrzí mě, že tolik trpí. Doufám, že se mu u nás doma postarali o pohodlí. Ale o mé svatbě víte — že má dnes přijet Jean?“

„Váš bratr nám to pověděl,“ odvětil Cadfael a sledoval, jak se její oválná tvář postupně noří ze stínu a každý tesklivý, bezelstný tah svědčí o jejím mládí. „Některé věci nám ovšem povědět nemohl,“ pokračoval a upřeně ji pozoroval, „známe je jedině z doslechu. Jen vy nám můžete povědět, zda s tím sňatkem souhlasíte ze svobodné vůle, nebo ne.“

To, že chvilku mlčela, nesvědčilo ani tak o váhání, jako spíš o úsilí posoudit muže, který otázku položil. Její velké, nebojácně poctivé oči přijímaly a pronikaly a vůbec se nebály, že budou na oplátku proniknuty. Kdyby ho zhodnotila jako osobu tak cizí jejím potřebám a svízelům, že by pro ni byla nepřijatelná, ukončila by rozhovor na místě, zdvořile, a neodpovídala by na to, co by v takovém případě bylo pouhou dotěrnou zvědavostí. Neudělala to však.

„Jestliže v dospělosti vůbec něco děláme ze svobodné vůle, pak ano, dělám to ze svobodné vůle. Jsou pravidla, která se musejí dodržovat. Na světě jsou s námi i jiní, kdo mají práva a potřeby, a všichni jsme svázáni. Můžete bratra Haluina — musím mu vlastně říkat otec Haluin — ujistit, že si kvůli mně nemusí dělat svědomí. Vím, co dělám. Nikdo mě nenutí násilím.“

„Povím mu to, ale myslím si, že to děláte pro druhé, ne kvůli sobě.“

„Tak mu povězte, že jsem se rozhodla — ze svobodné vůle — udělat to pro druhé.“

„A co Jean de Perronet?“

Pevné, plné rty se jí na okamžik zachvěly. To bylo to jediné, co dosud podrývalo její odhodlání a vyrovnanost: že nejedná poctivě s mužem, který má být jejím manželem. Cenred mu jistě nepoví, že dostane pouhý smutný ostatek, zatímco srdce už je pryč. Ani ona mu to nemůže říci. Tajemství patří jen rodině. Jedinou nadějí pro ten beznadějný pár je, že láska se časem může dostavit, jakás takás láska, možná lepší než v mnoha jiných manželstvích, ale přesto zdaleka ne ta pravá.

„Budu se snažit,“ pravila vyrovnaně, „mu dát všechno, oč žádá, všechno, co si přeje a očekává. Zaslouží si to, dostane to nejlepší, co mohu dát.“

Bylo zbytečné říkat jí, že to asi nebude dost, to už přece věděla a vadilo jí, že se nemůže vyhnout jisté míře klamu. Bylo dokonce možné, že to, co bylo vyřčeno tady v šerém psinci, zase otevřelo hlubokou propast pochyb, kterou se jí téměř podařilo překlenout. Radši se do toho nemíchat, když jí nebylo možno nijak ulehčit její břímě.

„Nu, budu se modlit, aby vám Bůh požehnal ve všem, co uděláte,“ povzdychl Cadfael a uhnul jí z cesty. Fena se už zvedla od štěňat, očichávala vědro a v hladovém očekávání mávala rousnatým ocasem. Každodenní běh života přináší rození, sňatky, úmrtí i svátky. Když se ohlédl ode dveří, Helisende se skláněla a plnila feně misku a těžký pletenec hnědých vlasů se houpal mezi hemžícími se mláďaty. Nevzhlédla, ale přesto měl pocit, že si ho hluboce a bolestně uvědomuje, a tak se otočil a tiše odkráčel.

„Vaše odchovanka vám bude scházet,“ oslovil Cadfael Edgythu, když jim v poledne přinesla jídlo a pití. „Nebo s ní pojedete na jih, až se vdá?“

Stařena se zastavila, od přírody nesdílná, ale očividně potřebující ulevit srdci rozhodně nesmířenému se ztrátou své nejmilejší. Svraštělá tvář v objetí tuhého čepce se jí zachvěla.

„Co bych si ve svém věku počala v cizích končinách? Už jsem příliš stará a k ničemu, tak zůstanu tady. Tady aspoň vím, jak to chodí, a každý zná mě. Jakou vážnost bych měla v cizí domácnosti? Ale ona odjede, to vím! Asi pojede, protože musí. A ten mladý pán celkem ujde — kdyby má děvenka neměla v očích a v srdci někoho jiného.“

„A tak nedosažitelného,“ připomněl jí mírně Haluin, ale sám byl bledý, a když se k němu obrátila a mlčky, dlouze se na něj zahleděla, odvrátil zrak a otočil hlavu.

Oči měla modré jako vybledlé, odkvětající zvonky. Kdysi, když je stínily nyní prořídlé řasy, mohly připomínat spíš barvínek. „To vám pověděl náš pán,“ řekla pak. „To říkají všichni. A není-li pomoci, mohla by pořídit mnohem hůř. Já vím. Přišla jsem sem před lety s její matkou a to také nebyl žádný sňatek z lásky, když byla tak mladičká a on byl třikrát starší než ona. Byl to slušný, laskavý člověk, ale starý, starý! Moc, chudinka, potřebovala někoho z domova, někoho, koho znala a komu mohla důvěřovat. Mou holčičku aspoň vdávají za mladého.“

Cadfael se zeptal na to, co mu už nějaký čas leželo v hlavě, protože se o tom nikdo nezmínil. „Helisendina matka je mrtvá?“

„Ne, není mrtvá, ale šla do kláštera, do Polesworthu. Už to bude osm let, jakmile její starý pán umřel. Je ve vašem řádu, benediktinka. Vždycky ji to přitahovalo, a když jí manžel zemřel a začalo se o ní mluvit a naléhat na ni, jak už to u šlechtických vdov bývá, aby se znovu vdala, raději odešla od světa. Je to jedna možnost úniku…,“ sevřela Edgytha rty.

„A dceru nechala bez matky?“ ozval se Haluin káravěji, než měl v úmyslu.

„Nechala dceři matek až dost! Nechala ji paní Emmě a mně!“ V Edgytě to chviličku vřelo, pak to vření potlačila sklopenými víčky. „To dítě mělo tři matky a všechny ji milovaly. Má paní Emma by nikdy nedokázala být k nikomu mladému drsná. Spíš byla příliš měkká, ti dva si s ní vždycky dělali, co chtěli. Ale má vlastní paní byla náchylná k samotářství a zasmušilosti, a když došlo na nový sňatek, to ne, to raději oblékla kutnu, než aby se znovu vdala.“

„Helisende o takovém útočišti nikdy neuvažovala?“ zeptal se Cadfael.

„Kdepak, nedej Bůh! Má děvenka takhle nikdy nesmýšlela. Pro ty, komu se to líbí, to může být blaho, ale pro ty, kdo jsou k tomu donuceni, to musí být peklo na zemi. Promiňte mi ta slova, bratři! Vy nejlíp znáte vlastní povolání a jistě jste šli do kláštera z nejlepších důvodů, ale Helisende… Ne, to bych pro ni nechtěla. Mnohem lepší je tenhle mladý Perronet, když už to nemůže být ten pravý.“ To již posbírala talíře a misky, které vyprázdnili, a vzala do ruky džbán, aby jim dolila. „Slyšela jsem, že jste byli v Elfordu a viděli jste tam Roscelina. Je to pravda?“

„Ano,“ přisvědčil Cadfael, „odešli jsme z Elfordu právě včera. Náhodou jsme s tím mladým pánem chvilku mluvili, ale do dnešního rána jsme netušili, že pochází odtud, z Viversu.“

„Jak vypadal?“ zeptala se úzkostně. „Je zdráv? Byl sklíčený? Už jsem ho neviděla přes měsíc a vím, jak těžce nesl, že ho poslali pryč z domova jako nějaké provinilé páže, když nic zlého neudělal ani nezamýšlel. Lepšího chlapce by pohledal! Co říkal?“

„Nu, je zdravý jako řípa,“ opatrně odpověděl Cadfael, „a když to všechno uvážím, v docela slušném rozpoložení. Je pravda, stěžoval si, že byl zapuzen, a je velmi nespokojený tam, kde je. Pochopitelně se o okolnostech nešířil. Byli jsme přece náhodní příchozí a neznal nás a hádám, že by nikomu jinému, kdo s tou věcí nemá nic společného, víc neřekl. Ale pověděl nám, že dal slovo, že se bude řídit otcovými příkazy a s návratem domů počká, dokud mu to otec nedovolí.“

„Jenže neví, co se tu chystá,“ odpověděla zlostně a bezmocně. „Jistě, dovolí mu vrátit se domů, jen co bude Helisende pryč a daleko na cestě na jih k sídlu toho mladého pána. To bude pro chudáka chlapce návrat! Je to ostuda, takhle jednat za jeho zády!“

„Oni si myslí, že je to tak nejlepší,“ pravil zjevně pohnutý Haluin. „Věří, že je to i v jeho zájmu. A je to těžké i pro ně. Pokud je to chyba, že ten sňatek před ním tají, dokud nebude po něm, jistě se jim to dá odpustit.“

„Někomu ovšem nikdy odpuštěno nebude,“ pravila Edgytha temně. Vzala dřevěný podnos, a jak zamířila ke dveřím, u pasu jí zacinkaly klíče. „Přála bych si, aby se to udělalo poctivě. Přála bych si, aby mu to řekli. Ať už ji mohl dostat, nebo ne, měl právo to vědět, ať už by to přijal dobře, nebo špatně. Jak to, že jste se tam s ním setkali a dověděli se jen půlku jeho jména, a ne celé?“

„O jménu se zmínila paní,“ vysvětlil Cadfael, „když se de Clary vrátil z projížďky a mladý pán byl s ním. Říkala mu Roscelin. My jsme s ním mluvili později. Viděl, že je tady můj přítel ztuhlý po noci strávené na kolenou, a přišel ho podepřít a pomoci mu.“

„To je celý on!“ zaradovala se. „Pomůže každému, kdo je v nouzi. Říkáte paní? Paní Audemarova?“

„Ne, za ním jsme nešli, jeho manželku a děti jsem vůbec neviděl. Tohle byla jeho matka, Adelais de Clary.“

Nádobí na Edgythině podnose náhle zařinčelo. Opatrně jej jednou rukou vyvážila a sáhla po klice. „Ona je tam? V Elfordu?“

„Ano. Aspoň tam byla včera, když jsme odcházeli, a sněžit začalo tak brzy potom, takže tam určitě ještě je.“

„Jezdí tam na návštěvu velmi zřídka,“ pokrčila Edgytha rameny. „Říká se, že se se synovou manželkou nemají moc v lásce. To konečně není nic tak neobvyklého, takže je lepší, když se jedna druhé vyhne.“ Obratně šťouchla do dveří loktem a prosunula podnos bokem. „Slyšíte venku koně? To bude průvod Jeana de Perronet.“

Na příjezdu Jeana de Perronet nebylo nic tajného ani skrytého, ale také ne okázalého a obřadného. Přijel s jedním komorníkem a dvěma podkoními, vedli dva koně pro nevěstu a její průvodkyni a nákladní koně se zavazadly. Celý průvod byl uspořádán tak, aby plnil jen svůj účel a sám de Perronet byl oděn velmi prostě, bez okras, a stejně prosté bylo i jeho chování, přestože Cadfael hned zaznamenal a ocenil kvalitu jeho koní a postrojů. Tento mladý muž věděl, za co peníze utrácet a kde šetřit.

Vyšli se s Haluinem podívat, jak hosté sesedají z koní a skládají zavazadla. Odpolední vzduch se opět pročišťoval a sliboval noční mráz, ale v horních vrstvách ovzduší se hnaly mraky a za tmy se daly očekávat další sněhové přeháňky. Cestující budou rádi pod dobrou střechou a chráněni před lezavým větrem.

De Perronet seskočil ze svého grošáka přede dveřmi síně a Cenred sešel po schodech, aby ho uvítal. Objal ho a za ruku vyvedl nahoru ke vchodu, kde čekala paní Emma, aby ho přivítala stejně vřele. Cadfael si všiml, že Helisende se neobjevila. Při večeři nebude mít na vybranou a bude se muset u stolu objevit, ale v této chvíli bylo vhodné, že poctu hostu prokazoval její bratr a jeho manželka, její poručníci, ti, kdo sňatek zařizovali. Hostitel, hostitelka i host zmizeli ve velké síni. Cenredovi sloužící a Perronetovi podkoní sundávali zavazadla a odváděli koně do stájí. Počínali si tak obratně, že za pár minut bylo nádvoří prázdné.

Tak to je tedy ženich! Cadfael stál a přemítal o tom, co viděl. Zatím nepřišel na žádnou chybu kromě toho, jak říkala Edgytha, že to není ten pravý. A ani on nedostane to pravé. Mladému muži bylo snad pětadvacet nebo šestadvacet let a podle toho, jak se nesl, byl už zvyklý rozhodovat a mít odpovědnost a velmi zdatně své úlohy zvládal. Jeho mužům, alespoň těmto oblíbencům, s ním bylo volno. Znal svou práci a oni znali svou a vládla mezi nimi vzájemná úcta. Navíc to byl hezký mladý člověk, vysoký a urostlý, s otevřenou, přívětivou tváří, a vypadal, že je v předvečer sňatku v nejlepší náladě. Cenred udělal pro svou sestru, co mohl, a bylo to velmi slibné. Škoda, že to nebylo to, po čem toužilo její srdce.

„Co jiného ale mohl dělat?“ zeptal se Haluin a těmi několika slovy prozradil hloubku vlastní úzkosti a svých pochybností.

[VIII]

Později odpoledne poslal Cenred správce, aby pozval oba bratry benediktiny na večeři s rodinou do síně, jestliže se na to cítí, ale kdyby bylo otci Haluinovi milejší dál odpočívat v ústraní, bude obsloužen ve vlastní komnatě. Haluin, který byl zabrán do temného, niterného rozjímání, by jistě raději zůstal stranou, ale považoval za nezdvořilé déle se vyhýbat společnosti, a tak vynaložil úsilí, aby se vymanil ze své úzkostné zamlklosti a prokázal čest společnosti u stolu. Usadili ho poblíž snoubenců, vždyť bylo jeho kněžským úkolem je oddat. Cadfael seděl trochu stranou a viděl na všechny. Dál v síni se v záři pochodní shromáždila celá domácnost, každý podle svého postavení.

Jak Cadfael pozoroval Haluinovu vážnou tvář, uvědomil si, že to bude poprvé, co byl jeho přítel povolán, aby posloužil jako boží prostředník. Byla pravda, že mladí bratři byli povzbuzováni, aby usilovali o kněžské svěcení, více než dříve, ale mnozí z nich budou jako Haluin kněžími bez pastýřských úkolů a za celý dlouhý život pravděpodobně nikdy nebudou křtít, nikdy uzavírat sňatky, nikdy pohřbívat a nikdy nevysvětí jiné, aby je následovali po stejných, chráněných stezkách. Je to strašná odpovědnost, pomyslel si Cadfael, který o kněžství nikdy neusiloval, je-li do lidských rukou svěřena boží milost, je-li člověk obdařen výsadou a břemenem hrát úlohu v životě jiných lidí, slibovat jim spásu při křtu, spojovat jejich životy v manželství, držet klíč očistce při jejich odchodu. Jestliže jsem se lidem do života pletl já, a Bůh ví, že ano, aspoň jsem to dělal jako pouhý hříšník mezi hří
šníky, šlapající stejnou cestou jako oni, ne jako náměstek nebes, který se sklání, aby je pozvedl. Nyní před tímto strašným požadavkem stojí Haluin a není divu, že se bojí.

Rozhlédl se po tvářích, které Haluin ze své blízkosti viděl jen jako překrývající se profily, které se nakratičko ukážou v čeření pohybu u hlavního stolu, klamavě ozářeny padajícím světlem pochodní. Cenredova otevřená, hranatá tvář, trochu stažená a napjatá rozčilením, ale urputně žoviální, jeho choť sedící v čele stolu s odhodlanou vlídností a poněkud úzkostným úsměvem, de Perronet v blažené nevinnosti, zjevně zářící potěšením, že má Helisende vedle sebe a že už je takřka jeho. A dívka, bledá a zamlklá, ale rozhodnutá chovat se přívětivě, statečně se snažící reagovat na jeho dobrou náladu, protože on za její hoře nemohl a ona uznávala, že by si zasloužil lepší úděl. Když je tak viděl vedle sebe, o mužově náklonnosti nebylo pochyb, a pokud mu u ní scházela stejná rozzářenost, snad to bral jako běžný začátek manželství a byl připraven a ochoten trpělivě čekat, až poupě roz kvete.

Haluin viděl dívku poprvé od chvíle, kdy ho v síni vyplašila tak, že vyskočil a pak se skácel, již předtím napůl otupený rezavým větrem a oslepujícím sněhem. Tato vzorná, strnulá postava po jeho boku, ozlacená světlem pochodní, mohla být někým úplně cizím, koho nikdy neviděl. Když mu náhoda jasně ukázala její profil, hleděl na ni s pochybnostmi a zmatkem, obtížen odpovědností, která pro něho byla nová, a těžko ji nesl.

Hodina byla již pokročilá, když ženy odešly od stolu a nechaly muže u vína, přestože ti již také v síni dlouho sedět nebudou. Haluin se rozhlédl a zachytil Cadfaelův pohled. Jedním mžiknutím se shodli, že je načase ponechat hostitele s hostem o samotě, a Haluin už sahal po berlích a sbíral se k namáhavému vstávání, když ze solária rozčileným krokem opět vyběhla Emma s úzkostí ve tváři a v patách za ní mladá služtička.

„Cenrede, stalo se něco zvláštního! Edgytha odešla a nevrátila se a teď zase začíná sněžit, a kam by tak na noc šla? Poslala jsem pro ni, aby mě jako vždycky doprovodila na lože, ale není nikde k nalezení a teď mi tuhle Madlyn povídá, že před několika hodinami odešla, sotva se zešeřilo.“

Cenredovi chvilku trvalo, než přenesl svou mysl od hostitelských povinností k zdánlivě nepatrnému domácímu problému. Byla to spíš záležitost žen než jeho.

„Edgytha si přece může chodit, kam chce,“ opáčil dobromyslně, „a stejně tak se vrátí, až bude chtít. Je svobodná, má vlastní rozum a dá se spolehnout, že svým povinnostem dostojí. Nesejde na tom, když pro jednou není okamžitě po ruce. Proč si s tím děláš starosti?“

„Ale kdy něco takového udělala bez ptaní? Nikdy! A teď zase sněží, a jestli má Madlyn pravdu, je pryč už čtyři hodiny, ne-li víc. Co když se jí něco stalo? Ze své vůle by se tak dlouho nikde nezdržela. Víš, jak si jí vážím. Ani zanic bych nechtěla, aby se jí něco přihodilo.“

„Já také ne,“ vřele ji ujistil Cenred, „a nikomu z mých lidí. Jestli zabloudila, půjdeme ji hledat.

Ale není třeba se rozčilovat předem. No tak, děvče, pověz nám, co všechno o tom víš? Říkáš, že odešla před několika hodinami?“

„Ano, pane!“ ochotně přisvědčila Madlyn s očima vykulenýma napůl příjemným vzrušením. „Bylo to potom, co jsme všechno připravili. Vracela jsem se z mlékárny a viděla jsem ji vycházet z kuchyně v plášti. Povídala jsem jí, že bude asi rušný večer a že tu bude scházet, ale odpověděla, že bude zpátky dřív, než ji bude někdo shánět. Zrovna se začínalo stmívat. Ani mě nenapadlo, že bude pryč tak dlouho.“

„A neptala ses jí, kam jde?“ naléhal Cenred.

„Ptala, i když ona toho o svých věcech nikdy moc neřekne, a věděla jsem, že mi odpoví mrzutě, pokud vůbec. Ale nedává to žádný smysl. Říkala, že jde pro kočku,“ opakovala ve zmatené nevinnosti Madlyn, „aby ji pustila mezi holuby.“

Pokud to nic neříkalo jí, Cenredovi a jeho manželce, která to očividně slyšela poprvé, to smysl dávalo. Emma obrátila na manžela poplašený pohled a ten rázně vyskočil. Cadfael přečetl pohled, který si vyměnili, jako by byl vyjádřen slovy.

Dostal už dost nápovědí, aby ho snadno vyluštil. Edgytha byla chůvou obou dětí, hýčkala je, milovala je jako vlastní, vadí jí už jejich odloučení, bez ohledu na to, co říká církev a pokrevní svazky, a sňatek, který to odloučení mění v konečné, jí vadí tím víc. Šla si pro pomoc, která má ještě na poslední chvíli zabránit tomu, s čím nesouhlasí. Šla povědět Roscelinovi, co se děje za jeho zády. Šla do Elfordu.

Nic z toho se nesmělo vyslovit nahlas tady v přítomnosti Jeana de Perronet, který nyní stál Cenredovi po boku, díval se z jednoho obličeje na druhý, zmatený, ale soucítící s domácí nepříjemností, která se ho netýkala. Stará služebná se ztratila vpodvečer, teď přichází noc a sněží, takže je třeba podniknout aspoň symbolické pátrání. Nevinně to navrhl a tím vyplnil ticho, které ho mohlo každou chvíli přimět, aby se bedlivěji zamyslel nad tím, co se to tu vlastně děje.

„Neměli bychom ji hledat, když je pryč tak dlouho? Cesty nebývají v noci bezpečné a žena, která se vydá na cestu sama…“

Přivítali to vyrušení a Cenred se ho vděčně chopil. „Také že ano. Vyšlu skupinu po nejpravděpodobnější cestě. Třeba ji jen zdržel sníh, pokud hodlala navštívit někoho ve vsi. Ale s tím si nemusíte dělat starosti, Jeane. Nechtěl bych vám zkazit zdejší pobyt. Nechte to na mých lidech, máme jich v domácnosti dost. A buďte si jist, že nemůže být daleko. Brzy ji najdeme a bezpečně přivedeme domů.“

„Ochotně půjdu s vámi,“ nabízel se de Perronet.

„Ne, to nepřipustím. Jen ať tu všechno běží podle plánu a nic to nepokazí. Chovejte se tu jako doma a klidně se vyspěte, vždyť zítra bude tohle malé vyrušení dávno za námi.“

Nebylo těžké přemluvit ochotného hosta, aby upustil od šlechetného záměru; třeba to od něj bylo jen zdvořilostní gesto. Domácí záležitosti patří pánovi domu a je lépe mu je přenechat. Je zdvořilé nabídnout pomoc, ale moudré elegantně ustoupit. Cenred už velmi dobře věděl, kam se Edgytha vypravila, takže nebude sporu o tom, na které cestě ji hledat. Mimoto opravdu měli důvod k obavám, vždyť za čtyři hodiny mohla být tam a zpátky bez ohledu na padající sníh.

Cenred cílevědomě odešel od jídelního stolu a před sebou poháněl muže ze své čeledi, aby se shromáždili u dveří síně. Důrazně popřál Perronetovi dobrou noc, což bylo pohotově přijato jako propuštění i z této domácí porady, a rázně vydával pokyny sloužícím, které vybral jako členy pátrací skupiny, šesti mladým a zdatným mužům a s nimi svému správci.

„Co máme dělat?“ zeptal se polohlasem Haluin, který stál s Cadfaelem poněkud stranou.

„Ty musíš jako rozumný člověk do postele,“ odvětil Cadfael, „a pokusíš se usnout. A neuškodí, když se pomodlíš. Já půjdu s nimi.“

„Nejkratší cestou k Elfordu,“ těžce pronesl Haluin.

„Pro kočku, aby ji pustila mezi holuby. Jistě, kam jinam? Ale ty zůstaň tady. Nemůžeš udělat ani říci nic, pokud na nějaké řeči dojde, co bych nemohl udělat nebo říci já.“

Dveře síně se otevřely, skupina sešla po schodech na dvůr. Dva nesli pochodně. Cadfael šel poslední a vyhlédl do jiskřivé, mrazivé noci. Na zemi ležel jen poprašek drobných vloček, ostrých jako jehličky, obloha už byla téměř jasná a třpytila se hvězdami. Na velké sněžení byla přílišná zima. Ve vchodu se otočil a spatřil domácí ženy, urozené i služebné, shluklé v nejzazším koutku síně. Všechny sledovaly očima odcházející muže, služebné se choulily v hloučku, Emma měla tvář celou zrůzněnou obavami a neklidně si mnula baculaté prsty.

Helisende stála krok stranou, jediná nehledala útěchu v hloučku blízkých. Byla tak daleko od držáků pochodní, že její tvář byla dobře viditelná, bez zkreslujících stínů. Helisende už jistě věděla vše, co hlásila Emma svému manželovi, vše, co jim sdělila Madlyn. Věděla, kam šla Edgytha a proč. S očima dokořán hleděla do budoucnosti, kterou již nemohla předvídat, kde se následky této noci skrývaly v nejasnosti, zmatku a možné pohromě. Připravila se na dobrovolnou oběť, ale cítila se naprosto nepřipravená na to, co hrozilo nyní. I když zdánlivě vypadala stejně nepohnutě a vyrovnaně jako jindy, ve skutečnosti ztratila všechen svůj klid a jistotu, z odhodlanosti se stala bezmocnost a rezignace se změnila v zoufalství. Vstoupila na bojiště, kde věřila, že se dokáže udržet, ať ji to stojí, co stojí, a nyní se jí půda pod nohama otřásala a pukala a ona již nebyla paní svého osudu. Znamení zborcené statečn
osti na její tváři, odzbrojené a zranitelné, to byl poslední obraz, který si s sebou Cadfael odnesl do tmy a mrazu.

Cenred si proti větru přitáhl plášť těsně k obličeji a vyrazil ze statku cestou, kterou Cadfael neznal. S Haluinem odbočili ze vzdálené silnice přímo za kmitajícím světlem pochodní panského sídla, ale tato cesta šla šikmo, takže zřejmě narazí na silnici mnohem blíž Elfordu a pravděpodobně zkrátí vzdálenost nejméně o půl míle. Noc byla prozářena svým vlastním mihotavým světlem, zčásti vycházejícím z hvězd, zčásti z poprašku sněhu, takže mohli jít rychle, roztaženi v řadě, jejímž středem byla pěšina. Byl to tu otevřený kraj, buď beze stromů, nebo s řídkými lesy a křovisky. Neslyšeli nic, než své kroky a dech a lehké svištění větru mezi keři. Cenred je dvakrát zastavil, aby bylo ticho, a hlasitě zavolal do noci, ale odpověď nepřišla.

Cadfael odhadoval, že pro toho, kdo tuto stezku dobře zná, bude vzdálenost do Elfordu zhruba dvě míle. Edgytha mohla být dávno zpátky ve Viversu a podle toho, co řekla služebné Madlyn, mínila se vrátit dostatečně včas, aby byla své paní po večeři k službám. V tak jasné noci a při tak slabé vrstvičce sněhu ani nemohla ze známé cesty sejít. Začínalo mu být jasné, že se stalo něco, co jí buď zabránilo záměr splnit, nebo se poté bezpečně vrátit. Nezasáhla tu nelítostná příroda ani rozmarná náhoda, ale ruka člověka. Nebylo pravděpodobné, že vyvrhelové, kteří se živí přepadáním pocestných, pokud se vůbec v těchto končinách vyskytují, budou obcházet za svými temnými rejdy v takové mrazivé noci, kdy by sotva našli nějakou oběť. Ne, pokud někdo zakročil, aby Edgytha nedošla k cíli, bylo to úmyslné. Existovala snad i lepší možnost, že se dostala se svou zprávou k Roscelinovi a ten ji přemluvil, aby se
nevracela, ale zůstala v bezpečí v Elfordu, a ostatní nechala na něm. To se však Cadfaelovi nějak nechtělo věřit. Kdyby se to stalo takhle, Roscelin by se byl rozhořčeně vřítil do síně ve Viversu dávno předtím, než by si někdo všiml, že Edgytha není doma.

Cadfael se mezitím přiblížil k Cenredovi, který chvatně postupoval středem své řady pátračů, a pozdravil ho jediný temný, postranní, nepříliš překvapený pohled. „To jste nemusel, bratře,“ pravil Cenred úsečně. „Je nás na tu práci dost.“

„Jeden navíc neuškodí,“ opáčil Cadfael.

Neuškodí, ale asi není nejvítanější. Bylo by jen dobře, kdyby se ta záležitost dala udržet přísně v rámci viverské domácnosti. Přesto se nezdálo, že by Cenreda náhodná přítomnost benediktinského mnicha v pátrací skupině příliš znepokojovala. Šlo mu o to, aby našel Edgythu, pokud možno dřív, než dojde do Elfordu, a pokud ne, tedy natolik včas, aby zabránil případné nepříjemnosti, kterou by mohla vyvolat. Snad očekával, že cestou potká syna, jak spěchá zabránit sňatku, který by zmařil jeho poslední marné naděje. Ušli však již víc než míli, a noc kolem zůstávala pustá.

Postupovali řídkým, otevřeným lesem po trsnaté, nerovné trávě, kde namrzlý sníh nestačil stlačit stébla k zemi, a málem by byli přešli malý hrbolek u cesty po pravé straně, nebýt tmavší půdy, která prorážela příkrovem sněhové krajky, tmavší než vybledlá hněď zimního trávníku. Cenred ten hrbolek minul, ale když se Cadfael zastavil, rychle se zarazil i on a zahleděl se na zem..

„Rychle! Přineste sem pochodeň!“

Žluté světlo jasně obrýsovalo tvar lidského těla, jež leželo s rozhozenými končetinami hlavou od stezky, pokryto bílou vrstvičkou namrzlého sněhu. Cadfael se shýbl a smetl závoj krystalků halící vzhůru obrácenou tvář s otevřenýma očima, zkřivenou ohromeným úlekem, a šedé vlasy, z nichž při pádu spadla kápě. Ležela na zádech, ale trochu natočená vpravo, paže rozhozené nahoru a do šířky, jako by chtěla odrazit ránu. Bílým filigránem temně prosvítal její černý plášť. Závoj sněhu na prsou rušila malá temná plocha, kde padající vločky roztavil slabý proud krve. Na první pohled se nedalo určit, z které strany šla, zda byla Edgytha na cestě tam, nebo domů, když ji skolili, ale Cadfaelovi připadalo, že v posledním okamžiku zaslechla, jak se za ní někdo plíží, a rychle se otočila se zdviženýma rukama, aby si chránila hlavu. Dýka, kterou jí chtěl útočník zezadu vrazit mezi žebra, se tedy místo toho
vnořila do jejích prsou. Byla mrtvá a studená a mráz mařil všechny snahy odhadnout, kdy asi zemřela.

„Pane Bože, smiluj se!“ vydechl šeptem Cenred. „Tohle jsem nečekal! Ať už měla jakékoli úmysly, proč se jí stalo tohle?“

„Vlci loví i za mrazu,“ pravil ztěžka správce. „Ovšem ví Bůh, jaké boháče tady asi mohou čekat! A podívejte se, nic jí nevzali, dokonce ani plášť. Muži bez pána by jí ho svlékli.“

Cenred zavrtěl hlavou. „Tady žádní takoví nejsou, to mohu odpřísáhnout. Ne, je to něco jiného. Moc rád bych věděl, kterým směrem šla, když ji zabili!“

„Třeba to zjistíme, až s ní pohneme,“ ozval se Cadfael. „Co teď? Už pro ni nemůžeme nic udělat. Ten, kdo měl v ruce nůž, znal svoje kruté řemeslo, nepotřeboval bodnout podruhé. A půda je příliš tvrdá na to, aby zanechal stopy i tam, kde je nepřekryl sníh.“

„Musíme ji odnést domů,“ pravil zasmušile Cenred, „a bude to smutná novina pro manželku a sestru. Velmi si té stařeny vážily. Vždy byla věrná a důvěryhodná, celé ty roky ode dne, kdy si ji má mladá macecha s sebou přivedla do domu. Tohle nesmí projít bez odplaty! Pošleme do Elfordu, aby se zjistilo, jestli tam vůbec došla a co tam o ní vědí a jestli se nedoslechli o nějakých náhodných lupičích, kteří by se na těchto cestách vyskytovali, třeba na útěku odjinud. Tomu se ovšem dá těžko věřit. Audemar drží své panství pevně v rukou.“

„Máme poslat domů pro nosítka?“ zeptal se správce. „Je lehoučká, asi bychom ji odnesli domů jen tak v jejím plášti.“

„Není třeba podnikat další cestu. Ale ty, Edrede, vezmi s sebou Jehana, jděte do Elfordu a zjistěte, co tam vědí, jestli se s ní někdo setkal a mluvil s ní. Ne, vezmi s sebou dva muže. Nechci vás vystavovat nebezpečí, pokud se kolem potloukají muži bez pána.“

Správce přijal pokyny a vzal s sebou jednu z pochodní, aby si posvítil na další cestu. Pryskyřičnatá jiskérka se zmenšovala na pěšině mířící k Elfordu a postupně mizela do noci. Zbylí otočili tělo, zvedli je a na pěšině rozprostřeli plášť, který měla na sobě. Jakmile ji zdvihli, aspoň jedno se objasnilo.

„Má pod sebou sníh,“ upozornil Cadfael. Její scvrklý obrys byl tmavý a vlhký tam, kde zbylé teplo jejího těla roztavilo vločky, ale kolem dokola, po okrajích, kde jen zlehka spočinuly záhyby jejího roucha, zůstal trochu setřený krajkový lem. „Upadla, teprve když padal sníh. Byla na cestě domů.“

Byla lehká a bezvládná. Chlad jejího těla pocházel od mrazu, ne od posmrtné strnulosti. Pevněji zabalili do pláště a bezpečně ji převázali dvěma nebo třemi opasky a Cadfaelovým provazem, aby ji měli sloužící, kteří ji ponesou, za co uchopit, a tak ji nesli zpátky do Viversu tu míli, kterou ušli.

Domácí byli dosud vzhůru a zvědaví, nedokázali pomyslet na odpočinek, dokud nebudou vědět, co se stalo. Jedna služebná zahlédla žalostný malý průvod vcházet do vrat a s nářkem to běžela sdělit Emmě. Než stačili Edgythino tělo přinést do síně, shromáždil se opět celý rozčilený holubník služtiček a opět se k sobě choulily pro útěchu. Emma se ujala vedení s větší rozhodností, než by člověk od její jemné, mírné osobnosti čekal, a zahnala dívky do práce s rázností, která nepřipouštěla pláč. V jedné z komůrek postavily na kozách stůl místo már, složily rozhozené údy, ohřály vodu, přinesly provoněné plátno z prádelníků v síni, aby mrtvou oděly a přikryly. Pohřební obřady jsou pro živé stejně užitečné jako pro mrtvé, zaměstnají ruce i mysl a poskytnou útěchu ohledně věcí, které zůstaly neudělány nebo byly udělány špatně, dokud zemřelý žil. Zakrátko mumlání tlumených hlasů z
umrlčí komnaty utuchlo a z rozčilení a úleku přešlo v mírné, téměř konejšivé pozpěvování.

Emma vyšla do síně, kde si manžel a jeho muži ohřívali u ohně prochladlé nohy a mnuli si zkřehlé ruce, aby do nich vrátili cit.

„Cenrede, jak je to možné? Kdo jí to mohl udělat?“

Nikdo se nepokoušel odpovědět a ona odpověď nečekala. „Kde jste ji našli?“

Na to jí manžel odpověď dal a unaveně si promnul zvrásněné čelo. „Asi na půlcestě zkratkou do Elfordu. Ležela u cesty. A nebyla tam dlouho, protože měla pod sebou sníh. Někdo ji skolil, když se vracela domů.“

„Myslíš,“ zeptala se Emma tlumeně, „že byla v Elfordu?“

„Kam jinam by touhle cestou šla? Poslal jsem Edreda, aby zjistil, jestli tam došla a kdo s ní mluvil. Měli by být tak za hodinu zpátky, ale jestli přinesou nějaké zprávy, to ví Bůh.“

Oba opatrně obcházeli jádro věci, vyhýbali se zmínce o Roscelinovi a každému slůvku o tom, proč se Edgytha rozběhla sama do studené noci. Pravda, tou dobou už se novina rozlétla i do kotců a stájí a celá viverská domácnost se znepokojeně shromažďovala, domácí služebnictvo postávalo v úzkostné skupince v koutě síně, ti zvenčí přecházeli a nahlíželi jim přes rameno, neschopni odejít za svou prací nebo k odpočinku, dokud se tady uvnitř nestane něco, co by je rozehnalo. Málokdo z nich, pokud vůbec někdo, znal důvěrnou záležitost Roscelinovy nezákonné lásky, ale mnozí asi vytušili, jaký spodní proud žene Helisende do tohoto kvapného sňatku. Bylo nutné ovládat se v řeči před celým tímto klanem.

A aby to bylo ještě složitější, Jean de Perronet přišel z pokojíku v podkroví, kam se uchýlil ze zdvořilosti, ale ne k spánku, protože byl stále ve svátečním oblečení jako při večeři. A z postele vstal i bratr Haluin, zamlklý, plný úzkosti. Všichni, kdo byli té noci pod střechou Viversu, se postupně téměř kradmo shromáždili v síni.

Ne, všichni ne. Cadfael se rozhlédl po přítomných a jedna tvář mu scházela. Zatímco všichni ostatní se sešli, Helisende zůstala mimo.

Perronet od té doby, co vyhověl hostiteli a nechal jít pátrače do noci, aniž se sám zúčastnil, vážně přemýšlel. Vešel do síně s tváří nehybnou a vážnou, jeho obličej neprozrazoval nic z toho, co se odehrávalo v jeho mysli, neuspěchaně si prohlédl mlčenlivý a zachmuřený kruh tváří a nakonec a nejdéle se zahleděl na Cenreda, který stál v popelu ohniště, až mu z bot stoupala pára, a se sklopenou hlavou nepřítomně zíral do žhavých uhlíků.

„Myslím,“ ozval se Perronet uváženě, „že to nedopadlo dobře. Našli jste svou služebnou?“

„Našli,“ opáčil Cenred.

„Přepadenou? Mrtvou? Chcete říct, že jste ji našli mrtvou?“

„A ne zmrzlou! Probodnutou,“ suše vysvětlil Cenred, „a pohozenou u cesty. A celou cestu jsme nezahlédli a nezaslechli ani živáčka, přestože se to stalo nedávno, až potom, co začal padat sníh.“

„Byla u nás osmnáct let,“ ozvala se Emma a bolestně spínala ruce na prsou. „Nebohá duše, takhle skončit — umřít na mraze, probodnutá nějakým toulavým lupičem. Dala bych celý svět za to, aby to nebyla pravda!“

„Mrzí mě, že se něco takového stalo, a právě teď,“ pravil Perronet. „Může být nějaká spojitost mezi záležitostí, která mě sem přivedla, a smrtí té ženy?“

„Ne!“ vykřikli současně manžel i manželka, spíše se bráníce myšlence, která jim už ležela v hlavě, než že by chtěli něco nalhávat hostu. „Ne,“ pokračoval Cenred tišeji, „modlím se, aby nebyla, doufám, že není. Ze všech možností by to byla ta nejnešťastnější, ale je to jistě jen pouhá možnost.“

„Jsou takové neblahé náhody,“ připustil Perronet, ale s očividnou zdrženlivostí. „A nevyhýbají se svátkům ani svatbám. Nepřejete si tu naši odložit ze zítřka na jindy?“

„Ne, proč? Je to náš zármutek, ne váš. Ale je to vražda a musím vzkázat šerifovi a zahájit hon na vraha. Nevím, že by měla nějaké žijící příbuzné, takže je na nás, abychom ji pochovali. Uděláme všechno, co je třeba. Na vás to stín nevrhne.“

„Bojím se, že už vrhlo: na Helisende. Pokud vím, ta žena byla její chůvou a měla ji ráda.“

„Tím spíš byste ji měl odtud odvézt do nového domova a nového života.“ Poprvé se po ní rozhlédl a zarazilo ho, zeji mezi ženami nevidí, ale zároveň se mu ulevilo, že tu není a neztěžuje už tak svízelnou situaci ještě víc. Pokud se jí skutečně podařilo usnout, tím líp, jen ať spí dál a nedoví se nic horšího až do rána. Služky se pomalu trousily z komnaty, kde pilně upravovaly Edgythino tělo. Tady již nic udělat nemohly a jejich němá, stísněná přítomnost v bázlivých postávajících hloučcích působila tíživě. Cenred se s námahou vzchopil, aby je poslal pryč.

„Emmo, pošli ženy spát. Tady už se víc dělat nedá a nemusejí čekat. A vy, chlapi, taky běžte spát. Co jsme mohli udělat, než se vrátí Edred z Elfordu, to jsme udělali a je zbytečné, aby na něho čekala celá domácnost.“ Pak se obrátil na Perroneta: „Poslal jsem ho se dvěma jinými, aby informoval mého lenního pána o této smrti. Vražda v těchto končinách spadá pod jeho pravomoc, takže to bude jeho věc, stejně jako moje. Pojďte, Jeane, když dovolíte, odebereme se do solária a síň přenecháme spáčům.“

Určitě by byl radši, kdyby se Perronet opět vzdálil a do ničeho se nepletl, ale na to už není naděje, pomyslel si Cadfael při pohledu na ustarané vrásky v Cenredově obličeji. A přestože se snaží obejít pravdu, proč jeho správce spěchal do Elfordu, samo jméno toho místa už nabylo významu, kterému nelze uniknout. A tohle není člověk, který má přetvářku rád, neuchyluje se k ní ochotně a moc mu to nejde.

Ženy okamžitě uposlechly příkazu a s pofňukáváním a šeptáním se rozešly do svých pokojíků. Muži uhasili pochodně a nechali jen dvě u hlavních dveří, aby svítily na cestu dovnitř, naložili na oheň a zahrnuli jej drny, aby přes noc hořel jen pomalu. De Perronet následoval hostitele ke dveřím solária. Tam se Cenred otočil a pokynul Cadfaelovi, aby tam šel s nimi.

„Bratře, vy jste byl svědkem, můžete potvrdit, jak jsme ji našli. Právě vy jste poukázal na to, že sníh už padal, když ji skolili. Počkáte s námi na zprávy, které přinese můj správce?“ O tom, zda má bratr Haluin vztáhnout pozvání i na sebe, nepadlo ani slovo, ten postřehl Cadfaelův pohled, který ho od toho spíš odrazoval, ale rozhodl se jej nevzít na vědomí. Už se toho stalo dost, co stálo za zamyšlení, jestliže měl posvětit sňatek dvou lidí, jejichž nadcházející svatba budila jisté podezření, že je v ní příčina té smrti.

Potřeboval vědět, co se skrývá za těmi nočními výpravami, a případně odmítnout svůj závazek, bude-li to považovat za odůvodněné. Sevřel rty a následoval společnost do solária. Jeho berle těžce a pomalu dopadaly do prostřeného rákosí a pak dutě zaklapaly, když vkročil na prkennou podlahu uvnitř. Posadil se na lavici v nejtemnějším koutě jako nevtíravý posluchač, kdežto Cenred se unaveně složil ke stolu, roztáhl lokty na stolní desce a podepřel si hlavu svalnatýma rukama.

„Vaši muži jdou pěšky?“ zeptal se Perronet.

„Ano.“

„Tak to si možná dlouho počkáme, než se vrátí. Poslal jste lidi i na jiné cesty?“

Cenred stručně opáčil, že „ne“, a nenabídl nic na vysvětlenou ani na omluvu. Ještě před čtvrthodinou by se to pokusil obejít nebo by neodpověděl, pomyslel si Cadfael. Teď už není čas na ohledy. Vražda stejně vynese na povrch mnohé stejně bolestné věci, třebaže se sama ještě halí ve tmě.

Perronet sevřel rty a zaťal zuby, dál se nevyptával a odhodlal se čekat s nezaujatou trpělivostí. Noc dolehla na statek Vivers v strnulém tichu, zlověstně a tíživě. Dalo se pochybovat, že v síni někdo spí, ale pokud se hýbal, tedy kradmo, a pokud mluvil, tedy šeptem.

Čekání však nebylo tak dlouhé, jak Perronet předpovídal. Ticho náhle rozčíslo dunění cválajících podkov na zmrzlé půdě nádvoří, rozzuřený mladistvý hlas pánovitě se dožadující obsluhy, splašené pobíhání podkoních venku a chvatné vstávání všech bdících služebníků uvnitř. Ve tmě naslepo pobíhaly nohy, klopýtaly a šustily v rákosí, ocílka a křemen vykřesávaly jiskry příliš krátce a ukvapeně, takže troud nechytal, pak někdo strčil první pochodeň do zahrnutého ohně a spěchal s ní rozsvítit ostatní. Než stačili naslouchající v soláriu vběhnout do síně, na dveře zvenku bušila pěst a rozzlobený hlas se domáhal vstupu.

Pár mužů běželo sundat závoru, protože poznávali ten hlas, a odletěli, když rozražené těžké dveře bouchly o stěnu. Do jasnícího blikání pochodní vpadl Roscelin s nepokrytou hlavou, lněné vlasy zježené rychlostí jízdy, modré oči planoucí jako oheň. Vpadl s ním noční chlad a všechny pochodně zaprskaly a začadily, kdežto Cenreda, vyrážejícího ze solária stejně prudce, zarazil na prahu síně ohnivý pohled jeho syna.

„Co jsem to o vás od Edreda slyšel?“ vykřikl Roscelin pánovitě. „Co jste to za mými zády udělali?“

[IX]

Pro jednou se otcovská vážnost ocitla v nevýhodě a Cenred si toho byl velmi dobře vědom. Nebyl domácí tyran a nemohl jím být ani teď, ale dělal, co mohl, aby dobyl zpět své, v tomto okamžiku ztracené postavení..

„Co tu děláš?“ tázal se přísně. „Poslal jsem pro tebe? Propustil tě tvůj pán? Zprostil tě jeden či druhý z nás závazku?“

„Ne,“ jiskřil Roscelin. „Nemám svolení od nikoho a o žádné jsem nežádal. A pokud jde o můj závazek, toho jste mě zprostil, když jste mě oklamal. Já neporušil věrnost, já ne! A pokud jde o povinnost vůči Audemarovi de Clary, vrátím se k ní, když budu muset, a snesu všechno, co mi ve své nelibosti uloží, ale teprve tehdy, až mi tu otevřeně vysvětlíte, co jste chtěl udělat tajně za mými zády. Vyslechl jsem vás, uznal jsem, že máte pravdu, a uposlechl jsem vás. A vy jste mi na oplátku nebyl dlužen nic? Ani poctivost?“

Jiný otec by ho možná za takovou drzost srazil k zemi, ale Cenred tuto možnost neměl. Emma ho úzkostně tahala za rukáv, trpíc za oba své muže. Perronet, pohotový a zachmuřený, mu stál po boku, prohlížel si rozzuřeného chlapce, který stál proti nim, a již mu bylo jasné, že jeho plány jsou nevyhnutelně ohroženy. Co jiného mohlo toho mladíčka přinutit, aby se sem v noci rozběhl jako zajíc? Podle všeho se dal nejkratší cestou, potmě nebezpečnou, jinak by tu tak brzy nebyl. Nic, co se této noci stalo, nebyla náhoda. Celý tento propletenec vraždy, pátrání a pronásledování způsobil sňatek Helisende Viversové a nedalo se tušit, co všechno z něho ještě vzejde.

„Neudělal jsem nic, za co bych se musel stydět,“ pravil Cenred, „a nic, co bych ti byl povinen vysvětlovat. Ty víš dobře, jaká je tvoje úloha, souhlasil jsi s ní, tak si teď nestěžuj. Já jsem pánem ve svém domě, mám práva i povinnosti ke své rodině. Budu je plnit tak, jak uznám za vhodné. A k užitku všech!“

„A já vám nestojím ani za slovo!“ vzplál Roscelin jako prohrábnutý oheň. „Ne, já se to musím doslechnout od Edreda, potom, co už neštěstí začalo, po smrti, za kterou jste určitě odpovědný vy. To bylo také k užitku všech? Nebo se mi odvažujete tvrdit, že Edgytha zemřela z nějakého jiného důvodu, rukou někoho cizího? To samo je dost velké zlo, i kdyby nebylo nic horšího. Ale čí záměry ji vyhnaly do noci? Odvážíte se mi tvrdit, že se vydala na cestu pro něco jiného? Edred tvrdí, že byla na cestě do Elfordu, když ji někdo připravil o život. Jsem tu, abych zabránil tomu ostatnímu.“

„Domnívám se,“ pravil Perronet hlasitě a chladně, „že váš syn míní sňatek dohodnutý mezi slečnou Helisende a mnou. Myslím si, že do toho mám také co mluvit.“

Roscelinovy modré oči sklouzly z otcovy tváře na tvář hosta. Bylo to poprvé, co na něj pohlédl, a to střetnutí ho na dlouhý okamžik umlčelo. Cadfael si vzpomněl, že si nejsou neznámí. Obě rodiny se přece znají, snad jsou i vzdáleně spřízněné a před dvěma lety de Perronet požádal o ruku Helisende. V Roscelinově pohledu nebyla žádná osobní zášť, spíš zklamaný a hořký vztek na okolnosti než na tohoto vítaného uchazeče, jemuž nemůže a nesmí být sokem.

„Vy jste ženich?“ zeptal se neomaleně.

„Ano a na svém nároku trvám. Co proti němu namítáte?“

Třebaže mezi nimi snad nebyla zášť, oba se začali čepýřit jako bojovní kohouti, Cenred však položil Perronetovi ruku na paži, aby ho uklidnil, a syna zarazil zamračením a přísným gestem.

„Počkat, počkat! Už to došlo příliš daleko a nic nesmí zůstat v tajnosti. Chceš mi tvrdit, chlapče, že jsi o té svatbě, stejně jako o Edgythině smrti, slyšel teprve od Edreda?“

„Jak jinak?“ vyjel Roscelin. „Přihnal se celý udýchaný s tou novinou a zburcoval celou domácnost, Audemara a všechny. Pochybuji, že chtěl, abych ho slyšel, když se podřekl o téhle svatbě, jenže já ho slyšel, a tak jsem tu, abych si sám zjistil, do čeho jsem se vám neměl plést. A uvidíme, jestli se všechno děje k užitku všech!“

„Tak ty jsi Edgythu neviděl? Ona tě nezastihla?“

„Jak mohla, když ležela mrtvá víc než míli od Elfordu?“ odsekl netrpělivě Roscelin.

„Zemřela, až když napadl sníh. Byla pryč několik hodin, dávno mohla dojít do Elfordu a už se vracet. Někde byla, odněkud se jistě vracela. Kde jinde mohla být?“

„Tak vy jste si mysleli, že opravdu došla do Elfordu,“ pomalu opakoval Roscelin. „Já neslyšel nic, než že je mrtvá. Myslel jsem, že se jí to stalo po cestě. Po cestě za mnou! Tohle jste si mysleli? Že mě jde upozornit, co se tu v mé nepřítomnosti děje?“

Cenredovo mlčení a Emmin nešťastný výraz byly dostatečnou odpovědí.

„Ne,“ pokračoval pomalu, „ani okem jsem ji nespatřil. A pokud vím, tak nikdo z Audemarovy domácnosti. Jestli tam vůbec byla, nevím, ke komu šla. Ke mně určitě ne.“

„Ale mohlo to tak být,“ namítl Cenred.

„Nebylo to tak. Nepřišla. Přesto,“ stál Roscelin na svém, „jsem tu, jako kdyby za mnou přišla, protože jsem to slyšel odjinud. Bůh ví, že je mi Edgythy líto, ale co jiného teď můžeme dělat, než ji uctivě pohřbít a pak, jestli to dokážeme, najít jejího vraha a taky ho pohřbít? Ale není pozdě rozmyslet si, co bylo naplánováno na zítřek, není pozdě to změnit.“

„Divím se,“ drsně mu vpadl do řeči Cenred, „že mě přímo neobviňuješ z její smrti.“

Roscelin byl omráčen myšlenkou tak zrůdnou a zůstal stát s otevřenými ústy a povolené pěsti mu dětsky visely podél těla. Takový nápad mu očividně nikdy nevstoupil do jeho prosté mysli. Zuřivě a nesrozumitelně zakoktal svůj nesouhlas a pak se v půli slova opět otočil na Perroneta.

„Ale vy — vy jste měl dobrý důvod ji zastavit, pokud jste věděl, že mě jde varovat. Vy jste měl důvod ji umlčet, aby se proti vaší svatbě neozval žádný hlas, jako se teď ozývá můj. Připravil jste ji cestou o život vy?“

„To je nesmysl,“ opovržlivě odsekl Perronet. „Každý tady ví, že mě všichni měli celý večer na očích.“

„Vás třeba, ale máte lidi, kteří mohou dělat vaši práci za vás.“

„Za každého z nich se může zaručit kdokoli z domácnosti vašeho otce. Mimoto už vám bylo řečeno, že ji nezabili cestou tam, ale cestou zpátky. K čemu by mi to bylo? A smím se teď zeptat obou, otce i syna, jaký zájem má tenhle klouček na svatbě své blízké příbuzné, že se opovažuje napadat práva jejího bratra i jejího manžela?“

Tak, a teď je to venku, pomyslel si Cadfael, přestože to nikdo neřekne nahlas. De Perronet má totiž dost chytrou hlavu na to, aby už pochopil, jaká zapovězená vášeň žene tohoto nešťastného chlapce. Teď záleží na Roscelinovi, jestli se ta záležitost udrží ve slušnosti, nebo ne. Je to hodně velký požadavek na mladého muže tak rozervaného jako on a uraženého tím, co cítí jako zradu. Teď uvidíme, co v něm je.

Roscelin zbělel a tvář měl pevnou jako z ocele, pěkné lícní a čelistní kosti se výrazně rýsovaly ve světle pochodní. Než se Cenred stačil nadechnout a utvrdit své postavení, jeho syn to učinil za něj.

„Je to zájem příbuzného, který jí je celý život blízký jako bratr a přeje si Helisendino štěstí víc než cokoli jiného na světě. Nikdy jsem nepopíral otcovo právo a nepochybuji, že to s ní myslí stejně dobře jako já. Ale když slyším o svatbě plánované naspěch a v mé nepřítomnosti, jak mohu být klidný? Nebudu přihlížet tomu, jak ji ženou do manželství, které jí třeba není milé. Nestrpím, aby ji někdo nutil nebo přemlouval proti její vůli.“

„O nic takového tu nejde,“ rozohnil se Cenred. „Nikdo ji nenutí, svolila dobrovolně.“

„Tak proč jsem o tom neměl vědět, dokud nebude po všem? Jak mohu věřit tomu, co vaše vlastní jednání popírá?“ Prudce se obrátil k Perronetovi, zbledlou tvář usilovně ovládanou. „Pane, proti vám nemám žádnou zášť. Ani jsem nevěděl, kdo má být jejím manželem. Musíte ale pochopit, jak těžko je uvěřit, že se všechno odehrálo čestně, když se to neodehrálo veřejně.“

„Nyní to veřejné je,“ krátce opáčil Perronet. „Co brání, abyste si to neposlechl od slečny samotné? Bude vám to stačit?“

Roscelinova bílá tvář ztvrdla ještě bolestněji. Na okamžik viditelně bojoval se strachem z možného odmítnutí a ztráty. Neměl však na vybranou, musel souhlasit.

„Jestliže mi řekne, že je to její volba, už budu mlčet.“ Neřekl ovšem, že bude spokojen.

Cenred se otočil k manželce, která celou tu dobu věrně stála manželovi po boku, zatímco usouzené oči nespustila ze synovy zmučené tváře.

„Jdi, zavolej Helisende. Ať promluví za sebe.“

V těžkém, stísněném tichu po Emmině odchodu nebylo Cadfaelovi jasné, jestli je někomu nebo všem z této rozrušené domácnosti stejně divné jako jemu, že Helisende už dávno nepřišla dolů, aby zjistila, co znamenají všechny ty noční příchody a odchody. Nemohl dostat z hlavy ten poslední pohled na ni, jak stála mezi tou spoustou lidí zcela osamělá, náhle ztracená a zmatená na cestě, o níž věřila, že po ní dokáže s odhodlanou důstojností dojít až na konec. V situaci tak hrozně změněné ztratila orientaci. Přesto bylo divné, že nesešla dolů s ostatními už kvůli vlastní, vnitřní jistotě, aby se dověděla buď to nejlepší, nebo nejhorší, když se pátrači vrátili. Ví vůbec, že je Edgytha mrtvá?

Cenred postoupil do tlumeně osvětlené síně. Zřekl se dokonce i ústraní solária, protože za zavřenými dveřmi se už nedalo stejně nalézt žádné soukromí. Jedna žena z jeho domácnosti byla zavražděna. Jiná žena, dáma z jeho rodiny, zjistila, že její sňatek se stal příčinou sváru a smrti. Tady už se nedal oddělit pán od sloužícího ani paní od služky. Čekali se stejným znepokojením. Všichni kromě Helisende, která se stále neobjevovala.

Bratr Haluin se stáhl do hlubokého stínu a seděl němě a nehybně na lavici u stěny, strnule shrbený mezi berlemi, které si tiskl k bokům. Zapadlé oči pozorně přebíhaly od jedné tváře k druhé, zkoumaly je a přemítaly. Pokud cítil únavu, nedával to najevo. Cadfael by ho byl rád poslal do postele, ale každého tu tížil stejný pocit nutnosti, tak silný, že se nedalo odejít. Jen jediná odolala tlaku. Jen jediná unikla.

„Co že to těm ženským tak trvá?“ vrčel Cenred, jak se minuty vlekly. „Trvá to tak dlouho obléknout si šaty?“

Trvalo však ještě dost dlouho, než se ve dveřích opět zjevila Emma. Sepjatýma rukama si neklidně pohrávala s páskem a na její kulaté, mírné tváři se zračilo zděšení. Za ní opatrně s vykulenýma očima vyhlížela služtička Madlyn. Po Helisende však ani stopy.

„Je pryč,“ oznámila Emma, příliš otřesená a zmatená, než aby okolkovala. „Není v posteli ani ve své komůrce, není k nalezení v celém domě. Její plášť je pryč. Jehan se šel podívat do stájí. Zmizel s ní její jezdecký kůň a postroj. Zatímco jste byli pryč, tajně si ho osedlala a ujela, docela sama.“

To umlčelo všechny, bratra, ženicha i zklamaného milovníka. Zatímco přemýšleli, trápili se a přeli o její osud, ona jednala a utekla jim všem. Ano, i Roscelinovi. Ten stál omráčený a užaslý, stejně bezradný jako ostatní. Cenred sice strnul a zamračil se na syna, Perronet se k němu obrátil s černým podezřením, ale bylo jasné, že Roscelin s jejím panickým útěkem nemá nic společného. Ještě než byla Edgytha zavražděna, říkal si Cadfael, její tajná výprava a to, že se nevrátila, roztříštilo veškerou Helisendinu pracně posbíranou jistotu. Ano, Perronet byl slušný člověk, sňatek s ním by jí byl ke cti a ona se mu zaslíbila, aby se Roscelinovi odklidila z cesty a vysvobodila sebe i jeho z nesnesitelné situace. Pokud však tato oběť měla přinést jen hněv, nebezpečí a svár, i kdyby ne smrt, všechno se změnilo. Helisende couvla z okraje propasti a rázně se vyprostila.

„Utekla!“ prudce vydechl Cenred. Neptal se, připouštěl. „Jak se jí povedlo, aby ji nikdo neviděl? A kdy mohla vyjet? Kde byly její komorné? To nebyl v celé stáji jediný podkoní, aby se jí zeptal, kam jede, nebo nás aspoň varoval?“ Bezmocně si přejel rukou přes tvář a temně pohlédl na syna. „A kam jinam by utíkala, než za tebou?“

A bylo to venku a nedalo se to vzít zpět.

„Schovals ji někam a přijel jsi sem s předstíraným pobouřením, abys ten hřích zakryl?“

„Tomu přece nevěříte!“ ustrnul Roscelin nad tou urážkou. „Neviděl jsem ji, nedostal jsem od ní žádný vzkaz, žádný jsem jí neposlal a vy to dobře víte. Právě jsem přijel z Elfordu stejnou cestou, kterou tam šli vaši lidé, a kdyby se dala tou stezkou, potkali bychom se. Myslíte, že bych ji pak nechal někam jet v noci samotnou, ať do Elfordu, nebo sem? Kdybychom se byli potkali, byli bychom teď spolu — je jedno, kde.“

„Cesta po silnici je bezpečnější,“ vmísil se do řeči Perronet. „Delší, ale na koni rychlejší a spolehlivější. Jestli se opravdu vydala do Elfordu, mohla jet tamtudy. Stěží by riskovala jet cestou, kterou šli vaši lidé.“

Mluvil suše a chladně a tvář měl nepřístupně sevřenou, byl to však praktický muž a nehodlal plýtvat energií ani rozčilením na pomýlené lásky nezralého kloučka. Sňatek, po kterém toužil, byl dohodnut a přijat a není nutno od něj ustupovat. Také to neměl v úmyslu. Nyní záleželo jen na tom, aby dívku našli a nic se jí nestalo.

„To je možné,“ souhlasil povzbuzený Cenred. „To je velmi pravděpodobné. Jestli dojede do Elfordu, bude tam v bezpečí. Pošleme ale za ní někoho po silnici a nic neponecháme náhodě.“

„Já tamtudy pojedu zpátky,“ dychtivě se nabídl Roscelin a skokem mířil ke dveřím síně, ale de Perronet ho prudce strhl zpátky za rukáv.

„Ne, vy ne! Silně pochybuji, že bychom vás ještě někdy viděli, kdybyste se setkali. Ať svou sestru hledá Cenred a já klidně počkám, až se vrátí a sama se vysloví, jakmile skončí všechen tenhle zmatek. A až se vysloví, chlapče, tak to raději uznejte a držte jazyk za zuby.“

Roscelinovi se nelíbilo, že na něj sahá muž, jemuž se vyrovná výškou i silou, když už ne lety a sebejistotou, a ještě hůř nesl, že mu říká „chlapče“. Zprudka osvobodil svou paži, odskočil a dalším možným urážkám čelil se zachmuřeným obočím.

„Pokud se Helisende najde živá a zdravá a bude smět podle pravdy říct, co si myslí, ona, a ne vy, pane, ani můj otec, ani nikdo jiný, lenní pán, kněz, král nebo kdokoli jiný, budu spokojen. Hlavně ji najděte,“ otočil se na otce vzpurně a prosebně zároveň, „abych ji viděl živou a zdravou a laskavě přijatou. Na čem jiném teď záleží?“

„Pojedu sám,“ prohlásil Cenred s ožívající rozhodností a odkráčel do solária pro plášť, který tam odložil.

Té noci však už z Viversu nikdo neodjel. Sotva si Cenred stačil nazout vysoké boty a podkoní právě ve stáji sundávali sedlo a postroj z háků, ozval se cílevědomý klapot a do dvora vjela šestice jezdců, od brány se ozvala výzva a odpověď a pak řinčení postrojů a duté zvuky podkov, narážejících na zmrzlou zem.

Všichni, kdo byli vevnitř, se nahrnuli ke dveřím, aby se podívali, kdo to přijíždí tak pozdě v noci. Edred a jeho společníci odcházeli pěšky a dalo se čekat, že se pěšky vrátí, a tady přijížděl jízdní oddíl. Do tmy venku se vynášely pochodně, ven vykročil Cenred s Roscelinem a Perronetem v patách a za nimi následovalo několik sloužících.

Mihotavé světlo pochodní na dvoře vyšlehlo, začadilo a opět vyšlehlo a ozářilo kostnatý obličej a mohutné tělo Audemara de Clary, když skákal ze sedla a házel uzdu přibíhajícímu podkonímu. Za ním jeli správce Edred a podkoní, kteří s ním byli vysláni do Elfordu, na de Claryových koních a s nimi tři Audemarovi muži.

Cenred jim pospíšil ze schodů vstříc. „Můj pane,“ oslovil svého přítele a lenního pána pro jednou obřadně, „dnes večer jsem vás rozhodně nečekal, ale přijíždíte v pravý čas a jste velice vítán. Ví Bůh, že vám asi způsobíme dost a dost starostí, protože tu máme vraždu, jak vám Edred jistě řekl. Je těžké věřit, že na vašem panství mohlo dojít k vraždě, ale stalo se to.“

„Slyšel jsem,“ přisvědčil Audemar. „Pojďme dovnitř, abych celý příběh slyšel od vás. Do rána už se stejně nedá nic dělat.“ Když vcházeli do síně, zrak mu padl na zběhlého Roscelina, zaznamenal chlapcův urputný, nekajícný výraz a shovívavě prohodil: „Takže ty jsi tady, chlapče? Alespoň to jsem čekal.“ Bylo jasné, že hlubší důvod Roscelinova vyhnanství není pro Audemara tajemstvím a že s chlapcem vcelku soucítí, ovšem ne natolik, aby ho podporoval v jeho bláznovství. Když ho míjel, bouchl ho tvrdě do ramene a vtáhl ho s sebou do solária. Roscelin se bránil a naléhavě pána uchopil za rukáv.

„Můj pane, musíme vám povědět ještě něco. Pane,“ otočil se vášnivě na otce, „povězte mu to! Jestli zamířila do Elfordu, kde teď může být? Můj pane, Helisende je pryč, odjela sama a otec věří, že určitě do Elfordu — kvůli mně! Ale já jel zkratkou a ani jsem ji nezahlédl. Opravdu k vám bezpečně dojela? Zbavte mě úzkosti — jela po silnici? Je teď v bezpečí v Elfordu?“

„To ne!“ Postaven před další nepříjemnost, pohlédl Audemar ostře ze syna na otce a zpátky, dobře věda, jaké napětí mezi nimi panuje. „Právě jsme přijeli po silnici a nezahlédli jsme ani stopu po ní nebo po nějaké jiné ženě. Někdo z nás by ji musel potkat buď na jedné, nebo na druhé cestě. Pojďte!“ přitáhl k sobě volnou rukou Cenreda. „Pojďme dovnitř, poradíme se, abychom si zítra po rozednění počínali rozumně. Paní, vy byste si měla trochu odpočinout, už jste udělala všechno, co do rána udělat můžete, a od této chvíle přebírám za všechno odpovědnost já. Není třeba, abyste byla celou noc vzhůru.“

Nebylo sporu, kdo je tu nyní pánem. Emma na jeho výzvu vděčně složila ruce, vyměnila si s manželem a synem pohled plný usouzené náklonnosti a poslušně se odebrala odpočívat, nakolik se jí to do svítání podaří. Audemar se ze solária ještě jednou rozhlédl kolem dokola pohledem sice vlídným, ale nesporně ukazujícím, že si účast nikoho dalšího nepřeje. Oči mu padly na dvojici benediktinů, nevtíravě čekající stranou, vzal je na vědomí lehkou, uctivou poklonou jejich rouchu a usmál se.

„Dobrou noc, bratři!“ pravil, rázně přibouchl dveře solária a zavřel se uvnitř s rozčilenými domácími z Viversu a s tím, jenž se doufal stát jejich příbuzným.

[X]

„Má pravdu,“ pronesl bratr Haluin, natažený za ranního šírání na lůžku, dosud nespící a nyní osvobozený od dlouhého mlčení na okraji cizích zmatků. „Dobrou noc, bratři, a šťastnou cestu! Žádná svatba nebude. Žádná svatba být nemůže, když tu není nevěsta. A i kdyby se vrátila, s přípravou na sňatek se nemůže pokračovat, jako by se nestalo nic, co jej tak trpce zpochybnilo. Když jsem to břímě přijal —protože i tak to břímě bylo —, nebyl důvod pochybovat, že je to nejlepší řešení, přestože bolestné. Nyní jsou k pochybnostem dobré důvody.“

Cadfael poslouchal tlumený, zamyšlený hlas, jak se Haluin dobíral k rozhodnutí. „Myslím, že tě nemrzí, žes byl svého slibu zproštěn.“

„Ne, nemrzí mě to. Bůh ví, že je mi opravdu líto, že jedna žena zemřela a že ty dvě děti jsou nešťastné a trpí bez východiska. Ale nyní bych se nemohl Bohu zodpovědět z toho, že bych tu dívku připoutal k jakémukoli muži, nebudu-li mít jistotu, kterou jsem ztratil. Je dobře, že je pryč, a modlím se, aby byla v nějakém bezpečném útočišti. A nám už teď zbývá jen se rozloučit. Už tu nemáme žádnou úlohu. To nám de Clary jasně řekl. I Cenred bude rád, když odejdeme.“

„A ty máš dokončit slib a není další důvod se zdržovat. Pravda!“ souhlasil Cadfael napůl s úlevou, napůl s lítostí.

„Už jsem se zdržel až příliš. Je načase, abych uznal, jak malé jsou mé vlastní zármutky a jak velký úděl jsem si zvolil. Udělal jsem tu volbu z vlastní zbabělosti a teď se budu po zbytek života snažit jí dostát z hodnotnějšího důvodu.“

Takže ta cesta nebyla marná, pomyslel si Cadfael. Poprvé od chvíle, kdy, nemocen vinou a ztrátou, utekl ze světa, se do něj vrátil a shledal, že je plný bolesti, do níž jeho vlastní padla a rozplynula se jako dešťová kapka v moři. Všechna ta léta byl navenek poslušný, dodržoval všechna pravidla řádu, a uvnitř se mučil v osamělosti. Nyní začíná jeho pravé povolání. Teď, když je osvícen, ještě se třeba ukáže, že je z rodu světců. Kdežto já jsem jen nenapravitelný člověk.

V hloubi duše se mu totiž nechtělo Vivers opouštět, když nic nebylo vyřešeno. Všechno, co říkal Haluin, byla pravda. Nevěsta byla pryč, žádná svatba být nemohla, neměli žádnou výmluvu, proč by tu zůstávali dál, ani Cenredovi už k ničemu nebyli. Opravdu jim rád uvidí záda. Ale Cadfael nebude odcházet rád od nepomstěné vraždy, nenaplněné spravedlnosti, křivdy, která se možná nikdy nenapraví.

Také byla pravda, že lenním pánem je tu Audemar de Clary, muž silný a rozhodný, a zločiny, které spadají pod jeho pravomoc, musí řešit on. Cadfael mu nemohl povědět nic, co by mu již nepověděl Cenred.

A co vůbec Cadfael o této věci doopravdy věděl? Že Edgytha byla pryč několik hodin před svou smrtí, protože ve chvíli, kdy ji skolili, už ležel sníh. Že se musela vracet do Viversu, jak hodlala. Že měla dost a dost času dojít do Elfordu. Že nebyla oloupena. Vrah ji prostě zabil a nechal ležet, ne tak, jak to dělají lupiči žijící na divoko. Pokud jí nechtěl zabránit, aby varovala Roscelina — protože to by platilo jen o cestě tam —, chtěl ji umlčet z jiného důvodu, aby se nestačila vrátit do Viversu. Jaké jiné spojení však existovalo mezi Elfordem a Viversem kromě zapuzení mladého Roscelina do Audemarových služeb? Jaké jiné tajemství bylo ohroženo kromě plánovaného sňatku?

Edgytha však za Roscelinem vůbec nešla, vůbec s ním nemluvila, nešla ani za Audemarem a za nikým z jeho domácnosti. Jestliže tedy byla v Elfordu, proč ji tam nikdo neviděl? A jestliže v Elfordu nebyla, kde vlastně byla?

Když to tedy nebylo tak, jak se — stejně jako jeho hostitel a hostitelka — domníval, za jakou kočkou Edgytha šla, aby ji vypustila mezi Cenredovy holuby?

Je velmi pravděpodobné, že se na tyto otázky nikdy nedoví odpověď a nedoví se ani, jaký osud čeká ztracenou dívku a nešťastného chlapce i starší členy rodiny, kteří se zmítají a trápí ve starostech o oba. Škoda! Ale nedá se nic dělat, už nemohou zneužívat pohostinnosti Cenredovy rozvrácené domácnosti. Jakmile se domácí probudí, musejí se rozloučit a vydat směrem ke Shrewsbury. Nikomu nebudou scházet a je nejvyšší čas, aby se vrátili domů.

Ráno se rozbřesklo šedé, pod zataženou, ale vysokou oblohou, jež nehrozila dalším sněžením. Na úpatích zdí a pod stromy a keři zůstaly jen bílé nitky a kresbičky a mráz povoloval. Nebude to špatný den pro pocestné.

V domě vstali časně a záhy tu všechno jen vřelo. Cenredovi sloužící vstávali po krátkém spánku se zarudlýma očima a zamračeně. Dobře věděli, že je toho dne žádný odpočinek nečeká. Bez ohledu na to, co se v noci rozhodlo na tajné schůzce v soláriu, jaká myslitelná útočiště, kam se mohla uchýlit Helisende, byla nadhozena, bylo jisté, že Audemar pošle hlídky na všechny silnice v celém kraji, aby se vyptávaly v každé chalupě, jestli někdo náhodou neviděl Edgythu nebo na některé cestě nezahlédl nějakou osamělou, kradmou postavu. Už se shromažďovali na nádvoří, sedlali, utahovali řemení a stoicky čekali na rozkazy, když Cadfael a Haluin, obutí a přepásaní na cestu, předstoupili před Cenreda.

Byl v té chvíli hluboce zabrán do rozhovoru se správcem uprostřed síně a otočil se k nim zdvořile, ale na okamžik nepřítomně, jako by pro tyto vážnější starosti zapomněl, že už je někdy viděl. Vzápětí se upamatoval, ale nijak ho to nepotěšilo, jen pocítil hostitelskou povinnost.

„Bratři, omlouvám se vám, že jste byli zanedbáváni. Nedejte se rušit našimi starostmi. Buďte u nás jako doma.“

„Pane,“ promluvil Haluin, „velmi vám děkujeme za všechnu vaši laskavost, ale musíme pokračovat v cestě. Nyní vám už nemohu nijak posloužit. Už není naspěch, protože už není co tajit. A na nás doma čekají povinnosti. Přišli jsme se rozloučit.“

Cenred byl příliš poctivý, než aby předstíral neochotu rozloučit se s nimi, a nic nenamítal. „Zdržel jsem vás pro vlastní záměry,“ řekl s lítostí, „a docela zbytečně. Mrzí mě, že jsem vás vůbec zatáhl do takové zapeklité věci. Věřte mi aspoň, že jsem to myslel dobře. Přeji vám všechno dobré a šťastnou cestu.“

„A my vám, pane, abyste slečnu našli ve zdraví a aby vás Bůh provedl všemi zmatky,“ odpověděl Haluin.

Cenred jim nenabídl na první úsek cesty koně, jako jim je Adelais nabídla na celou. Potřeboval všechny, které měl. Díval se však, jak obě postavy v kutnách, ten zdravý i ten chromý, pomalu sestupují po schodech ode dveří síně, Cadfael s rukou na Haluinově lokti, aby ho v případě potřeby podepřel, Haluin, ruce zmozolnatělé od příček berlí, vzepřené při každém opatrném kroku. Na nádvoří se proplétali ruchem příprav a blížili se k vratům. Cenred od nich odvrátil zrak s úlevou, že se zbavil jedné komplikace, a urputně, třebaže unaveně začal myslet na ty, které mu zbývaly.

Roscelin, podrážděný zdržením, stál u vrat s uzdou v ruce, neklidně přešlapoval a netrpělivě vyhlížel svého otce a Audemara, kdy konečně dají povel nasedat. Když se blížili mniši, vrhl na ně jeden nepřítomný pohled, pak se probral, popřál jim dobré ráno, a dokonce se přes zkreslující masku vlastní úzkosti usmál.

„Odcházíte do Shrewsbury? To je pěkný kus cesty. Doufám, že se vám půjde dobře.“

,A my, že vaše pátrání dopadne šťastně,“ opáčil Cadfael.

„Šťastně pro mě?“ zeptal se chlapec a zase se zachmuřil. „To neočekávám.“

„Pokud ji najdete živou, zdravou a neprovdanou, dokud si to sama nebude přát, pokládal bych to za slušnou dávku štěstí. Pochybuji, že můžete žádat víc. Zatím,“ dodal opatrně Cadfael. „Přijměte dobro, které vám dal tento den, buďte vděčný, a kdo ví, co nebude ještě přidáno?“

„Mluvíte o nemožnostech,“ nedal se utěšit Roscelin. „Ale myslíte to se mnou dobře, a tak to beru.“

„Kam pojedete hledat Helisende nejdřív?“ zeptal se bratr Haluin.

„Někteří pojedou zpátky do Elfordu, aby se ujistili, že nám neproklouzla a přece jen tam nakonec nedojela. A na každé panské sídlo kolem, jestli nevědí něco o ní nebo o Edgytě. Daleko zmizet nemohla.“ Opravdu mu bylo Edgythy líto a zlobil se kvůli ní, ale ta, která mu z mysli zaháněla všechny ostatní, byla Helisende.

Nechali ho jeho trápení, nepokojnějšího než kůň, který podupával a přešlapoval v netrpělivosti vyrazit. Když se za vraty ohlédli, už měl nohu ve třmenu a za ním ostatní jezdci brali do rukou otěže a nasedali. Nejdřív zpátky do Elfordu, pro případ, že by jim Helisende proklouzla mezi prsty, vyhnula se jezdcům na obou cestách a dostala se do bezpečí. Cadfael a Haluin musejí jít opačným směrem, k západu. Od silnice předtím odbočili trochu na sever, aby se dostali ke světlům na statku Vivers. Nevrátili se stejnou cestou, ale zamířili přímo na západ po vyšlapané stezce, která obcházela plot. Když už byli na jeho konci, zaslechli, že Audemarovi jezdci vyrážejí, otočili se a dívali se, jak proudí z vrat a roztahují se v dlouhou pestrou šňůru, jež se směrem na východ zmenšuje a mizí mezi stromy v pruhu lesa.

„Tak tohle je konec?“ náhle si posteskl Haluin. „Nikdy se nedovíme, jak to všechno dopadlo! Chudák chlapec, jeho případ je beznadějný. Jedinou útěchou v tomto světě mu může být, když ji uvidí šťastnou, pokud to bez něho vůbec bude možné. Vím, jak trpí,“ pronesl se soucitem již zcela prostým sebelítosti.

Zdálo se však, že pro ně to opravdu skončilo, a nemělo smysl se ohlížet. Otočili se tváří k západu a vyrovnaným krokem kráčeli kupředu po této neznámé stezce, slunce jim vstávalo za zády a vrhalo jejich protáhlé stíny na vlhkou trávu.

„Myslím, že touhle cestou Lichfield mineme,“ přemítal Cadfael, když se v závětří pod keřem usadili, aby snědli svůj polední chléb a sýr a proužek solené slaniny. „Hádal bych, že právě procházíme severně od něho. To nic, před setměním nějaký nocleh najdeme.“

Zatím bylo jasno a sucho a krajina, kterou procházeli, byla příjemná, ale řídce obydlená a lidi potkávali vzácněji než na přímé silnici přes Lichfield. Protože se tak málo vyspali, nespěchali, ale šli vytrvale a odpočívali všude, kde se jim cestou naskytla ta možnost a nějaká osamělá usedlost pohostinně nabídla lavici u ohniště a pár minut sousedského poklábosení.

S blížícím se večerem začal vát větřík a varoval je, že je čas hledat nocleh. Byli v kraji, který byl stále ještě zpustlý po kruté válce před padesáti lety. Zdejší lidé příchod Normanů nijak nevítali a za svou tvrdohlavost zaplatili. Tu a tam bylo vidět zbytky opuštěných polí, mizející pod trávou a ostružinami, a zříceniny mlýnů, tiše se hroutící do zarostlého potoka. Vesniček bylo málo a ležely daleko od sebe. Cadfael se začal rozhlížet po krajině, zda by se v okolí nenašla nějaká střecha obývaného domu.

Starý muž sbírající dříví na podpal v hájku starých stromů se v odpověď na pozdrav narovnal a zvědavě se na ně zahleděl zpod pytle, který měl přehozený přes hlavu.

„Ani ne půl míle odtud uvidíte, bratři, plot ženského kláštera. Ještě ho stavějí, zatím je převážně dřevěný, ale kostel a ambit jsou z kamene, nemůžete to přehlédnout. Vesnička má jen dva tři domky, ale sestry pocestné přijímají. Dostanete tam nocleh.“ A s očima na jejich černých hábitech dodal: „Jsou z vašeho řádu, je to benediktinský klášter.“

„Nevěděl jsem, že v těchhle končinách nějaký je,“ podivil se Cadfael. „Jak se jmenuje?“

„Stejně jako vesnička, Farewell. Je jen tři roky starý. Zřídil ho biskup de Clinton. Uvítají vás tam.“

Poděkovali mu a nechali ho, ať si sváže otýpku, hodí si ji přes rameno a odebere se domů opačným směrem, zatímco oni povzbuzené rázovali dál na západ.

„Vzpomínám si, že jsem o tom místě něco slyšel,“ ozval se Haluin, „nebo aspoň o biskupově záměru, že tu někde v blízkosti své katedrály zřídí novou fundaci. Ale jméno Farewell jsem neslyšel, dokud se o něm nezmínil — vzpomínáš? — Cenred ten večer, kdy jsme přišli do Viversu. Říkal, že je to jediný benediktinský dům v těchto končinách, když se nás ptal, odkud jsme. Máme štěstí, dobře, že jsme tudy šli.“ Tou dobou se již smrákalo, a přestože tento den nasadili pomalejší tempo, padala na ně únava. Oba byli rádi, když je pěšina dovedla na zelenou louku obklopenou třemi nebo čtyřmi chaloupkami. Za nimi zahlédli dlouhý světlý plot nového opatství a nad ním střechu kostela. Cesta končila u skromné dřevěné vrátnice. Důkladná brána a v ní zasazená mřížka byly zavřené, ale po chviličce, když provazem rozezněli zvonec, ozvaly se v ohradě lehké, spěšné krůčky a směřovaly k nim.

Mřížka se otevřela a za ní se zjevila kulatá, růžová mladistvá tvář se zářivým úsměvem. Velké modré oči si prohlédly kutny a tonzury a poznaly příbuzné.

„Dobrý večer, bratři,“ pravil vysoký dívčí hlásek s radostným pocitem vlastní důležitosti. „Jste na cestě pozdě večer. Můžeme vám nabídnout střechu nad hlavou a odpočinek?“

„Právě o to chceme poprosit,“ srdečně odpověděl Cadfael. „Můžete nás tu nechat přes noc?“

„I déle, budete-li to potřebovat,“ vesele odpověděla. „Muži z řádu jsou tu vždycky vítáni. Jsme tady stranou a ještě se o nás moc neví, a protože se tu pořád ještě staví, nemůžeme poskytnout takové pohodlí jako jiné domy, ale pro hosty, jako jste vy, máme místa dost. Počkejte, sundám závory.“

Slyšeli, jak odstrkuje západku a zvedá závoru branky, pak se dveře s veselým zaskřípěním otevřely dokořán a fortnýřka jim pokynula, aby vešli.

Určitě jí není víc než sedmnáct, pomyslel si Cadfael, sotva začala noviciát. Bude to jedna z těch přebytečných dcer chudé drobné šlechty, pro kterou by těžko ušetřili na pořádné věno a na výhodný sňatek má malé vyhlídky. Byla malá, měkce zaoblená, nijak hezká, ale svěží a zdravá jako čerstvý chléb a díky Bohu planula nadšením pro svůj nový život a nezdálo se, že lituje toho světského, který nechala za sebou. Uspokojení ze svěřeného úřaduji krášlilo, stejně jako bílý čepec a černá kápě, rámující její upřímnou tvář.

„Jdete z daleka?“ ptala se a velkýma ustaranýma očima sledovala Haluinovu namáhavou chůzi.

„Z Viversu,“ honem ji uklidnil Haluin. „Není to daleko a šli jsme polehoučku.“

„A máte to ještě hodně daleko?“

„Jdeme do Shrewsbury,“ připojil se Cadfael, „patříme k opatství svatého Petra a Pavla.“

„To je daleko,“ potřásla nad nimi hlavou. „Budete si potřebovat odpočinout. Počkáte na mě tady ve vrátnici, než povím sestře Uršule, že má hosty? Sestra Uršula je naše špitálnice. Pan biskup rozhodl, aby k nám načas přišly dvě zkušené starší sestry z Polesworthu a vyučovaly novicky. Všechny jsme tu nové a tolik se toho ještě musíme naučit, nemluvě o té spoustě práce, kterou máme na stavbě a na zahradě. A tak nám poslali sestru Uršulu a sestru Benediktu. Posaďte se a chviličku se ohřejte, hned se vrátím.“ Vyrazila svým lehkým, tanečním krokem, tak blažená ve svém klášterním povolám jako kterákoli z jejích světských sester, když se blíží její svatba.

„Je doopravdy šťastná,“ poznamenal s údivem a potěšením bratr Haluin. „Ne, není to z nouze ctnost. Já jsem to nakonec zjistil, ale ona to ví od začátku. Sestry z Polesworthu musejí být ženy moudré a obdařené milostí, jestliže je tohle jejich práce.“

Špitálnice sestra Uršula byla vysoká hubená padesátnice s vrásčitou, zkušenou tváří, pokojnou, rezignovanou, a dokonce trochu pobavenou, jako by již v životě viděla všechny výstřelky lidského chování a dávno se s nimi vyrovnala, takže ji už nic nemůže překvapit ani vyvést z míry. Pokud se druhá vybraná učitelka vyrovná téhle, pomyslel si Cadfael, mají zelenačky z Farewellu velké štěstí.

„Vřele vás vítám,“ oslovila je sestra Uršula, když rázně vplula do vrátnice s rozzářenou mladou fortnýřkou po boku. „Paní opatka vás ráno s radostí přijme, ale nyní jistě potřebujete jídlo, odpočinek a lůžko, tím spíš, že před sebou máte tak dlouhou cestu. Pojďte se mnou, vždycky máme připravenou komůrku pro náhodné příchozí a naši vlastní bratři jsou ještě vítanější.“

Vyvedla je z vrátnice do úzkého dvora, kde stál kostelík, skromná kamenná budova se stopami pokračujících prací, pode zdmi bylo úhledně naskládáno stavební kamení, dřevo, lana a prkna na lešení, rovněž svědectví toho, že tu ještě nic není dokončeno. Za pouhé tři roky však dokázaly postavit kostel a celý obvod ambitu kromě jižní strany, kde bylo dokončeno jen přízemí s refektářem.

„Biskup nám opatřil dělníky a štědrou nadaci,“ vysvětlovala sestra Uršula, „ale stavět budeme ještě několik let. Mezitím žijeme prostě. Nic potřebného nám neschází a po ničem nepotřebném neprahneme. Předpokládám, že má práce tu skončí, až budou všechny tyhle dřevěné domy nahrazeny kamennými, a měla bych se vrátit do Polesworthu, kde jsem před lety složila klášterní slib, ale nevím, kdybych měla na vybranou, asi bych raději zůstala tady. Víte, když přivádíte na svět novou fundaci, cítíte s ní, jako by to bylo dítě z vašeho těla.“

Plot enklávy bezpochyby nakonec nahradí kamenná zeď a dřevěné budovy podél něho — nemocnice, kanceláře, dům pro hosty a skladiště — budou jedna po druhé přestavěny. Ale pohled do ambitu jim už cestou ukázal, že plocha uprostřed byla zatravněna a na ní zbudována mělká vodní nádržka pro ptáky.

„Napřesrok budeme mít květiny,“ prohodila sestra Uršula. „Přišla sem se mnou sestra Benedikta, naše nejlepší zahradnice v Polesworthu, a zahrádka je její doménou. Všechno jí roste, ptáci jí přilétají na ruku. Ten dar jsem já nikdy neměla.“

„A opatku vám také opatřili z Polesworthu?“ zajímal se Cadfael.

„Ne. Biskup de Clinton přivedl matku Patricii z Coventry. My dvě se musíme vrátit do mateřského kláštera, až nás tu nebude třeba, ledaže by nám, jak říkám, dovolili zůstat tu nadosmrti. Musely bychom dostat biskupův dispens, ale kdo ví, třeba bude považovat za vhodné nám ho udělit…“

Za ambitem se otvíralo malé nádvoříčko a na jeho druhém konci stál blízko plotu dům pro hosty. Pokojík, který očekával první pocestné, byl šerý, teplý, vonící dřevem, jednoduše zařízený dvěma lůžky a stolkem, s křížem na stěně a klekátkem pod ním.

„Berte to jako své království,“ dobrodušně prohlásila sestra Uršula, „a dám vám sem přinést večeři. Na nešpory jdete příliš pozdě, ale můžete se k nám připojit při večerní bohoslužbě, zvonek uslyšíte. Používejte náš kostel k modlitbám, jak vám bude libo. Je ještě nový, a čím víc duší bude hostit pod svou střechou, tím líp. A nyní, pokud máte všechno, co potřebujete, nechám vás odpočívat.“

V panenském poklidu tohoto nového opatství Farewellu bratr Haluin blaženě usnul, jakmile se vrátil z večerní mše, a spal jako dítě celou noc a dlouho do svítání mírného, jasného jitra, nedotčeného mrazem. Probudil se a shledal, že Cadfael už vstal a chystá se jít do kostela odříkat ranní obřad a své osobní modlitby.

„Už zvonili na ranní?“ spěšně se zvedal Haluin.

„Ne, podle světla až tak za půl hodiny. Můžeme mít kostel na chvíli pro sebe, jestli je ti libo.“

„Dobrý nápad,“ souhlasil Haluin a ochotně s ním vyšel na nádvoříčko a přes ně k jižnímu vchodu ambitu. Trávník v zahrádce byl vlhký a už se zelenal; zimní vybledlost přes noc vyprchala. Plachá mlžička pupenů na větvích stromů měla teď zřetelnou barvu a proměnila se v něžný zelený závoj. Chtělo to ještě pár takových vlídných dnů, a aby vykouklo slunce, a náhle bude jaro. V čisté mělké vodě v kamenné míse se třepetali a čiřikali drobní ptáčci, cítící změnu. Bratr Haluin kráčel ke kostelíku ve Farewellu, obklopen těmito náznaky naděje. Tento první kostel bude jistě později nahrazen větším, až budou uspokojeny bezprostřední potřeby opatství, nadace zajištěna a vybudována prestiž. Přesto budou vždy vzpomínat s láskou na tuto první stavbičku, malou a obyčejnou, a její náhrada novou bude vždy zdrojem lítosti pro ty, kdo jako sestra Uršula a Benedikta byly přítomny a sloužily při jejím zro du.

Společně odříkali obřad v šerém kamenném tichu, vkleče před jiskérkou oltářní lampy, a pak se mlčky pomodlili každý sám za sebe. Světlo nad nimi něžnělo a jasnělo, oplocením kláštera se vkradl první zahalený paprsek vstávajícího slunce, zabarvil horní kameny východní stěny do růžová, a bratr Haluin stále klečel s berlemi vedle sebe.

Cadfael vstal první. Do jitřní mše už jistě mnoho nescházelo a pro nové, mladé sestry by mohlo být nepříjemným vyrušením dívat se při ranní bohoslužbě na dva muže, třebaže mnichy téhož řádu. Přešel k jižním dveřím, stál tam, díval se do zahrádky a čekal, až bude Haluin potřebovat jeho pomoc při vstávání.

U kamenné mísy ve středu trávníku stála jedna ze sester, velmi štíhlá, vzpřímená a vyrovnaná, a krmila ptáky. Rozdrobila chléb na širokém okraji nádržky, drobky držela na natažené dlani a vzápětí kolem ní zavířila a nebojácně se zatřepetala křídla. Černá kutna její štíhlé postavě slušela a držení těla v sobě mělo mladistvý půvab, který Cadfaelovi způsobil pronikavé bodnutí vzpomínky. Hlava nesoucí se na útlé šíji, rovná ramena, úzký pas a elegantní, dlouhá ruka, podávající ptáčkům almužnu, to vše už jistě viděl někde jinde, při jiném, klamavém světle. Nyní stála na volném prostranství, ozářena měkkým jitřním světlem, a on nemohl uvěřit, že by se mýlil.

Helisende je tady ve Farewellu, Helisende v rouše jeptišky. Nevěsta prchla před nesnesitelným rozporem a raději, než by si vzala kohokoli jiného, kromě svého nešťastného Roscelina, odešla do kláštera. Pravda, nemohla ještě složit žádné sliby, ale sestry možná uznaly za vhodné jí v jejích tísnivých okolnostech poskytnout okamžitou ochranu kutny, ještě než vstoupí do noviciátu.

Měla dobrý sluch, nebo snad vyčkávala a naslouchala, kdy se ze západní strany ambitu, kde byla ložnice sester, ozve lehký krok. Zjevně totiž zaslechla, že se odtamtud někdo blíží, a s úsměvem se otočila příchozí vstříc. Ten pohyb, uměřený a klidný, sám o sobě v Cadfaelovi vzbudil pochybnost, zda je skutečně tak mladá, jak se mu před okamžikem zdálo, a pak mu ukázal celou tvář, kterou ještě nikdy neviděl.

Nebyla to mladá, nezkušená dívka, ale už zralá žena. Zjevení v síni Viversu doputovalo kruhem od iluze ke skutečnosti, od dívky k ženě a pak závratně přelétlo zpátky od ženy k dívce. Nebyla to Helisende, ani jí nebyla příliš podobná, s výjimkou vysokého slonovinového čela, sladkého, tesklivého oválu obličeje a daleko od sebe posazených bezelstných, statečných a zranitelných očí. Postavu a držení těla však měla docela stejné. Kdyby se zase otočila zády, opět by se stala jakoby přeludem své dcery.

Vždyť kdo jiný to mohl být, než ovdovělá matka, která šla raději do polesworthského kláštera, než by si nechala vnutit druhé manželství? Kdo jiný, než sestra Benedikta, vyslaná sem do biskupovy nové fundace, aby vybudovala pevnou tradici a požehnaný příklad pro neopeřené sestřičky z Farewellu? Sestra Benedikta, která umí okouzlit květiny, aby rostly, a ptáky, aby jí přilétali na ruku? Helisende musela o jejím přesunu vědět, přestože ostatní z domácnosti ve Viversu ne. Helisende věděla, kde hledat útočiště ve své tísni. Kam jinam by spěchala, než k matce?

Soustřeďoval se na ženu v zahrádce tak usilovně, že přestal vnímat jakékoli zvuky, dokud nepostřehl klapání berlí na dlaždicích ve vchodu. Provinile se otočil, aby se vrátil k odpřísáhnuté povinnosti. Haluin se nějak dokázal zvednout bez pomoci a nyní se vynořil Cadfaelovi po boku a s potěšením se zahleděl do zahrádky, kde se mísily zamžené sluneční světlo a vlhký stín.

Oči mu padly na jeptišku. Prudce se zastavil a zakolísal na berlích. Cadfael viděl, jak tmavé oči nejdřív strnuly a pak se široce rozevřely, jejich utkvělý pohled se z hloubi rozhořel do zářivé nehybnosti vidění či transu a citlivé rty se téměř bezezvučně pohnuly a pomalu tvořily slabiky jména. Téměř bezezvučně, ale ne docela, protože Cadfael je slyšel.

V úžasu, radosti, bolesti, v překypující míře toho všeho, jako kdyby byl hnán a zmítán náboženskou extází, zašeptal bratr Haluin: „Bertrade!“

[XI]

Jméno se nedalo splést a naprostá jistota, s níž bylo vysloveno, byla nesporná. Cadfael jen vteřinu lpěl na rozumné, uvážlivé nevíře, ale vzápětí ji hodil za hlavu a nechal ji odplout v mocném přívalu pochopení. V Haluinovi nebyly žádné pochybnosti a žádné otázky. Věděl, co vidí, pojmenoval to pravým, nezapomenutým jménem a stál ztracen v úžasu, rozechvělý sílou toho poznání. Bertrade!

První pohled na její dceru ve Viversu ho zasáhl do srdce, protože šerý obrys proti světlu se tolik podobal originálu. Ale jakmile Helisende vkročila do světla pochodní, podoba vybledla a vidina se rozplynula. Bylo to děvče, které neznal. Nyní přišla znovu a obrátila k němu tvář, kterou si pamatoval a oplakával, a nebylo už, nač se ptát.

Takže nezemřela. Cadfael tiše zápolil s osvícením. Hrob, který Haluin hledal, byl iluze. Nezemřela na nápoj, který ji připravil o dítě, přežila to nebezpečí a hoře, byla provdána za staršího muže, vazala a přítele rodiny své matky, a porodila mu dceru, která jako by jí z oka vypadla, pokud šlo o postavu a držení těla. A usilovně se snažila být věrnou manželkou a matkou, dokud její pán žil, ale po jeho smrti se obrátila ke světu zády a následovala svého prvního milence do kláštera, vyvolila si týž řád, přijala jméno zakladatele a jednou provždy se upsala stejné kázni, k níž byl dohnán Haluin.

Proč tedy, naléhal neúprosný čertík v Cadfaelově mysli, proč ti byla tvář té dívky ve Viversu nevysvětlitelně povědoma tobě — tobě, ne Haluinovi? Kdo se to před tebou skrýval v hlubokých slojích paměti a odmítal se dát poznat? Ten, kdo se na tebe díval z Helisendiných očí a pak za sebou stáhl závoj, nebyla Bertrade de Clary.

To vše mu vyvřelo v mysli v okamžiku zjevení, kratičkém okamžiku, než se ze stínu západního ambitu vynořila sama Helisende a vyšla do zahrádky za matkou. Neoblékla si kutnu, měla na sobě stejné šaty jako předešlého večera u bratrova stolu. Byla bledá a vážná, ale měla okolo sebe poklid klášterních chodeb, byla tu v bezpečí před jakýmkoli nucením, měla čas přemýšlet a poradit se.

Obě ženy se setkaly. Podolky jejich rouch za sebou nechávaly dvě tmavší cestičky ve stříbřité zeleni vlhké trávy. Pomalu se otočily nazpátek ke vchodu, odkud přišla Helisende, aby se připojily k ostatním sestrám, až půjdou na jitřní. Odcházely, zmizí a nic se nezodpoví, nic nevyřeší, nic neobjasní! A Haluin se stále kolísavě opíral o berle jako oněmělý. Opět ji ztratí, už ji téměř ztrácí. Obě ženy již byly téměř u západního křídla a pouta jeho strádání se napínala k prasknutí.

„Bertrade!“ zvolal Haluin mocným výkřikem hrůzy a zoufalství.

Výkřik k nim doletěl, znepokojivě se rozlehl ozvěnou ze všech zdí a přiměl je, aby se ohlédly a v úleku a ohromení obrátily zrak směrem ke dveřím kostela. Haluin se s trhnutím vyprostil z omámení a bezhlavě se vrhl do zahrádky, až berle rozryly měkký drn.

Při pohledu na neznámého muže, který se k nim vrhá, obě ženy polekaně couvly, ale při druhém pohledu si uvědomily jeho roucho, to, jak žalostně je zmrzačený, a v čirém soucitu zanechaly útěku, aby se k nim mohl přiblížit, dokonce mu bezděky vyšly na pár kroků vstříc. V tu chvíli to nebylo nic víc, jen soucit s postiženým mužem. Vzápětí se však všechno změnilo.

Příliš za nimi spěchal, klopýtl, na okamžik ztratil rovnováhu a hrozil mu pád. Soucitná dívka se vrhla vpřed, aby ho podepřela pažemi. Jeho vahou, která jí dopadla do náruče, se oba zhoupli, pootočili a narovnali se takřka obličej vedle obličeje. Cadfael spatřil ty dvě tváře na dlouhý okamžik vedle sebe a rozjasnilo se mu. Užasl.

Nyní měl konečně svou odpověď. Nyní věděl vše, co se dalo vědět, vše kromě toho, jaká zběsilá hořkost mohla dohnat lidského tvora k tomu, aby jinému lidskému tvoru udělal něco tak podlého a krutého. A ani tu odpověď nemusel hledat daleko.

V tomto okamžiku naprostého osvícení Bertrade de Clary, vážně hledící do tváře neznámého, shledala, že jí není neznámý, a nazvala ho jménem:

„Haluine!“

V tu chvíli se nestalo nic víc, než že se oči setkaly, dva lidé se poznali a oba pochopili dávné křivdy a muka, jimž do té doby nikdy plně neporozuměli, na okamžik hořké a strašlivé, ale pak vymazané velikým přívalem vděčnosti a radosti. Neboť v okamžiku, kdy všichni tři stáli němí a strnulí, dívajíce se na sebe, zaslechli v dormitáři zvoneček svolávající na jitřní a věděli, že po nočním schodišti začnou sestupovat sestry, aby se v průvodu odebraly do kostela.

V tu chvíli se tedy nic víc nestalo. Ženy couvly, jen pohledem očí, rozšířených úžasem, se ještě vrátily, a pak se otočily, aby uposlechly výzvy a připojily se k ostatním sestrám. A Cadfael vyšel z předsíně, uchopil bratra Haluina za paži a jemně ho jako náměsíčné děcko odvedl do domu pro hosty.

„Ona není mrtvá!“ pravil Haluin, strnule sedící na kraji lůžka. Znovu a znovu opakoval ta zázračná slova spíš jako zaklínání než jako modlitbu: „Ona není mrtvá! Byla to lež, lež, lež! Ona nezemřela!“

Cadfael neřekl ani slovo. Ještě nebyl čas mluvit o tom, co se skrývá za tímto zjevením. Haluinova otřesená mysl zatím nebyla schopna pojmout nic, než tuto novou skutečnost, radost z toho, že ta, kterou tak dlouho oplakával jako mrtvou, a k tomu mrtvou z jeho hrozné viny, žije, je zdráva a v bezpečném přístavu, i když zároveň cítil zmatek a bolest, že ho pro ni nechali truchlit tak dlouho.

„Musím s ní mluvit,“ řekl pak. „Nemohu odejít a nepromluvit si s ní.“

„To jistě ne,“ uklidnil ho Cadfael.

Už se tomu nebylo možno vyhnout, všechno musí vyjít najevo. Setkali se, spatřili se, to už nikdo nezvrátí, dvířka zamčené skřínky se rozskočila, tajemství se hrnou ven a nikdo už je nepřiklopí víkem.

„Dnes nemůžeme odejít,“ pokračoval Haluin.

„Neodejdeme. Počkej tu, buď trpělivý, půjdu požádat o slyšení paní abatyši.“

Abatyše Farewellu, kterou sem biskup de Clinton poslal z Coventry, aby spravovala jeho novou fundaci, byla neveliká kulička mezi čtyřicítkou a padesátkou, s buclatou červenou tváří a chytrýma hnědýma očima, jež uměly zvážit a změřit jedním pohledem a svému úsudku důvěřovaly. Seděla vzpřímeně na holé lavici v malém přísném salonku, a když Cadfael vešel, zavřela knihu, kterou měla na stolku před sebou.

„Rádi vám, bratře, posloužíme vším, co vám náš dům může nabídnout. Uršula mi řekla, že jste z opatství svatého Petra a Pavla v Shrewsbury. Chtěla jsem vás a vašeho společníka pozvat, abyste se mnou poobědvali, a srdečně vás tedy zvu. Slyšela jsem však, že jste požádal o toto slyšení, a tím mě předešel. Soudím, že k tomu máte důvod. Posaďte se prosím, bratře, a povězte mi, co ještě ode mne žádáte.“

Cadfael se k ní posadil a zvažoval, kolik toho má říci. Byla to žena zcela schopná doplnit si chybějící informace, ale, jak soudil, také žena úzkostlivě diskrétní, jež si vše, co vyčte mezi řádky, ponechá pro sebe.

„Přicházím, ctihodná matko, poprosit, abyste svolila k soukromému setkání mého bratra Haluina a sestry Benedikty.“

Spatřil zdvižené obočí, ale jasné oči zůstaly nevzrušené a jiskřily inteligencí.

„V mládí se velmi dobře znali,“ vysvětloval. „Byl ve službách její matky, a protože žili vedle sebe v domě jako chlapec a dívka stejného věku, zamilovali se do sebe. Haluinovy námluvy však nebyly její matce po chuti, a tak vynaložila úsilí, aby je od sebe odloučila. Haluina propustila ze svých služeb, zakázala mu stýkat se s její dcerou a přemluvila ji, aby uzavřela sňatek, který se rodině zamlouval více. Co se s ní dělo od té doby, víte jistě sama. Haluin vstoupil do našeho řádu, uznávám, že z nesprávného důvodu. Není dobré obrátit se k duchovnímu životu ve chvíli zoufalství, ale udělali to již mnozí, jak oba víme, a během života se stali věrnými a počestnými ozdobami svého kláštera. Právě tak i Haluin. Nepochybuji, že právě tak i Bertrade de Clary.“

Postřehl, jak jí zablesklo v oku, když slyšela to jméno. Bylo toho málo, co o svém stádečku nevěděla, ale pokud o této věci věděla víc, než jí vyprávěl, nedala to nijak najevo a nijak se nevyjádřila. Přijala vše tak, jak to vylíčil.

„Zdá se mi,“ pronesla, „že příběh, který mi vyprávíte, se zopakuje v další generaci. Okolnosti nejsou úplně stejné, ale konec by stejný být mohl. Bude dobré včas uvážit, co s tím dělat.“

„Také na to myslím,“ přisvědčil Cadfael. „A co jste s tím udělaly doposud? Dívka k vám přece přiběhla v noci a celá domácnost ve Viversu ji už druhý den hledá po všech končinách.“

„Myslím, že ne,“ odvětila abatyše. „Včera jsem totiž poslala jejímu bratrovi vzkaz, že je v bezpečí zde a snažně ho prosí, aby ji tu nechal nějaký čas v klidu přemýšlet a modlit se. Myslím, že za těchto okolností bude její přání respektovat.“

„A ona vám ty okolnosti v úplnosti vylíčila,“ s přesvědčením dodal Cadfael. „Nakolik je ovšem zná.“

„Ano.“

„Víte tedy, že jedna žena zemřela a že Helisende se má vdávat. Znáte i důvod, proč se má vdát?“

„Vím, že je příliš blízká příbuzná muže, kterému by dala přednost. Ano, pověděla mi to. Tuším, že víc, než říká svému zpovědníkovi. O Helisende se nemusíte bát, dokud je zde, je v bezpečí před každým obtěžováním a má společnost a útěchu své matky.“

„Nemohla by být na lepším místě,“ přisvědčil Cadfael horoucně. „Ale vraťme se zpátky k těm dvěma, kteří nás nyní nejvíc zajímají — musím vám sdělit, že Haluinovi bylo řečeno, že Bertrade zemřela. Celé roky tomu věřil a k tomu si její smrt vyčítal. Tohoto rána ji z boží milosti spatřil živou a zdravou. Nevyřkli nic jiného, než svá jména. Myslím si však, že by bylo dobré, kdyby si promluvili, pokud to dovolíte. Oba budou lépe sloužit ve svém povolání, jestliže budou mít pokoj mysli. A oba mají právo vědět, že ten druhý je zdráv, blažený a spokojený.“

„A myslíte si,“ otázala se abatyše se zřetelným záměrem, „že budou blažení a spokojení? Po tom jako před tím?“

„Více a lépe než před tím,“ odpověděl s jistotou. „Mohu to říci za něho a vy možná víte totéž o ní. Rozejdou-li se takto beze slova, budou se do konce svých dnů mučit.“

„Z toho bych se Bohu nechtěla zodpovídat,“ pravila abatyše s krátkým, neveselým úsměvem. „Nuže, pro pokoj duše dostanou svou hodinu. Snad jim prospěje. Hodláte tady zůstat ještě několik dní?“

„Alespoň ještě dnes. Mám k vám totiž ještě jednu snažnou prosbu. Bratra Haluina vám tu nechám, ale než se vydáme na cestu domů, musím udělat ještě jednu věc. Ne zde! Dovolíte mi, abych si z vaší stáje vypůjčil koně?“

Dlouze, zkoumavě si ho prohlížela a zdálo se, že je patrně uspokojena tím, co vidí. Posléze totiž řekla: „Pod jednou podmínkou.“

„A sice?“

„Až bude čas a všechno trápení za námi, vypovíte mi druhou polovinu příběhu.“

Bratr Cadfael vyvedl vypůjčeného koně ze stáje na dvůr a beze spěchu nasedl. Biskup považoval za vhodné pořídit vyhovující stáj pro své vlastní vizitace a dva statné koníky, na které by mohli přesednout jeho poslové, kdyby tudy náhodou cestovali a využili pohostinství opatství. Když si Cadfael mohl vybrat, vyvolil si přirozeně toho napohled schopnějšího a mladšího, živého, zdatného hnědáka. Neměl v plánu žádnou dlouhou jízdu, ale když už, tak proč by se neprojel příjemně? Na konci ho mnoho radosti nečeká.

Když projížděl branou, slunce už bylo vysoko, bledé, ale stále jasnější a zářivější, jak se vzduch prohříval do zřetelně jarního dne. Osudný sníh ve Viversu byl zřejmě poslední té zimy, jím se příhodně uzavřela Haluinova pouť, jako prvním sněhem začala.

Zelený filigrán pupenů na větvičkách keřů i stromů se rozpukl v křehká peříčka mladého listí. Vlhká tráva se třpytila, a jak na ni dopadalo slunce, vypařovala se z ní slaboučká vůně. Tolik krásy, a za sebou měl veliké milosrdenství, spravedlivé osvobození a novou naději. A před sebou osamělou duši, jež má být zachráněna, nebo ztracena.

Nedal se cestou k Viversu. Tam neměl nic naléhavého na práci, přestože se tamtudy možná bude vracet. Jednou se zastavil a ohlédl. Dlouhá linie plotu opatství už zmizela ve vrásách země a vesnička s ní. Haluin tam čeká, žasne, tápe a hledá si cestu zmateným snem, obklíčen otázkami, na které si nemůže odpovědět, rozpolcen mezi vírou a nevírou, bázlivou radostí a připomenutým utrpením, dokud pro něho abatyše nevzkáže a nepozve ho k setkání, které konečně všechno objasní.

Cadfael jel pomalu dál a vyhlížel někoho, koho by se mohl zeptat na cestu. Žena vyvádějící ovce a jehňata na pastvu na kraj vesnice se ochotně zastavila a ukázala mu nejkratší cestu. Nemusí kolem Viversu a to bylo dobře, protože si zatím vůbec nepřál potkat Cenreda ani jeho lidi. Zatím jim neměl co povědět a ten, kdo jim nakonec poví, co se povědět musí, stejně nebude on.

Jakmile byl na vytčené cestě, jel rychle a cílevědomě, dokud nesesedl u vrat panského sídla v Elfordu.

Později toho rána zaklepala na dveře mladá fortnýřka a vstoupila do Haluinovy samoty plné přízraků, když již slunce shodilo svůj závoj a tráva na zahrádce vysychala. Haluin se ohlédl, očekávaje Cadfaela, a zahleděl se na ni očima stále rozšířenýma a oslepenýma úžasem.

„Posílá mě paní abatyše,“ oslovila ho dívka se starostlivou jemností, protože se zdálo, že jí stěží rozumí, „a zve vás do svého salonku. Půjdete-li se mnou, ukážu vám cestu.“

Poslušně se natáhl pro berle. „Bratr Cadfael odešel a ještě se nevrátil,“ řekl, rozhlížeje se jako člověk, který se probouzí ze sna. „Netýká se to pozvání i jeho? Neměl bych na něho počkat?“

„Není třeba. Bratr Cadfael již s matkou Patricií mluvil a má nějakou cestu, kterou musí vyřídit hned. Máte prý na něho počkat tady a být klidný. Půjdete se mnou?“

Haluin se s pomocí rukou zvedl a šel s ní přes zadní dvůr do bytu abatyše důvěřivě jako dítě, přestože myslí byl stále napůl nepřítomen. Malá fortnýřka přizpůsobila své lehké kroky jeho belhání, s ohleduplnou jemností ho dovedla ke dveřím salonku a na prahu se k němu otočila s povzbuzujícím úsměvem.

„Jděte dál, jste očekáván.“

Podržela mu dveře, protože potřeboval obě ruce na své berle. Překročil práh šerého pokojíku, vonícího dřevem, a zastavil se hned za dveřmi, aby složil poklonu matce představené, a místo toho zůstal nehybně stát, zatímco se zrakem přizpůsoboval tlumenému světlu. Celý se chvěl, neboť žena, jež tu stála a čekala na něho uprostřed místnosti, vzpřímená, nehybná a s podivuhodným úsměvem, ruce instinktivně vztaženy na pomoc, nebyla abatyše, ale Bertrade de Clary.

[XII]

Podkoní, který přišel beze spěchu přes dvůr návštěvníka přivítat a zeptat se, co si přeje, nebyl Lothair ani Luc, ale hubený, ani ne dvacetiletý mladíček s hřívou tmavých vlasů. Za jeho zády nekypěl obvyklý ruch dvora, jen hrstka sloužících přecházela sem a tam za svou prací, jako by povolila všechna kázeň. Jevilo se, že pán domu a většina jeho mužů jsou stále ještě na cestách a pídí se po nějaké zprávě, jež by vedla k nalezení Edgythina vraha.

„Jestli hledáte pana Audemara,“ okamžitě hlásil chlapec, „máte smůlu. Ještě je ve Viversu kvůli té ženě, co ji před pár dny zabili. Ale je tu jeho správce. Jestli vám jde o nocleh, nejlíp bude promluvit si s ním.“

„Děkuji,“ podal mu Cadfael uzdu, „ale pana Audemara nehledám. Mám jednání s jeho matkou. Vím, kde je její vdovské obydlí. Pokud se mi postaráte o koně, půjdu tam sám a požádám její komornou, jestli by mě paní laskavě nepřijala.“

„Prosím, jak je libo. Vy už jste tu byl,“ pohlédl mladíček na neurčitě povědomého hosta zvědavostí zúženýma očima. „Před pár dny, ještě s jedním černým mnichem, co chodil o berlích a byl celý chromý.“

„Máte pravdu. A tenkrát jsem s paní mluvil a ona určitě na mě ani na toho chromého bratra nezapomněla. Pokud mě teď odmítne, nebudu se vnucovat — ale myslím, že mě neodmítne.“

„Tak to zkuste,“ souhlasil podkoní lhostejně. „Je tu ještě pořád se svou komornou a vím, že je doma. Poslední dny se drží pořád doma.“

„Měla s sebou dva podkoní,“ prohodil Cadfael, „otce a syna. Seznámili jsme se, když jsme tu nocovali, přijeli s ní ze Shropshiru. Rád bych je pak pozdravil, jestli neodjeli s panem Audemarem do Viversu.“

„Ach ti! Ne, ti jsou její, ne jeho. Ale stejně tu nejsou. Včera brzo ráno odjeli za nějakou její posílkou. Kam? Jak to mám vědět? Asi zpátky do Halesu, ne? Tam stará paní bydlí většinu času.“

To bych rád věděl, říkal si Cadfael, když se obrátil k Adelaidinu obydlí v rohu hradební zdi a podkoní odváděl koně do stáje, moc rád bych věděl, jak by se Adelais de Clary líbilo, že o ní synovi podkoní mluví jako „staré paní“. Tomu holobrádkovi určitě připadá stará jako Metuzalém, ale přesto si odhodlaně chrání a udržuje to, co kdysi bývalo velkou krásou, a nikdo jí na ni nesmí sáhnout. Věděla, proč si za komornou vybrala osobu ošklivou a podobanou od neštovic, proč se obklopila nevýraznými, obyčejnými tvářemi, mezi nimiž její vlastní skvělost zářila větším leskem.

U dveří Adelaidiny síně požádal o slyšení a komorná Gerta mu domýšlivě vyšla vstříc v roli ochránkyně soukromí své paní a výrazně dávala najevo důstojnost svého úřadu. Nevzkázal žádné jméno, ale když ho komorná spatřila, zarazila se. Nepotěšilo ji, že vidí jednoho ze shrewsburských benediktinů tak rychle a tak nevysvětlitelně se navrátivšího do Elfordu.

„Paní nemá náladu na návštěvy. V jaké záležitosti tu jste, že ji s ní chcete obtěžovat? Jestli potřebujete jídlo a nocleh, správce pana Audemara se o to postará.“

„Má záležitost se týká výlučně paní Adelais a nikoho jiného. Povězte jí, že je tu zase bratr Cadfael, že přichází z opatství Farewell a přeje si s ní mluvit. Věřím, že o návštěvy nestojí, ale myslím, že mě neodmítne.“

Nebyla tak smělá, aby ho odbyla sama, přestože pohodila hlavou, loupla po něm opovržlivým pohledem a odkráčela. Zjevně by mu velmi ráda přinesla odmítavou odpověď. Kyselý výraz, když se vynořila ze solária, však svědčil o tom, že jí byl ten požitek odepřen.

„Paní vás zve dovnitř,“ oznámila chladně a doširoka mu otevřela dveře, aby kolem ní mohl projít do komnaty. Bezpochyby doufala, že bude smět zůstat a vyslechnout, o čem bude řeč, ale ani této přízně sejí nedostalo.

„Nech nás o samotě,“ ozval se hlas Adelais de Clary z hlubokého stínu pod oknem, zakrytým okenicí. „A zavři spojovací dveře.“

Tentokrát neměla žádnou úhlednou ženskou práci, jíž by zaměstnala ruce, nepředstírala ani vyšívání, ani předení, prostě jen seděla v křesle v polotmě, bez hnutí, ruce natažené na opěradlech a svírající vyřezávané lví hlavy na jejich koncích. Když Cadfael vešel, nepohnula se, nebyla překvapena ani znepokojena. Hluboké planoucí oči na něho hleděly bez údivu, a jak mu připadalo, bez lítosti. Skoro jako by ho čekala.

„Kde jste nechal Haluina?“ zeptala se.

„V opatství Farewell.“

Chviličku mlčela a mračila se na něj s nehybnou tváří a žhnoucíma očima, s intenzitou, kterou cítil jako chvění ve vzduchu, než si jeho oči zvykly na příšeří a spatřily, jak její rysy pomalu vystupují ze tmy, dobrovolné tmy, v níž se uvěznila. Pak pravila drsně a uváženě: „Víckrát už ho neuvidím.“

„Ne, už ho víckrát neuvidíte. Až tohle skončí, odejdeme domů.“

„Ale vás vidím,“ konstatovala. „Ano, celý ten čas jsem si myslela, že se vrátíte. Že se dříve nebo později vrátíte. Snad je to tak dobře! Všechno se mi už naprosto vymklo z rukou. Dobrá, řekněte, co jste mi přišel říci. Já budu raději mlčet.“

„To nemůžete,“ namítl Cadfael. „Je to váš příběh.“

„Tak buďte mým kronikářem. Vypravujte to! Připomeňte mi to! Ať slyším, jak to bude znít mému zpovědníkovi, pokud ještě někdy nějaký kněz mou zpověď uslyší.“ Napřáhla svou dlouhou ruku a pánovitě mu pokynula, aby se posadil, on však zůstal stát tam, odkud na ni nejlépe viděl, a ona se nepohnula, nepokusila se vyhnout jeho očím a sebeméně neustoupila jeho upřenému pohledu. Její krásná, pyšná tvář byla vyrovnaná a němá, nic nepřipouštěla, nic nepopírala. Jen žár jejích temných očí v hlubokých důlcích mluvil, ale jazykem, který nedovedl přesně přeložit.

„Až moc dobře víte, co jste tenkrát před lety udělala. Vykonala jste na Haluinovi úděsný trest za to, že se opovážil milovat vaši dceru a obtěžkat ji. Pronásledovala jste ho až do kláštera, kam ho vaše nepřátelství zahnalo — příliš brzy, ale mladí si rychle zoufají. Donutila jste ho, aby vám opatřil prostředek k potratu, a pak jste mu vzkázala, že zabil matku i dítě. Tou strašnou vinou jste ho pronásledovala všechny ty roky a mučila po celý život. Říkala jste něco?“

„Ne. Pokračujte. Sotva jste začal.“

„Pravda, sotva jsem začal. Ten nápoj z yzopu a kosatce, který jste od něj dostala, jste nikdy nepoužila. Měl otrávit jenom jeho, nikomu jinému neublížil. Co jste s ním udělala? Vylila na zem? Ne, ještě předtím, než jste si od něho vyžádala ty byliny, podle mého okamžitě, když jste ho vyhnala z domu, jste odvezla Bertrade sem do Elfordu a provdala ji za Edrika Viverse. Muselo to tak být. Jistě se to stalo včas, aby její dítě, až se narodí, mělo věrohodného, třebaže nepravděpodobného otce. Nepochybuji o tom, že byl starý pán hrdý na to, že byl ještě schopen zplodit potomka. Proč by někdo zkoumal datum narození, když jste jednala tak rychle?“

Nepohnula se, nezakolísala, nespustila oči z jeho tváře, nic nepřipouštěla, nic nepopírala.

„Nikdy jste se nebála, že se v klášteře někdo někdy zmíní, že Bertrade de Clary se vdala za Edrika Viverse, a že tedy neleží v hrobě? Že svému starému manželovi porodila dceru? Stačil by náhodný upovídaný pocestný.“

„Takové nebezpečí nehrozilo,“ opáčila prostě. „Jaké kdy byly styky mezi Shrewsbury a Halesem? Žádné, dokud on neutrpěl pád a nenapadlo ho vykonat tu pouť. Ještě méně pravděpodobné byly styky se statky v jiném hrabství. Takové nebezpečí tady prostě nebylo.“

„Dobrá, pokračujme. Odvezla jste ji živou a dala ji manželovi. I dítě se narodilo živé. Aspoň natolik jste byla k děvčeti milosrdná — proč ne k němu? Proč taková hořká, pomstychtivá nenávist, proč jste si vymyslela tak strašlivou pomstu? To nebylo pro křivdu spáchanou na vaší dceři! A proč vůbec pro ni nebyl považován za vhodného manžela? Pocházel z dobré rodiny, zdědil by pěkný statek, kdyby byl neodešel do kláštera. Co jste mu tolik zazlívala? Byla jste krásná žena, zvyklá na obdiv a hold. Váš muž byl v Palestině. A já si Haluina dobře pamatuji, jak k nám v osmnácti přišel, ještě bez tonzury. Viděl jsem ho, jako jste ho několik let vídala vy ve svém osamělém celibátu — byl hezký…“

Tady se odmlčel, protože se její plné, odhodlané rty konečně pootevřely k uváženému souhlasu. Naslouchala mu bez zachvění, nenamáhala se ho zarazit, nestěžovala si. Nyní odpověděla.

„Příliš hezký! Nebyla jsem zvyklá, že by mi někdo odpíral, nevěděla jsem ani, jak prosit. A on byl příliš nevinný, než aby mi porozuměl. Jak takové děti dovedou neúmyslně zranit! Když jsem ho tedy nemohla mít já,“ pokračovala tvrdě, „nesměla ho mít ani ona. Žádná žena ho nesměla dostat a ona ze všech nejmíň.“

Bylo to vyřčeno. Přešla to mlčením, nedodala nic na omluvu, seděla obrácená do sebe, jako by viděla jinou ženu, která cítila to, co ona dnes již tak silně cítit nedokázala, tu touhu a ten hněv.

„Ještě je toho víc,“ naléhal Cadfael, „mnohem víc. Je tu záležitost vaší služebné Edgythy. Edgytha byla ta jediná důvěrnice, kterou jste potřebovala, jediná, která znala pravdu. To ji jste poslala s Bertrade do Viversu. Byla vám naprosto věrná a oddaná, zachovávala vaše tajemství a celé ty roky napomáhala vaší pomstě. Důvěřovala jste jí, že bude mlčet navždy. Všechno se vám tedy dařilo, dokud Roscelin a Helisende nevyrostli a nezačali se mít rádi už nějako děti, které si spolu hrají, ale jako muž a žena. Věděli, ale zapomínali, že svět bude takovou lásku pokládat za otrávenou, provinilou, zakázanou církví. Když se to tajemství stalo mezi nimi hradbou, hradbou, která tam nemusela být, a když byl Roscelin zapuzen do Elfordu a hrozilo konečné rozloučení v podobě sňatku s Perronetem, Edgytha to dál nevydržela. Rozběhla se sem v noci — ne za Roscelinem, ale za vámi! Šla vás prosit, abyste konečně pověd ěla pravdu nebo jí dovolila, aby ji pověděla za vás.“

„Kladla jsem si otázku, jak věděla, že jsem tady, na dosah,“ pronesla Adelais.

„Věděla to, protože jsem jí to řekl. Nic netuše, poslal jsem ji té noci za vámi úpěnlivě prosit, abyste sňala stín z dvou nevinných dětí. Naprostou náhodou padla zmínka, že jsme tu v Elfordu s vámi mluvili. Já jsem ji poslal za vámi a na smrt, stejně jako Haluin způsobil, že jste sem přijela, abyste mu zabránila v nebezpečném odhalení. My, kteří jsme vám nikdy nechtěli ublížit, stali jsme se bezděky nástroji vaší zkázy. Nyní raději uvažujte, co ještě můžete zachránit.“

„Pokračujte!“ vybídla ho drsně. „Ještě jste neskončil.“

„Ne, ještě ne. Edgytha vás tedy přišla přemlouvat, abyste udělala to, co je správné. A vy jste ji odmítla! Poslala jste ji zpátky do Viversu zoufalou. A co se stalo na cestě, to víte.“

Nepopřela to. Tvář měla pochmurnou a staženou, ale očima neuhnula.

„Byla by vyšla s pravdou ven i přes váš zákaz? Na to se vy ani já odpověď nedozvíme. Ale někdo, kdo vám byl stejně oddaný, vyslechl dost, aby pochopil, co vám hrozí, kdyby promluvila. Někdo se jí bál, šel za ní a umlčel ji. O ne, vy ne! Měla jste po ruce jiné nástroje. Ale pošeptala jste jim něco do ucha?“

„Ne!“ pravila Adelais. „To nikdy! Ledaže za mě mluvila má tvář. A pokud ano, lhala. Já bych jí byla nikdy neublížila.“

„Věřím vám. Ale který z nich to šel za ní? Otec i syn, jeden jako druhý, by pro vás zemřeli a jeden z nich ji bezesporu pro vás zabil. A zmizeli odtud. Zpátky do Halesu? Ne, pochybuji, to není dost daleko. Jak daleko je nejvzdálenější statek vašeho syna?“

„Nenajdete je,“ odpověděla Adelais s jistotou. „A který z nich udělal to, čemu jsem mohla zabránit, to nevím a nechci vědět. Když mi to chtěli říct, umlčela jsem je. Proč? Ta vina je jen moje, jako všechno ostatní, nevzdám se ani zlomečku. Ano, poslala jsem je pryč. Nebudou za mě platit mé dluhy. Důstojně pohřbít Edgythu je ubohé odčinění. Zpověď, pokání, ba ani rozhřešení jí život nevrátí.“

„Něco ještě pro nápravu udělat můžete,“ připomněl Cadfael. „Kromě toho si myslím, že i vy jste celé ty roky platila, nejen Haluin. Nezapomínejte, že jsem viděl váš obličej, když před vás předstoupil se svým zničeným tělem. Slyšel jsem váš hlas, když jste na něho zavolala. Co ti to udělali? Všechno, co jste udělala jemu, jste udělala i sobě, a když se to stalo, nemohlo se to odestát. Nyní se od toho můžete osvobodit, rozhodnete-li se přiznat.“

„Pokračujte!“ vybídla ho Adelais, přestože dobře věděla, co bude následovat. Poznal to z vyrovnanosti, která ji po celý rozhovor neopouštěla. Jistě tu ve své setmělé síni čekala, až na ni boží prst ukáže.

„Helisende není dcera Edrikova, ale Haluinova. Nemá v krvi ani kapku viverské krve. Nic jí nestojí v cestě, chce-li se provdat za Roscelina. Zda by to bylo moudré, je jiná otázka. Ale přinejmenším je možné a nutné sejmout z nich stín krvesmilné náklonnosti. Pravda musí ven, protože ve Farewellu už je známa. Haluin a Bertrade jsou tam spolu, nalézají pokoj duše, přinášejí pokoj duše jeden druhému a Helisende, jejich dítě, je tam s nimi. Pravda už vstala z hrobu.“

Věděla, od okamžiku stařeniny smrti věděla, že na to musí nakonec dojít, a jestliže úmyslně odvracela pohled a odmítala to uznat, nyní již nemohla. A nebyla ženou, která by svěřila těžkou věc jiným, jakmile dospěla k rozhodnutí, a nedělala nic polovičatě ani v dobrém, ani ve zlém.

Nebude ji pobízet. Ustoupil od ní, aby jí dopřál prostor a čas, stál stranou, pozoroval její ukázněnou nehybnost a počítal v mysli trpkou daň osmnácti let mlčení, nelítostně ukrývané nenávisti a lásky. První slova, jež od ní tentokrát, v této pozdní chvíli, uslyšel, se týkala rovněž Haluina a dosud slyšel záchvěv bolesti v jejím hlase, když tehdy hlasitě vykřikla: „Co ti to udělali?“

Adelais rázně vyskočila z křesla a dlouhými, prudkými kroky přešla k oknu, rozrazila okenici a vpustila dovnitř vzduch, světlo a chlad. Chvíli stála a hleděla na ztichlý dvůr, na bledou oblohu, zkropenou mráčky, a zelený mušelín halící větve stromů za ohradou. Když se k němu zase otočila, spatřil její tvář v plném, jasném světle a jako v dvojím vidění spatřoval jak její nezničitelnou krásu, tak prach, kterým ji zasul čas, pevné linie dlouhého krku ochablé, popelavou šeď v pletencích černých vlasů, vrásky nashromážděné kolem úst a očí, síť jemných žilek hyzdící líce, jež bývaly hladké jako slonovina. Byla silná, nevzdá se snadno světa a nebude z něj odcházet lehce. Bude žít dlouho a zuřivě se bránit neúprosnému náporu stáří, dokud ji smrt zároveň neporazí a neosvobodí. Sama její přirozenost zaručovala, že Adelais neujde trestu.

„Ne!“ vyhrkla náhle panovačně, jako by jí předložil nějaký návrh, s nímž naprosto nesouhlasí. „Ne, nechci žádného přímluvce, nikdo mě nepřipraví ani o kousek toho, co mi patří. Co se teď musí povědět, povím sama. Nikdo jiný! Zda by to někdy bylo vyřčeno, kdybyste ke mně nikdy nepřišel — vy s rukou stále u Haluinova lokte a s umírněnýma očima, z kterých jsem nikdy nic nedokázala vyčíst — vím já? Víte vy? To už je jedno. Co zbývá udělat, udělám sama.“

„Přikažte mi, abych šel,“ řekl Cadfael, „a já půjdu. Nepotřebujete mě.“

„Jako přímluvce ne. Jako svědka snad! Proč byste měl přijít o zakončení? Ano!“ zajiskřilo jí v očích. „Pojedete se mnou a uvidíte, jak to skončí. Dlužím vám uspokojení, jako Bohu dlužím smrt.“

Jel s ní, jak přikázala. Proč ne? Musel se vrátit do Farewellu a přes Vivers to šlo stejně jako jinudy. A jakmile se rozhodla jednat, nepřicházelo v úvahu otálení ani odmítání.

Jela v mužském sedle, ve vysokých botách s ostruhami, ona, která si v posledních letech navykla ctnostně a důstojně jezdit v ženském sedle za podkoním, jak se slušelo pro dámu jejího věku a důstojnosti. Jela s panskou sebedůvěrou muže, vzpřímená, uvolněná v sedle, uzdu povolenou. A jela rychle, ale vyrovnaně, vstříc ztrátám stejně směle jako ziskům.

Cadfael po jejím boku nemohl neuvažovat, zda stále cítí pokušení nějakou část pravdy zatajit, krýt se před konečným prozrazením. Ale doutnající klid v její tváři mluvil proti tomu. Nebude žádné uhýbání, nebudou žádné prosby, žádné omluvy. Co udělala, to udělala a oznámí to stejně bez příkras. A jen Bůh sám se dozví, zda toho bude litovat.

[XIII]

Hodinu po poledni vjeli do brány Viversu. Byla dokořán a zmatek uvnitř už ustoupil před běžným denním provozem na dvoře. Abatyšin posel očividně dorazil, uvěřili mu a Cenred rád nebo nerad vyhověl Helisendinu přání, aby ji na nějaký čas nechali v klidu v jejím útočišti. Jedno pátrání skončilo a Audemarovi muži měli čas pronásledovat vraha. Kterého nikdy nenajdou! Kdo mohl být v noci a za hustého sněžení venku v lese, aby byl svědkem rány nožem a dokázal vraha pojmenovat? I kdyby svědek existoval, kdo jiný než člen Audemarovy vlastní domácnosti by poznal člověka ze vzdáleného Halesu?

Když Adelais přitáhla otěže, přes dvůr právě kráčel Cenredův správce, a protože poznal matku jejich lenního pána, pospíšil jí pomoci, ale než doběhl, stačila seskočit sama. Spustila podkasané sukně a rozhlížela se po synových lidech. Cadfael viděl na vlastní oči, že se do Elfordu nevrátili, ale ani zde je nebylo vidět. Chviličku se mračila nelibostí, že bude muset čekat a dál v sobě držet, co chce vypovědět. Pohlédla přes hluboce se klanícího správce k síni.

„Je váš pán doma?“

„Ano, paní. Bude vám libo vstoupit?“

„A můj syn?“

„Také, má paní. Před několika minutami se vrátil, jeho lidé jsou ještě s našimi na cestách a vyptávají se ve všech domech v širém okolí.“

„Ztráta času!“ zabručela spíš k sobě a pevně sevřela rty, aniž své tvrzení odůvodnila. „Nu, tím líp! Jsou tu oba. Ne, nemusíte jim říkat, že jsem přijela. Ohlásím se sama. A bratr Cadfael tentokrát přichází jako můj doprovod, ne jako host.“

Je otázka, jestli správce do té doby vůbec pohlédl na druhého jezdce, ale nyní to udělal. Zřejmě přemítal, co sem jednoho z benediktinů, kteří je navštívili, přivedlo tak brzy zpátky, a k tomu bez jeho společníka. Na vyptávání však nebyl čas. Adelais rázně vykročila ke schodišti do síně a Cadfael poslušně následoval, jako by byl opravdu jejím domácím kaplanem, a nechal správce zírat v nejistotě a údivu.

V síni již bylo po obědě a sloužící odnášeli talíře a odklízeli stoly. Adelais mezi nimi prošla beze slova a bez ohlédnutí přímo ke dveřím do vnitřní komnaty, skrytým za závěsem. Zevnitř se ozýval hovor, tlumený záclonami. Cenredův hlubší hlas se střídal s vyšším, jasnějším hlasem Jeana de Perronet. Nápadník se nevzdálil, ale zarytě, třebaže asi netrpělivě vyčkával času. To je dobře, pomyslel si Cadfael. Má právo vědět, jak hrozivá překážka se mu nyní postavila do cesty. Nic nečestného neudělal, takže si zaslouží poctivé jednání.

Adelais rozhrnula závěs a rozrazila dveře. Byli tam všichni a tlumeně rozmlouvali o situaci, která je zanechala zklamané, bezmocné, uvězněné v nečinnosti, protože i vyslání mužů pátrajících po Edgythině vrahovi bylo touto dobou již jen gestem odsouzeným k nezdaru. Kdyby někdo v kraji něco věděl, už by to byl řekl. A kdyby Audemara někdy napadlo přepočítat sloužící své matky a s podezřením ukázat prstem na zmizelé, neústupně by se postavila mezi ně a syna. Ať jsou Lothair a Luc kdekoli, ať jsou sebevíc zmatení a pokořeni odporem, který v ní vzbudil jejich pomýlený projev oddanosti, ona nedovolí, aby platili cenu za to, co považovala za svůj dluh.

Když zaslechli otvírání dveří, všichni se prudce otočili, kdo to jde, jelikož její vstup byl příliš prudký a sebejistý na to, aby šlo o někoho ze sloužících. Přejela zrakem kruh překvapených tváří. Audemar a Cenred seděli u stolu, před sebou víno, Emma se zdržovala stranou u vyšívacího rámu, ale nevěnovala pozornost práci, spíš s napjatými nervy čekala, až se události vyvinou k přijatelnějšímu konci a život se vrátí do svých kolejí. A někdo neznámý — Cadfael postřehl, že Adelais Jeana de Perronet dosud nikdy nespatřila. Utkvěla na něm zamyšleným pohledem a pochopila, že jde o ženicha. Rty se jí nepatrně a krátce zkřivily ponurým úsměvem a pak spočinula zrakem na Roscelinovi.

Chlapec seděl v koutě, odkud mohl vidět na celou shromážděnou společnost, strnule vzpřímený na lavici u stěny pokryté gobelínem, hlavu vztyčenou, rty pevně sevřené. Vypadal, jako by se připravoval na nadcházející bitvu. Zřejmě přijal, ač velmi nerad, Helisendino přání, aby ji ponechali v klidu ve Farewellu, ale neodpustil nikomu z těchto spiklenců, kteří ji hodlali tajně provdat a okrást ho i o bláhovou naději, která ho držela nad vodou. Hořkost proti rodičům přenesl i na Perroneta, dokonce i na Audemara de Clary, do jehož domu byl poslán do vyhnanství, aby jim nepřekážel v jejich záměrech. Jak si mohl být jistý, že Audemar neměl podíl na ničem jiném, než na jeho vyhnanství? Tvář od přírody otevřená, dobromyslná a jasná se teď uzavřela a hleděla na ně podezíravě a nepřátelsky. Adelais se na něj zadívala déle než na ostatní. Další přespříliš hezký mládenec, který k sobě přitahuje neblahou lásku jako květina včelu.

Okamžik nechápavého údivu pominul. Cenred spěšně a pohostinně vyskočil a kráčel návštěvnici vstříc s napřaženou rukou, aby ji dovedl ke stolu.

„Vítejte, paní, v mém domě! Prokazujete mi čest!“

Audemar takovou radost neměl. Zamračeně se otázal: „Paní, co vás sem přivádí? A bez doprovodu?“ Lépe mu vyhovovalo, když matka se svou neústupnou povahou sídlila pěkně daleko na svém vdovském sídle Hales a tam si kralovala. Když je tak Cadfael viděl tváří v tvář, nacházel mezi nimi silnou podobnost. Bezpochyby se mají rádi, ale jakmile syn dospěl, těžko by spolu žili v jedné domácnosti. „Nebylo třeba, abyste sem jezdila, nemůžete udělat nic, co se již neudělalo.“

Adelais dovolila pozornému Cenredovi, aby ji dovedl doprostřed místnosti, ale dalším krokům se vzepřela. Zůstala tam stát sama, aby na ni dobře viděli, a panovačným gestem osvobodila svou ruku.

„Ano,“ odpověděla, „bylo to třeba,“ a opět dlouze přejela pohledem pozorné tváře. „A nejsem bez doprovodu. Bratr Cadfael je můj doprovod. Přijíždí z opatství ve Farewellu a brzy se tam zas vrátí.“ Pohlédla z jednoho mladého muže na druhého, z vítaného ženicha na rozhořčeného milovníka, kteří na ni ostražitě pohlíželi cítíce, že se blíží nějaké odhalení, ale neschopni uhodnout, oč půjde.

„Jsem ráda, že jsem vás tu našla takto shromážděné. To, co musím vypovědět, povím jen jednou.“

Nikdy pro ni nemohlo být těžké upoutat pozornost všech kolem sebe, ať šla kamkoli, pomyslel si Cadfael. V každé místnosti, kam vstoupila, se okamžitě stala středem pozornosti, dominantou každé společnosti. I teď byli všichni zticha a čekali, co řekne.

„Jak jsem slyšela, Cenrede,“ začala, „hodlal jste přede dvěma dny provdat svou sestru — měla bych říci svou nevlastní sestru — za tohoto mladého pána. Církev i svět by souhlasily, že z dobrého důvodu, jelikož si přespříliš oblíbila vašeho syna Roscelina a on ji a manželství, které by ji odtud vzdálilo, by také sňalo stín neposvátné náklonnosti z vašeho domu a z vašeho dědice. Promiňte, mluvím-li příliš bez okolků. Na okolky už není čas. Při tom, co jste věděl, vám to nelze zazlívat.“

„Co jsem mohl vědět víc?“ užasl zmatený Cenred. „Jen žádné okolky! Jsou blízcí pokrevní příbuzní, to přece dobře víte! Nejednala byste stejně, abyste odvrátila takové zlo od své vnučky, jako jsem je chtěl odvrátit já od své sestry? Je v mé péči stejně jako můj syn a je mi stejně drahá. Je to vaše vnučka. Dobře se pamatuji na otcovo druhé manželství. Vzpomínám na den, kdy jste sem přivedla nevěstu a jak byl otec pyšný na dítě, které mu povila. Protože je to dávno, co zemřel, dlužím Helisende i otcovskou, nejen bratrskou péči. Samozřejmě jsem chtěl ochránit jak ji, tak svého syna. Stále si to přeji. Tohle je jen zdržení na cestě. Pan de Perronet se svého úmyslu nevzdal a já svého svolení také ne.“

Audemar mezitím vstal a pohlížel na matku se staženým obočím. „Co je tu ještě třeba vědět?“ otázal se suše, a přestože promluvil tiše a nevzrušeně, v jeho hlase zazněla pochybnost a nelibost a žena s méně neústupnou vůlí by v něm vycítila hrozbu. Pohlédla mu na oplátku do očí a zůstala nepohnuta.

„Tohle! Že si děláte zbytečné starosti. Mezi vaším synem a Helisende není žádná zábrana, Cenrede, jen ta, kterou jste postavil vy sám. Nehrozilo by žádné krvesmilstvo, kdyby se vzali a šli spolu spát ještě dnes. Helisende není vaše sestra, Cenrede. Není dcerou vašeho otce. Nemá v žilách ani kapku viverské krve.“

„Ale to je bláhovost!“ namítl Cenred a vrtěl hlavou nad tak neuvěřitelným tvrzením. „Celá tato domácnost ji zná od narození. To, co říkáte, je nemožné. Proč sem chodíte s takovou historkou, když všichni mí lidé mohou dosvědčit, že se narodila zákonné manželce mého otce v jejich manželském loži zde v mém domě?“

„A počata byla v mém,“ odsekla Adelais. „Nedivím se, že nikoho z vás nenapadlo spočítat dny, neztrácela jsem totiž čas. Má dcera už čekala dítě, když jsem ji sem přivezla na svatbu.“

To už byli na nohou všichni, všichni kromě Emmy, která se otřesena krčila za vyšívacím rámem, zmítána výkřiky hněvu a nevíry, které se kolem ní střetaly jako větrný vír. Cenred ztratil řeč, ale de Perronet křičel, že je to lež, že paní šílí, a Roscelin vyskočil proti němu, jiskřící, blábolící, otáčeje se od svého soka k Adelais, žadonící, naléhavě se ujišťující, že to, co řekla, je pravda. Pak Audemar hromově udeřil pěstí do stolu a pánovitě zvýšeným hlasem si vyžádal ticho. A po celou tu dobu stála Adelais zpříma a nehnutě jako kámen a nechávala výkřiky bez povšimnutí.

Pak nastalo ticho, už ani pípnutí, ani zvuk, skoro ani dech, a zírali na ni upřeně a dlouze, jako by jí mohli vyčíst z tváře, zda mluví pravdu, nebo ne, kdyby dokázali zírat dost dlouho bez hnutí a bez mžiknutí.

„Uvědomujete si, paní, plně, co říkáte?“ otázal se odměřeně a tiše Audemar.

„Naprosto, milý synu! Vím, co říkám. Vím, že je to pravda. Vím, co jsem udělala, vím, že to byla hanebnost. Nikdo z vás to nemusí říkat, říkám to sama. Ale udělala jsem to a nikdo z vás ani já to nemůžeme zrušit. Ano, oklamala jsem pana Edrika, ano, přinutila jsem svou dceru ke sňatku, ano, nasadila jsem do tohoto domu parchanta. Nebo, chcete-li, zakročila jsem, abych ochránila dobré jméno své dcery a zajistila jí počestné postavení, jako to chce zajistit Cenred své sestře. Litoval někdy Edric svého sňatku? Myslím, že ne. Měl radost ze svého domnělého dítěte? Jistě měl. Celé roky jsem to k dobrému či zlému nechávala tak, ale nyní Bůh rozhodl jinak a mě to nemrzí.“

„Jestliže je to pravda,“ zhluboka se nadechl Cenred, „Edgytha o tom věděla. Přišla sem s Bertrade, a jestli teď, po takové době, mluvíte pravdu, musela o tom vědět.“

„Věděla,“ přisvědčila Adelais. „A lituji dne, kdy jsem ji nevyslyšela, když mě prosila, abych řekla pravdu, a ještě víc lituji, že tu dnes nemůže s námi stát a dosvědčit mi to. Ale někdo to dosvědčit může. Bratr Cadfael přichází z opatství Farewell, kde je nyní Helisende, a je tam s ní její matka. A podivnou náhodou,“ pokračovala, „je tam i její otec. Nyní už není, kam se ukrýt před pravdou. Oznamuji to proti své vůli.“

„Zdá se, že jste se před ní ukrývala dost dlouho, paní,“ podotkl ledově Audemar.

„To ano, a nepřipisuji si žádnou zásluhu, že to odhaluji nyní, když už je pravda stejně venku z hrobu.“

Zavládlo hluboké ticho a pak se Cenred pomalu zeptal: „Říkáte, že tam teď je — její otec? Tam, ve Farewellu, s nimi oběma?“

„Já to mohu říci jen z doslechu. Odpoví vám bratr Cadfael.“

„Viděl jsem je tam všechny tři,“ přisvědčil Cadfael. „Je to pravda.“

„Kdo to tedy je?“ chtěl vědět Audemar. „Kdo je její otec?“

Adelais pokračovala a nesklopila oči. „Kdysi býval písařem v mé domácnosti, z dobré rodiny, jen o rok starší než má dcera. Přál si, aby se směl ucházet o její ruku. Odmítla jsem. Oni — pokusili se mě donutit. Ne, snad jim oběma křivdím, to, co udělali, snad nebylo z vypočítavosti, ale ze zoufalství, protože ona byla stejně propadlá lásce jako on. Propustila jsem ho ze služby a honem ji odvezla na svatbu, kterou jí už víc než před rokem nabídl pan Edric. A zalhala jsem, řekla jsem jejímu milenci, že je mrtvá. Hanebně jsem ho obelhala, řekla jsem mu, že zemřela Bertrade i její dítě, když jsme se ji pokoušely zbavit outěžku. Dodnes nevěděl, že má dceru.“

„Jak to,“ chtěl vědět Cenred, „že to teď zjistil, a na tak nepravděpodobném místě? Celá ta bláznivá historie přichází tak divně, odnikud, že jí nemohu uvěřit.“

„Raději se s tím smiřte,“ ušklíbla se, „protože ani vy, ani já nemůžeme pravdě uniknout ani ji napravit. Našel ji z božího milosrdenství. Co víc byste chtěl?“

Cenred se podrážděně obrátil na Cadfaela: „Bratře, byl jste hostem v mém domě, povězte mi, co o té věci víte. Je to po té spoustě let skutečně pravdivý příběh? A jak se ti tři teď na konci všichni setkali?“

„Je to pravdivý příběh,“ ujistil ho Cadfael. „A opravdu se setkali a touhle dobou se už jistě domluvili. Našel je obě. Věřil, že jeho milá je mrtvá, a protože sám před několika měsíci jen o vlásek unikl smrti, uvědomil si, že člověk je smrtelný, a když se s ní nemohl víckrát sejít v tomto světě, rozhodl se, že podnikne cestu k jejímu hrobu a pomodlí se tam za pokoj její duše na onom světě. Nenašel ji v Halesu, kde předpokládal, že bude, a přišel sem, můj pane, na váš statek Elford, kde jsou pohřbeni příslušníci vašeho rodu. Nyní, cestou domů, jsme z boží milosti požádali o nocleh v opatství Farewell. Paní, jež byla vaší sestrou, tam v současnosti slouží jako učitelka novicek v biskupově nové fundaci. Tam se také ve své tísni utekla Helisende. Tak jsou všichni konečně pod jednou střechou.“

Po krátké odmlce tiše promluvil Audemar: „Požádali jsme o nocleh v opatství Farewell — řekl jste skoro dost, ale dodejte ještě jedno — pojmenujte ho!“

„Před mnoha lety vstoupil do řádu. Je mým bratrem v opatství svatého Petra a Pavla ve Shrewsbury. Viděl jste ho, můj pane, toho bratra, který přišel do Elfordu se mnou celou cestu pěšky o berlích. Je mnich a zároveň kněz, týž, kterého jste, pane Cenrede, požádal, aby sezdal Helisende s mužem, kterého jste pro ni vybral. Jmenuje se Haluin.“

Nyní již všichni začínali omámeně věřit tomu, co ještě nedokázali pochopit ve všech souvislostech. Každý z nich sám pro sebe si pomaličku uvědomovali, co to pro ně bude znamenat. Pro Roscelina, rozechvělého a,zářícího jako právě zažehnutá pochodeň, náhlou závratnou lehkost a osvobození od viny a zármutku, takže i vzduch ho opájel jako víno a svět se rozprostranil do obrovského jasu naděje a radosti, která mu oslnila oči a umlčela jazyk. Pro Perroneta palčivou výzvu, nutnost čelit nebezpečnému sokovi tam, kde žádný boj nečekal, a odhodlání už z pýchy bojovat o ohroženou kořist vší silou. Pro Cenreda rozvrat všech rodinných vzpomínek, zdánlivé ponížení otce, který ve stařecké pošetilosti přijal takový podvod, změnu ve vztahu k sestře, z níž se náhle stala cizí osoba, vetřelec, který nemá v jeho domě co pohledávat. Pro Emmu, zamlklou a ustrašenou ve svém koutku, zármutek z křivdy spáchané na manž elovi a ztrátu té, na kterou pohlížela téměř jako na vlastní dceru.

„Tak ona vůbec není moje sestra,“ pravil Cenred ztěžka spíš sám k sobě než k ostatním a vzápětí to rozhněvaně zopakoval všem: „Ona vůbec není má sestra!“

„Není,“ přisvědčila Adelais. „Ale dodneška věřila, že jí je. Není to její vina, jí to nevyčítejte.“

„Není má příbuzná. Nic jí nedlužím, ani věno, ani půdu. Nemá vůči mně žádné nároky.“ Říkal to spíš hořce než mstivě, oplakávaje náhlé přetnutí silné náklonnosti.

„Žádné,“ opakovala Adelais. „Vdovský majetek její matky připadl Polesworthu, když odešla do kláštera, ale Helisende je má vnučka a má dědička. Pozemky, které jsou podle práva moje, připadnou jí. Nebude bez groše.“ Při těch slovech pohlédla na Perroneta a uštěpačně se pousmála. Není třeba milencům příliš usnadňovat cestu tím, že by z dívky udělala méně výhodnou, a tedy méně žádoucí nevěstu v soupeřových očích.

„Paní, vy mi nerozumíte,“ promluvil Cenred s potlačeným vztekem. „Tento dům byl jejím domovem a ona na něj vždycky bude myslet jako na svůj domov. Kde najde jiný? To my tady jsme najednou odříznuti, jako uťaté údy. Její otec i matka jsou v klášteře a jaké vedení, jakou péči kdy dostala od vás? Ať je naše příbuzná, nebo ne, patří sem, do Viversu.“

„Ale teď už nic nebrání,“ vítězoslavně vykřikl Roscelin. „Mohu za ní jít, mohu ji právem požádat o ruku, není tu žádná zábrana. Neudělali jsme nic špatného, neleží na nás žádný stín a mezi námi žádná zápověď. Pojedu pro ni a přivezu ji domů. A ona přijede, ráda přijede! Já to věděl,“ jásal a modré oči mu zářily radostí z ospravedlnění, „já věděl, že jsme neudělali nic špatného, když jsme se měli rádi, nikdy, nikdy! To vy jste mě přesvědčovali, že jsem zhřešil. Pane, dovolte mi, abych pro ni jel a přivezl ji domů!“

Nato vzplanul de Perronet jako sírová zápalka a dvěma rychlými kroky se postavil před chlapce. „Vyskakujete příliš brzy a příliš vysoko, příteli! Nemáte o nic větší právo než já. Já svou žádost o její ruku neberu zpátky, naopak, budu o ni usilovat ze všech sil.“

„To klidně můžete,“ vykřikl Roscelin, příliš opojený úlevou a nadšením, než aby chtěl někomu něco upírat nebo se urážel. „Nikomu nebráním, aby se vyjádřil, ale teď to bude za spravedlivých podmínek, vy, já a kdokoli jiný ještě přijde, a uvidíme, co odpoví Helisende.“ Věděl však, jaká bude její odpověď, a už sama jeho jistota urážela, přestože tak nebyla míněna, a Perronet už už kladl ruku na dýku a na rty se mu tlačila ještě ohnivější slova, když Audemar udeřil do stolu a na oba zařval, aby byli zticha.

„Zmlkněte! Jsem tady lenním pánem, nebo ne? To děvče není bez příbuzných, je moje neteř. Pokud tu má někdo na ni právo a povinnosti vůči ní — někdo, kdo to právo dávno neprodal jinému muži! —, jsem to já a já říkám: pokud si to Cenred přeje, ponechám mu ji tady jako schovanku se všemi právy, která vůči ní až dodnes uplatňoval jako příbuzný. A v otázce jejího sňatku se oba budeme starat o to, co je pro ni nejlepší, nikdy ne proti její vůli. Ale nyní ji nechte být! Požádala o čas na rozmyšlenou a dostane jej. Až se bude chtít vrátit, přivezu ji domů sám.“

„Spokojen!“ zhluboka vydechl Cenred. „Jsem spokojen! Nic lepšího jsem si nemohl přát.“

„A vy, bratře…,“ otočil se Audemar ke Cadfaelovi. Měl nyní celou věc pevně v rukou, spadala do jeho pravomoci, a jak rozhodne, tak se stane. Jeho cílem bylo omezit škody na nejmenší míru, jako bylo cílem jeho matky vše zničit jednou provždy. „Bratře, pokud jedete zpátky do Farewellu, povězte jim, co jsem řekl. Co se stalo, stalo se, a co se ještě musí stát, to se bude dít při plném světle, otevřeně. Rosceline,“ ostře se otočil na chlapce, „dej osedlat koně, jedeme do Elfordu. Stále jsi v mých službách, dokud mi nebude libo tě propustit, a nezapomněl jsem, že jsi odjel bez povolení. Nezavdávej mi žádné další důvody k nelibosti.“

Rozjásaného Roscelina se však nemohla dotknout ani jeho strohá slova, ani jeho přísný pohled.. Uklonil se jen kratičce na znamení, že slyšel, a vesele šel pánův příkaz vyřídit. Závěs ve dveřích za ním jen zavlál a do místnosti vplul proud vzduchu zvenčí jako vzdech.

Audemar se naposledy a nejdéle zahleděl na Adelais, jež stála s temnýma očima upřenýma na jeho obličej a čekala na rozsudek.

„Paní, pojedete se mnou zpátky do Elfordu. To, co jste sem přijela udělat, jste už udělala.“

Přesto se ke koni nejdříve dostal Cadfael. Nikdo ho tady už nepotřeboval, a i když cítil zvědavost, jež mu byla vlastní, na to, jaká rodinná opatření se ještě budou muset udělat (možná ne tak snadno proveditelná, jak by se myslelo), zároveň taky věděl, že si tuhle chuť musí nechat jednou provždy zajít, protože touto cestou už sotva někdy pojede. Beze spěchu si vyzvedl svého koníka, nasedl a loudal se k vratům, když se Roscelin oddělil od podkoních, kteří honem sedlali pro Audemara, a rozběhl se k jeho třmenu.

„Bratře Cadfaele…“ Chviličku nevěděl, co říci, protože pro jeho úžasné štěstí nebylo slov, zavrtěl hlavou a zasmál se vlastní nevýřečnosti. „Povězte jí to! Povězte jí, že jsme svobodní, to že už se nezmění, že nás už nikdo nebude očerňovat…“

„Synku,“ srdečně opáčil Cadfael, „touhle dobou už to ví stejně dobře jako ty.“

„A povězte jí, že si pro ni brzo, moc brzo přijedu. Ale jistě, já vím,“ vyhrkl důvěřivě, když viděl Cadfaelovo zdvižené obočí, „určitě pošle mě. Já ho znám! Bude mít radši příbuzného, kterého zná a na kterého se může spolehnout, jehož pozemky hraničí s jeho, než nějakého panáčka z dalekých krajů. A můj otec už mezi námi stát nebude. Proč, když se tím všechno vyřeší? Změnilo se snad něco jiného, než to, co se změnit mělo?“

Něco na tom je, uvažoval Cadfael, shlížeje ze sedla do mladé, horoucí tváře. Změnilo se to, že lež byla nahrazena pravdou, a přestože možná nebude snadné ji strávit, nutně to tak bude lepší. Pravda bývá drahá, ale nakonec se vždycky vyplatí za jakoukoli cenu.

„A povězte mu,“ vážně pokračoval Roscelin, „tomu chromému bratrovi… jejímu otci…“ Vyřkl to slovo s úžasem a bázní. „Povězte mu, že jsem rád, povězte mu, že mu dlužím mnohem víc, než mu kdy mohu splatit. A povězte mu, že o její štěstí nemusí mít starost, protože já na ně vynaložím celý svůj život.“

[XIV]

Asi v téže chvíli, kdy Cadfael sesedal z koně na nádvoří ve Farewellu, seděla Adelais de Clary se svým synem v jeho komnatě v Elfordu. Panovalo mezi nimi dlouhé a tíživé ticho. Odpoledne se schylovalo k večeru, stmívalo se, a Audemar pro svíce neposlal.

„Je tu jedna věc,“ vytrhl se nakonec ze zasmušilé strnulosti, „o které se ještě téměř nemluvilo. Ta stařena přišla k vám, paní. A vy jste ji zkrátka poslala pryč. Na smrt! Bylo to na váš příkaz?“

Bez vzrušení odpověděla: „Ne.“

„Nebudu se ptát, co o tom víte. Proč? Je mrtvá. Ale nelíbí se mi vaše způsoby a nadále s nimi nehodlám mít nic společného. Vrátíte se do Halesu, paní. Považujte Hales za svou poustevnu. Ale do tohoto domu se nikdy nevracejte, protože nebudete vpuštěna. Dveře všech mých statků kromě Halesu jsou vám ode dneška uzavřeny.“

Lhostejně pokrčila rameny: „Jak si přeješ, mně je všechno jedno. Potřebuji jen malý kousek prostoru a třeba jej nebudu potřebovat dlouho. Hales mi zcela postačí.“

„Odeberte se tedy odtud, kdy vám bude libo, paní. Zajistím vám bezpečný doprovod na cestu, jelikož jste se s vlastními podkoními rozloučila. A nosítka, chcete-li raději skrýt svou tvář. Nikdo nesmí říci, že jsem vás nechal cestovat bezbrannou jako stařenu, která se v noci sama odvážila ven.“

Adelais vstala a odešla od něho beze slova.

V síni rozsvěceli sloužící první pochodně a zasazovali je do držáků, ale ve všech koutech a mezi začazenými trámy u vysokého stropu se sbírala a držela tma jako nařasená pavučina stínů,.

Roscelin stál na kamenných dlaždicích u ohně ve středu síně a kopal do něj podpatkem, aby ho po celodenním zadušení rozdmýchal. Ještě měl přes ruku Audemarův plášť s visící kápí. Světlo ožívajících plamenů mu zlatilo skloněný obličej s hladkými tvářemi, ušlechtilými lícními kostmi a jasným, jakoby dívčím čelem, na zasněných rtech mu pohrával jemný a záhadný úsměv, zrcadlící hluboké štěstí. Plavé vlasy mu visely do tváře a odhalovaly ladnou křivku šíje, tu nejnápadnější krásu mládí. Chviličku stála stranou ve stínu a nepovšimnuta ho pozorovala pro požitek a bolest z neodolatelné přitažlivosti, nesnesitelného blaha a trýzně při pohledu na krásu a mládí, které jdou kolem a pak odcházejí. Příliš ostrá a sladká připomínka toho, co dávno skončilo, léta se zdálo zapomenuto, ale co zahořelo novým životem jako fénix, když se otevřely dveře a představily jí trosku, kterou dlouhé roky zanechaly z jejího milovaného.

Tiše prošla, aby ji nezaslechl a neotočil k ní ty příliš rozzářené, příliš jásavé modré oči. Tmavé oči, na něž se pamatovala, hluboko, jemně zasazené pod klenutým černým obočím, tak nikdy nehleděly, na ni nikdy. Na ni se dívaly pokorně, vždy ostražitě a v její přítomnosti zůstávaly často sklopené.

Adelais vyšla do večerního chladu a zamířila k vlastnímu obydlí. Nu, už je po všem. Z ohně zbyl popel. Víckrát ho neuvidí.

„Ano, viděl jsem ji,“ vyprávěl bratr Haluin. „Ano, mluvil jsem s ní. Dotkl jsem se její ruky, je to živé, teplé, ženské tělo, žádná vidina. Fortnýřka mě přivedla do její přítomnosti naprosto nepřipraveného. Nemohl jsem mluvit, nemohl jsem se pohnout. Byla pro mě tak dlouho mrtvá! I ten pohled v zahrádce mezi ptáky… Pak, když jsi odjel, jsem si nebyl jistý, jestli se mi to nezdálo. Ale dotknout se jí, slyšet, jak mě oslovuje jménem… A byla ráda…

Nebyla na tom tak jako já, třebaže Bůh ví, že bych se neodvážil říci, že její břímě bylo lehčí. Věděla však, že jsem živ a co jsem, a neměla žádnou vinu, neudělala nic špatného, jen že mě milovala. A dokázala se mnou mluvit. Jaká slova mi řekla, Cadfaele! Tady máš tu, která tě už objala, a právem. Nyní ji právem obejmi ty. Je to tvá dcera. Umíš si představit takový zázrak? Postrčila dítě ke mně a tohle mi řekla. Helisende, mou dceru — která nezemřela! Živou, mladou, hodnou a svěží jako kytička. A já myslel, že jsem ji zahubil, že jsem je obě zahubil! Dítě mě políbilo ze své vlastní dobré vůle! I kdyby jen ze soustrasti — musela to být soustrast, jak by mohla milovat někoho, koho nikdy nepoznala? — Ale i soustrast je darem…

A bude šťastná. Může milovat tak, jak je jí libo, a vdát se tam, kde je její srdce. Jednou mě oslovila ,otče‘, myslím ovšem, že jako kněze, tak jak mě poznala prvně. I tak to bylo příjemné slyšet a bude to krásná vzpomínka.

Ta hodina, kterou jsme prožili spolu, nám vynahradila celých těch osmnáct let, přestože jsme si řekli tak málo. Srdce by toho víc neobsáhlo. Teď odešla za svými povinnostmi — Bertrade. A já musím za svými, brzy… velmi brzy… zítra…“ Cadfael mlčky poslouchal přítelův dlouhý, klopýtavý, výmluvný monolog, přerušovaný dlouhými přestávkami, kdy byl Haluin opět unesen úžasem. Ani slovo o ohavnosti, jež na něm byla svévolně, krutě spáchána, to vše mu vyplavila z mysli radost z toho, že se odestala, a nezůstala v něm jediná myšlenka na vyčítání či odpouštění. A to byl poslední, nejironičtější soud nad Adelais de Clary.

„Půjdeme na nešpory?“ zeptal se nyní Cadfael. „Před chvílí zvonili, všechny už budou na svých místech, tak se tam můžeme vplížit bez povšimnutí.“

Z šerého koutku kostela, který si vybrali, pozoroval Cadfael mladé tváře sester, ale dlouho utkvěl u sestry Benedikty, jež kdysi bývala Bertrade de Clary. Vedle něj Haluin šťastným hlasem prozpěvoval responsoria a modlitby, ale Cadfael v duchu slyšel ten hlas, jak krvavě roní váhavá slova v předjitřní tmě lesníkova seníku. „Nebyla krásná jako její matka. Neměla tu temnou zářivost, ale bylo v ní něco vlídnějšího, nic temného ani utajeného, ale všechno bylo otevřené a prozářené sluncem jako květina. Ničeho se nebála — tenkrát. Každému důvěřovala. Nikdy ji nikdo nezradil — tenkrát. Až jednou, jedinkrát a ona na to zemřela.“

Ale ne, nezemřela. A v tomto okamžiku, kdy zbožně a poslušně klečela, v ní zajisté nebylo nic temného ani utajeného. Oválná tvář vyzařovala jasný klid, když s radostí po létech děkovala za boží milosrdenství. Bez pozůstatků lítosti; její spokojenost neměla kaz. Povolání, jež na sebe možná vzala bez blaženosti a pracovala v něm po celé roky snad sobě navzdory, jistě dosáhlo pravé úplnosti až nyní, při zjevení milosti. Nyní už by se neobrátila zpět, ani kvůli své první lásce. Nebylo třeba. Jsou různé doby lásky. Jejich prošla bouřlivým jarem a letním žárem do zlatého klidu podzimních dnů, než začne padat listí. Bertrade de Clary vypadala stejně jako bratr Haluin — utvrzená a nezranitelná v pokoji ducha. Napříště je přítomnost nepotřebná a vášeň nedůležitá. Byli osvobozeni od minulosti a oba měli do budoucna své poslání a budou je plnit o to horlivěji a důkladněji, protože oba vědí, že te
n druhý žije a pracuje na téže vinici. Ráno po jitřní, když se rozloučili, vydali se na dlouhou cestu domů.

Když Cadfael a Haluin vzali mošnu a berle a vyšli z domu pro hosty, sestry byly shromážděny v kapitule, ale Helisende je vyprovodila k bráně. Cadfaelovi připadalo, že všechny tváře okolo něho jsou omyty od každého stínu a každé pochybnosti, že ze všech vyzařuje zvláštní jas: ohromení z dobra, které je potkalo. Nyní bylo zřetelněji vidět, jak jsou si otec a dcera podobní, jelikož štěstí vyhladilo z Haluinovy tváře mnohé stopy dlouhých let.

Helisende ho při rozloučení beze slova objala, ostýchavě, ale vřele. Bez ohledu na to, jak prožili včerejšek, jaká důvěrná sdělení si vyměnili, nemohla ho tak rychle poznat, viděla ho jen očima své matky, ale věděla o něm, že je mírný a přívětivý a že ji jeho vpád do jejího života vysvobodil ze zlého snu viny a ztráty, a vždy na něj bude vzpomínat a myslet takto, s potěšením a vděčností, od nichž není tak daleko k lásce. To je dostatečný zisk, i kdyby ho víckrát neviděla.

„Bůh tě ochraňuj, otče!“ řekla.

Poprvé a naposled ho tak oslovila, ne jako kněze, ale jako muže, ale byl to dar, který mu vystačí na celý život.

Na noc zůstali v Hargedonu, kde měli hamptonští kanovníci statek, v krajině, která se pomalu zotavovala ze zpustošení po normanském záboru. Až teď, po šedesáti letech, křísili ornou půdu, zarostlou křovím, a stavěli tu a tam vesničky na křižovatkách cest nebo tam, kde se na říčce mohl uchytit mlýn. Poměrné bezpečí, jež zajišťovala přítomnost kanovníků, správce a sloužících, přilákalo jiné, aby se usadili v okolí, a podnikaví mladší synové si již stavěli v zanedbaných lesích nová sídla. I tak to zatím byla málo obydlená končina, rovinatá, osamělá a ve večerním čase zasmušilá. Přesto se s každým namáhavým krokem na západ přes tu truchlivou pláň bratr Haluin rozjasňoval, zrychloval chůzi a ve tvářích se mu objevil dychtivý ruměnec.

Nyní vyhlížel z úzkého podkrovního okénka bez okenice na západ do hvězdnaté noci. Blíž k Shrewsbury, kde se chundelaté kopečky zvedají směrem k velšským horám, jsou země a obloha harmonicky vyváženy, ale zde se nebeská klenba zdála nezměrná a země lidí potlačená, zastřená stínem. Jas hvězd i čerň prostoru mezi nimi mluvily o mírném mrazíku, ale slibovaly na zítřek pěkný den.

„Nikdy necítíš touhu ohlédnout se přes rameno?“ prohodil tiše Cadfael.

„Ne,“ pokojně odvětil Haluin. „Není třeba. Za mnou je všechno v pořádku. Všechno je v úplném pořádku. Nyní už tam nemám nic na práci, kdežto tam, kam jdu, mě všechna práce čeká. Teď jsme bratr a sestra. O víc nežádáme, nic nám neschází. Nyní mohu dát celé srdce Bohu. Jsem nezměrně rád, že mne srazil, aby mě pozvedl obnoveného ke své službě.“

Pak bylo dlouhé, nerušené ticho, zatímco Haluin stále hleděl do jasné noci s dychtivým výrazem ve tváři. „Když jsme vyrazili do Halesu, nechal jsem nedodělaný list knihy,“ pravil zamyšleně. „Myslel jsem, že budu dávno zpátky a dokončím jej. Doufám, že jej Anselm nepředal někomu jinému. Bylo to velké N pro ,Nunc dimittis‘ a ještě tam scházela polovina barev.“

„Bude na tebe čekat,“ ujistil ho Cadfael.

„Aelfric je dobrý, ale nezná můj záměr, mohl by to přehnat se zlatem.“ Hlas měl tichý, věcný a mladistvý.

„Nedělej si starosti. Ještě tři dny buď trpělivý a pak vezmeš do ruky štětec a pero a vrátíš se k práci. A já musím ke svým bylinkám, protože skříně s léky budou touhle dobou skoro prázdné. Lehni si, mládenče, a odpočívej. Zítra tě čekají další míle.“

Otevřeným oknem zavál od západu větřík, Haluin zvedl hlavu a nabral vzduch jako plnokrevný kůň větřící svou stáj.

„Jak je dobré,“ řekl, „vracet se domů!“